Tara Fuki: Winna

Zpívající violoncellistky Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz natočily své první společné album Piosenki do snu v roce 2001. Novinka Winna je jejich pátá kolekce písní. A i když se dámy na některých předchozích nahrávkách obklopovaly hosty a kombinovaly cella s elektronickými nástroji, na novince se jakoby obloukem – či spíše po spirále – vracejí k akustické křehkosti a intimitě svého debutu. Po spirále nejen proto, že do jedné řeky nebo do jednoho snu znovu nevstoupíme, ale především proto, že album Winna natočily poučeny nejen společnými hudebními zkušenostmi, ale i dalšími projekty, ve kterých působí. Dávné Tara Fuki byly kamarádky z Brna (kde obě studovaly), které spolu mohly tvořit, zkoušet a hrát prakticky kdykoli. Dnes žije Andrea ve Francii a do Česka přilétá prakticky jen na koncerty, zatímco Dorka působí na pražské scéně paralelně v několika zajímavých kapelách (Vertigo, DoMa Ensemble, Kuzmich Orchestra, skupina Anety Langerové) a k tomu ještě vychovává malého syna. Společného času je nutně méně, ale o to je možná intenzivnější.

I když je Winna komorní album bez hostů a i když obsahuje čistě autorskou tvorbu (hudba je kolektivní, texty většinou Dorčiny), poradit si jeho protagonistky nechaly. Na výsledném zvuku – a zvuku skutečně excelentním – se podílel Miroslav Chyška, staronový kytarista skupiny Dana Bárty Illustratosphere. „Míra má podobné hudební cítění jako my, moc dobře se s ním spolupracuje. Je extrémně pracovitý a vstřícný, má skvělé ucho a dobrou představu o zvuku,“ odpovídá v chystaném rozhovoru pro časopis UNI Dorota Barová na otázku, proč si už podruhé jako producenta vybraly právě Chyšku. Ten prý duu konkrétně radil se začátky a konci skladeb a také s jejich dramaturgií. „Chtěly jsme, aby to nebyly jen písně, ale aby vytvořily příběh,“ dodává Dorka.

Není nutné podrobně pročítat, nebo dokonce analyzovat, polské texty, abychom si příběh s názvem Winna vychutnali. Ano, například zhudebněná báseň Krzysztofa Kamila Baczyńského Anna svým dějem a podzimní náladou s melancholickým a zasněným vyzněním celého alba koresponduje a i jinde se jednotlivá témata jakoby přelévají z písně do písně. Nejde však ani tak o konkrétní děje a příběhy, ale spíše o pocity, které posluchač získává s každým taktem, s každým tónem violoncella, s každou slabikou. Ano, písně Tara Fuki mají konkrétní texty a polštině my Češi tak nějak přibližně rozumíme. Ale krása dvojhlasu, případně kombinace jasně artikulovaných slabik s vokálními rytmickými konstantami, převažují nad funkcí vypravěčskou. Tara Fuki nejsou dva hlasy a dva nástroje, ale souzvuk čtyř hudebních nástrojů. A právě jejich kombinací, kladením hlasů, prací s repetitivními prvky, tím vším Tara Fuki vytvářejí ono tiché napětí, díky němuž jsou jejich alba mimořádná.

Teprve po „pocitovém“ poslechu doporučuji sledovat jednotlivé písně znovu a tentokrát si k tomu přidat i snahu o porozumění textům. Verš „Čekám na déšť bez slz“ na konci úvodní písně Żegnam lze vnímat jako předznamenání, k němuž se vztahují další náznaky dějů a situací: od možnosti podívat se na svět – a tím pádem možná i sama na sebe – z ptačí perspektivy (Lecimy) až po pohrávání si s kontrasty a s různými významy slova „vina“ v titulní písni (Winna). Zajímavým pokusem je uprostřed alba český text Andrey Konstankiewicz Závrať („My s češtinou pořád bojujeme. Chtěly bychom mít i české písničky, ale zatím nám to moc nejde,“ říká Dorota ve zmíněném rozhovoru). Jistý boj s jazykem je možná cítit z gramatických rýmů (oplácí/krvácí, odkrývá/ožívá), ale jinak je text svou nepravidelností (prvky volného verše v kombinaci s uvedenými „primitivními“ rýmy) sympatický. Píseň Závrať, mimochodem nejdelší na albu, tak přes všechno záhadné, váhavé a náhodné v textu tvoří jakýsi konkrétní ostrůvek v jinak abstraktním moři polské poezie. To pochopitelně platí pouze pro české posluchače. Zcela jinak, předpokládám, budou hudbu Tara Fuki chápat polští posluchači. A zase jinak ti, kteří nerozumí ani jednomu použitému jazyku. V jejich případě pocit naprosto převáží nad významem, což je pochopitelně také legitimní interpretace.

Tara Fuki se skutečně jakoby vrátily k akustickému zvuku svého prvního alba. Winna je však poučenější, zvukově vybroušenější, v dělbě hlasů dramatičtější a – přiznávám, že tady se opět pohybuji v rovině pocitů – zralejší. Především je však novinka ze všech desek Tara Fuki nejkompaktnější. Nikdy dřív podle mne nedržely písně této dvojice tak pevně pohromadě, nikdy netvořily tak jasný příběh. Příběh, u nějž opravdu nemusíme rozumět slovům.

Tara Fuki: Winna, vydavatel: Indies Scope 2014. 9 skladeb, celková stopáž: 44:34

Foto Jan Tichý

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Duu Tara Fuki nedávno vyšlo album Winna, z nějž jsme vám již představili pilotní singl. Nyní se můžete podívat i na videoklip k písni Dopis.  více

První singl z nové nahrávky dua Tara Fuki se jmenuje Lecimy. Pozoruhodné spojení dvou violloncel a dvou ženských hlasů můžeme očekávat již na pátém řadovém albu, které ponese název Winna.  více


Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více