Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopil.
Káťa Kabanová patří mezi opery s relativně přímočarou dějovou linkou: titulní hrdinka je uvězněna v nešťastném manželství se slabošským alkoholikem Tichonem. Jeho matka Marfa Ignatěvna Kabanová (Kabanicha) žárlí na synovu lásku ke Káti, a tak ji trýzní a ponižuje všemožnými prostředky. Káťa se však tajně zamiluje do Borise a na popud lehkomyslné Varvary se s ním v době manželovy nepřítomnosti setkává… výsledné milostné zahoření ji však neustále trápí, a když udeří silná bouře, (která ostatně dala název předloze od Alexandra Nikolajeviče Ostrovského) přiznává svůj poklesek manželovi i ostatním. Jedná se tedy převážně o sociální drama, které se méně zaměřuje na práci se symboly a zkoumá spíše konkrétní mezilidské vztahové problémy i milostná dilemata.
Režijní pojetí Tatjany Gürbaca s inherentním realismem tématu nakládá nicméně spíše volněji a v dobrém slova smyslu divadelně. Jednotlivé postavy se tedy sice chovají realisticky, avšak samotný způsob vedení inscenace dává divákovi jasně najevo, že se jedná o „pouhé“ představení. Tohoto vyznění dosahuje režisérka kupříkladu umně využitým kontrastem statičnosti a pohybu – nezřídka tak aktivní postavy popisují ty statické, které se ve vhodný okamžik proberou k životu. Kupříkladu závěrečná scéna akcentuje tento nerealistický – divadelní – prvek, když dává do pozadí Kátina rozloučení se se životem cyklické pohyby jednotlivých postav při jejich běžných činnostech – kupec Dikoj se opakovaně donekonečna dusí jablkem, Tichon si znovu a znovu uvazuje kravatu, Kabanicha se prohlíží v zrcadle atp. V této optice je třeba vyzdvihnout také scénu, ve které postavy představující Káťu a Varvaru společně zády k publiku vyšívají, zatímco samotné zpěvačky Corinne Winters a Ena Pongrac fyzicky zhmotňují jejich vzájemné souznění.
Dalšími rovinami, kterými se švýcarská inscenace vzdaluje od realistického pojetí, jsou kostýmy a scéna. Barbara Drosihn navrhla pro účely opery barevné a nezřídka i atypické kostýmy (zde se nabízí především večerní setkání Káti s Borisem), které část své inspirace čerpají nepochybně z 60. let minulého století. Scéna je pak již zcela abstraktní a její hlavní účinek vychází z povedené práce se světlem a postupným odkrýváním dalších vrstev, ve kterých dochází k dodatečné jevištní akci.
Herecké a pěvecké výkony lze bez větších námitek pochválit a za zmínku stojí i fakt, že se zpěváci velmi dobře vypořádali s českým jazykem libreta. Prakticky všichni měli vybroušenou dikci a zvládali i náročnější česká slova. Výjimkou byla částečně představitelka Kabanichy, která občas „polykala“ určité slabiky, což nemělo vliv pouze na srozumitelnost textu, ale především na rytmus a sjednocení zpěvu s orchestrem. Je to škoda, poněvadž Zhidkova herecky dokázala ztvárnit přísnou, sebestřednou a žárlivou matku výtečně. Ostatně všichni zpěváci byli skvěle obsazeni: hrubý a přízemní Dikoj byl v nastudování Tomase Tomassona přesvědčivý herecky i pěvecky. Jeho práce s výrazem se výrazně měnila dle toho, zda zrovna huboval Borisovi, nebo sváděl Kabanichu. Magnus Vigilius jako vnitřně slabý, avšak v jádru dobrosrdečný Tichon byl famózní. Do zpodobnění svého nešťastného manžela vnesl celou řadu nejjemnějších hereckých detailů jako například nervózní upravování vlasů během intenzivních scén či trhavé (zdánlivě!) nekoordinované pohyby při konfrontacích. Jeho pěvecký projev byl silný, výrazově bohatý a skvěle pracoval s emočními extrémy postavy. Ena Pongrac jako rozverná Varvara by jen stěží mohla být lépe obsazena – její lehkomyslná veselost a záměrná svůdnost šla ruku v ruce s jasným a lehkým hlasovým projevem. Aleš Briscein jako Boris Grigorjevič si také zaslouží nemalé uznání. Především v lyričtějších polohách opery mohl tenorista naplno využít měkkou barvu svého hlasu a výraznou práci s výrazem a dynamikou. Největší pozornost si však právem zaslouží představitelka titulní hrdinky Corinne Winters, která excelovala ve všech – hereckých i pěveckých – polohách opery. Její rozverné chvíle s Varvarou při vyšívání byly stejně kvalitní, jako ty při nejvyšším emočním vybičování v závěru díla. Její projev dokázal být úpěnlivý, něžný, naléhavý, laskavý i hněvivý, a to vše při zachování pevné intonace i rytmické přesnosti.
A snad možná největší pochvala patří orchestru, který byl nejen rytmicky, intonačně a dynamicky bezchybný, ale především zcela „muzikálním“ a s dokonalým citem pro drama i lyričnost Janáčkova díla. Netopilovo nastudování je pestré v množství jemných nuancí, ale současně umírněné v extrémech, takže samotné vrcholy partitury působí opravdu jedinečně v rámci celé opery. Výsledné vyznění je různorodé, ale přitom jasné a čisté – podobně jako samotné režijní uchopení.
Soubor švýcarského divadla Grand Théâtre de Genève se festivalu Janáček Brno zúčastnil letos vůbec poprvé. Jeho nastudování Káti Kabanové však dle mého rozhodně patřilo k těm pozoruhodnějším ztvárněním oper Leoše Janáčka, která v rámci 8. ročníku zazněla. Na přiznané divadelnosti režie Tatjany Gürbaca bylo cosi „čistého“, co hledá střed stejně jako střet mezi realismem a vědomou hrou – schválenou tvůrcem i divákem – se symboly a příběhy. To dodává jinak tesknému osudu titulní hrdinky jistou lehkost. Inscenace si nejspíše nezíská takovou univerzální oblibu jako kupříkladu geniální Carsenova verze, avšak rozhodně se jedná o platné a poměrně zajímavé přispění do současného inscenačního diskurzu. A pak je zde ještě skvělá Janáčkova hudba, která si v Netopilově nastudování univerzální oblibu bezpochyby zaslouží.
Autor: Leoš Janáček
Dirigent: Tomáš Netopil
Soubor: Grand Théâtre de Genève
Orchestre de la Suisse Romande
Režie: Tatjana Gürbaca
Scéna: Henrik Ahr
Světelný design: Stefan Bolliger
Kostýmy: Barbara Drosihn
Obsazení:
Kteřina: Corinne Winters
Tichon Ivanyč Kabanov: Magnus Vigilius
Savjol Prokofjevič Dikoj: Tomas Tomasson
Boris Grigorjevič: Aleš Briscein
Marfa Ignatěvna Kabanová: Elena Zhidkova
Váňa Kudrjáš: Sam Furness
Varvara: Ena Pongrac
Kuligin: Vladimir Kazakov
Glaša: Mi Young Kim
Fekluša: Natalia Ruda
Une femme du peuple: Mi Young Kim
Un homme: Natalia Ruda
13. 11. 2022 v 19 h
Janáčkovo divadlo, NdB
Zatím nebyl přidán žádný komentář..