Tara Fuki: Winna

Zpívající violoncellistky Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz natočily své první společné album Piosenki do snu v roce 2001. Novinka Winna je jejich pátá kolekce písní. A i když se dámy na některých předchozích nahrávkách obklopovaly hosty a kombinovaly cella s elektronickými nástroji, na novince se jakoby obloukem – či spíše po spirále – vracejí k akustické křehkosti a intimitě svého debutu. Po spirále nejen proto, že do jedné řeky nebo do jednoho snu znovu nevstoupíme, ale především proto, že album Winna natočily poučeny nejen společnými hudebními zkušenostmi, ale i dalšími projekty, ve kterých působí. Dávné Tara Fuki byly kamarádky z Brna (kde obě studovaly), které spolu mohly tvořit, zkoušet a hrát prakticky kdykoli. Dnes žije Andrea ve Francii a do Česka přilétá prakticky jen na koncerty, zatímco Dorka působí na pražské scéně paralelně v několika zajímavých kapelách (Vertigo, DoMa Ensemble, Kuzmich Orchestra, skupina Anety Langerové) a k tomu ještě vychovává malého syna. Společného času je nutně méně, ale o to je možná intenzivnější.

I když je Winna komorní album bez hostů a i když obsahuje čistě autorskou tvorbu (hudba je kolektivní, texty většinou Dorčiny), poradit si jeho protagonistky nechaly. Na výsledném zvuku – a zvuku skutečně excelentním – se podílel Miroslav Chyška, staronový kytarista skupiny Dana Bárty Illustratosphere. „Míra má podobné hudební cítění jako my, moc dobře se s ním spolupracuje. Je extrémně pracovitý a vstřícný, má skvělé ucho a dobrou představu o zvuku,“ odpovídá v chystaném rozhovoru pro časopis UNI Dorota Barová na otázku, proč si už podruhé jako producenta vybraly právě Chyšku. Ten prý duu konkrétně radil se začátky a konci skladeb a také s jejich dramaturgií. „Chtěly jsme, aby to nebyly jen písně, ale aby vytvořily příběh,“ dodává Dorka.

Není nutné podrobně pročítat, nebo dokonce analyzovat, polské texty, abychom si příběh s názvem Winna vychutnali. Ano, například zhudebněná báseň Krzysztofa Kamila Baczyńského Anna svým dějem a podzimní náladou s melancholickým a zasněným vyzněním celého alba koresponduje a i jinde se jednotlivá témata jakoby přelévají z písně do písně. Nejde však ani tak o konkrétní děje a příběhy, ale spíše o pocity, které posluchač získává s každým taktem, s každým tónem violoncella, s každou slabikou. Ano, písně Tara Fuki mají konkrétní texty a polštině my Češi tak nějak přibližně rozumíme. Ale krása dvojhlasu, případně kombinace jasně artikulovaných slabik s vokálními rytmickými konstantami, převažují nad funkcí vypravěčskou. Tara Fuki nejsou dva hlasy a dva nástroje, ale souzvuk čtyř hudebních nástrojů. A právě jejich kombinací, kladením hlasů, prací s repetitivními prvky, tím vším Tara Fuki vytvářejí ono tiché napětí, díky němuž jsou jejich alba mimořádná.

Teprve po „pocitovém“ poslechu doporučuji sledovat jednotlivé písně znovu a tentokrát si k tomu přidat i snahu o porozumění textům. Verš „Čekám na déšť bez slz“ na konci úvodní písně Żegnam lze vnímat jako předznamenání, k němuž se vztahují další náznaky dějů a situací: od možnosti podívat se na svět – a tím pádem možná i sama na sebe – z ptačí perspektivy (Lecimy) až po pohrávání si s kontrasty a s různými významy slova „vina“ v titulní písni (Winna). Zajímavým pokusem je uprostřed alba český text Andrey Konstankiewicz Závrať („My s češtinou pořád bojujeme. Chtěly bychom mít i české písničky, ale zatím nám to moc nejde,“ říká Dorota ve zmíněném rozhovoru). Jistý boj s jazykem je možná cítit z gramatických rýmů (oplácí/krvácí, odkrývá/ožívá), ale jinak je text svou nepravidelností (prvky volného verše v kombinaci s uvedenými „primitivními“ rýmy) sympatický. Píseň Závrať, mimochodem nejdelší na albu, tak přes všechno záhadné, váhavé a náhodné v textu tvoří jakýsi konkrétní ostrůvek v jinak abstraktním moři polské poezie. To pochopitelně platí pouze pro české posluchače. Zcela jinak, předpokládám, budou hudbu Tara Fuki chápat polští posluchači. A zase jinak ti, kteří nerozumí ani jednomu použitému jazyku. V jejich případě pocit naprosto převáží nad významem, což je pochopitelně také legitimní interpretace.

Tara Fuki se skutečně jakoby vrátily k akustickému zvuku svého prvního alba. Winna je však poučenější, zvukově vybroušenější, v dělbě hlasů dramatičtější a – přiznávám, že tady se opět pohybuji v rovině pocitů – zralejší. Především je však novinka ze všech desek Tara Fuki nejkompaktnější. Nikdy dřív podle mne nedržely písně této dvojice tak pevně pohromadě, nikdy netvořily tak jasný příběh. Příběh, u nějž opravdu nemusíme rozumět slovům.

Tara Fuki: Winna, vydavatel: Indies Scope 2014. 9 skladeb, celková stopáž: 44:34

Foto Jan Tichý

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Duu Tara Fuki nedávno vyšlo album Winna, z nějž jsme vám již představili pilotní singl. Nyní se můžete podívat i na videoklip k písni Dopis.  více

První singl z nové nahrávky dua Tara Fuki se jmenuje Lecimy. Pozoruhodné spojení dvou violloncel a dvou ženských hlasů můžeme očekávat již na pátém řadovém albu, které ponese název Winna.  více


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více