Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.
Divadelní verze filmu Saturday Night Fever, který v roce 1977 proslavily taneční kreace Johna Travolty a hity sourozenecké kapely Bee Gees , taktéž vypráví příběh brooklynského mladíka Tonyho Manera. Jediným zájmem tohoto teenagera je trávit víkendy na diskotéce. Při sobotním tanci, drogách a sexu zapomenout na ubíjející život. Divadelní adaptace filmu měla premiéru v Londýně v roce 1998, následovalo i uvedení na Broadwayi nebo v pražském Divadle Kalich roku 2014.
Moša už loni v létě připravil open air verzi tohoto disco muzikálu u švýcarského jezera Walensee, která ale byla, co se muzikantů týče, komorrnější. Hrálo tehdy sedm lidí namísto nynějšího třicetičlenného orchestru. Ale zpět do Brna… Zdejší výtečně nazvučenou verzi otevírá poukaz (ve formě videoprojekcí) na složité sociálně-ekonomicko-politické podhoubí naoko bezstarostného příběhu zasazeného do Spojených států 70. let minulého století. Do času, kdy tvrdý dolar změkl, a jistoty se vytratily… Carterův projev o krizi důvěry tady střídá slideshow o významných událostech, které stabilitu jmenované dekády v USA zpochybnily…
I přes hlubší vstupní obraz ovšem brněnská inscenace muzikálu není žádným analytickým či publicistickým hudebním divadlem. Jedná se tady zejména o milostná, rodinná a pracovní trápení ústředního hrdiny v poněkud plytkém příběhu. Ale tady jde především o tanec, disko muziku a písníčky, čehož inscenace nabízí v míře vrchovaté, a nehraje si na hlubokomyslnou sociální sondu. Režisér se nesnaží o žádné zbytečné aktualizace. A další z předností Mošovy isncenace je minuciózní simulování atmosféry amerických sedmdesátek nebo - chcete-li - divadelní materializování časů, kdy se na parketu řádilo v rytmu tanečního diska. Co více si od muzikálové show přát?
A přesto tento muzikál v Brně na sdělení jistých poselství zcela nerezignoval. Jedním z nich může být i zdařilá scéna Christopha Weyerse, který jeviště vně orámoval obrovskou mostní konstrukcí vedoucí z Brooklynu na Manhattan. Tento most se na jevišti objevuje. Je to nejen spojnice dvou světů, je to přechod, který symbolizuje životní cestu hrdiny do dospělosti a stejně tak je tragickou kulisou pro sebevraždu kamaráda. Povedené jsou i kostýmy Andrey Kučerové, která vsadila na ambivalenci usedlé civilní módy a nablýskaných sexi oblečků, v nichž mladí svoje noční sobotní horečky prožívali.
K dalším přednostem Mošovy inscenace patří choreografie Igora Barberiće, který zejména sborové scény nerozpohyboval pouze fádními zaprášenými diskotanečky. Barberićova choreografie má originální styl, který inscenaci tmelí, zároveň je nápaditá a moderní přesto, že pracuje s odkazy k minulosti a využívá i klasiky latinskoamerických tanců. Nutné však je představy choreografa na jevišti bravurně odtančit, což se celé company i sólistům skutečně a bezchybně daří.
A jsou to dále sólistická čísla, která při první premiéře (dalším obsazením se hluboce omlouvám) udělala z večera skutečný zážitek. Nekorunovaným králem večera byl Kristian Pekar v hlavní roli Tonyho Manera. Pominu-li jeho taneční a hlasovou bravuru, je na tomto výkonu nesmírně cenné jeho vlastní herecké uchopení. Tady se nesetkáte s lacinou imitací ikonického Travolty, který si neustále upravoval nagelovaný účes. Pekar našel vlastní a mimořádně přesvědčivý výraz, jde o jeden z jeho nejlepších výkonů ve zdejším angažmá. Při Pekarově jevištní existenci se prostě zdráháte věřit, že Horečka sobotní noci nebyla psána přímo pro něj.
Dalším velké výkony večera patří dívkám. Pěvecky neskutečně suverénní s oprávněnými potlesky na otevřené scéně byla Viktórie Matušovové v roli discobohyně Glorie. Při tomto výkonu se už předem těšíte na každý další výstup mladé herečky v pěvecky obtížných partech. Zážitek ze svého sólového hudebního čísla udělala Dagmar Křížová jako Annette. Její vstoupení bylo ukázkou skvělého zpěvu s promyšleným a strukturovaným dávkováním emocí. Všechny písničky je totiž obsahují natolik výmluvně, že je třeba pochválit inscenátory, kteří je ponechali v originálním anglickém znění a bez otrockého českého překladu. Původní songy si v tomto hereckém i slovním balení užijete, i když angličtinou nevládnete. Snadno totiž pochopíte, jak a proč v poněkud řídkém ději fungují. Zbývá tedy k celé Mošově inscenaci už jen dodat: v tomto balení lze disko i muzikál doporučit.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..