Městské divadlo v Brně rozšířilo portfolio svých velkoprodukcí premiérou broadwayského muzikálu Titanic. Příběh scenáristy Petera Stonea a skladatele Mauryho Yestona z roku 1997 uvedli nyní v Brně v české premiéře. Tuzemský inscenační tým v čele s režisérem Stanislavem Mošou se s ním ale setkal již loni v létě při open air produkci ve Walenstadtu, městečku ve východním Švýcarsku.
Muzikál o nejslavnější námořní katastrofě v dějinách bude i v Brně divácky stále žádanou matérií, od níž si publikum slibuje přitažlivou směs tragédie i romantiky. Dá se to odečíst ze zájmu o reprízy, které byly vyprodány do dubna, ještě před prvním jevištním odhalením Mošovy nové inscenace. Může za to jistě i filmový hit Jamese Camerona, který se na plátna dostal taktéž v roce 1997 a slávu muzikálového zpracování stejného příběhu překryl. Diváci očekávající od divadelní verze totožný milostný příběh jako ve filmu, budou nyní poněkud zklamáni. I když by vlastně nemuseli, protože divadelní zpracování Titaniku sice nemá těžiště v milostném příběhu mladého páru, ale i tak servíruje lásku v mnoha podobách napříč sociálním i pracovním postavením.
Nejde tady jen o milostné vzplanutí chudého páru ze třetí třídy, jedoucího do Ameriky za lepším životem. Celoživotní lásku jako entitu, před níž nic neznamená smrt v chladných vodách Atlantiku, demonstruje v příběhu pár starých bohatých manželů Strausových. Topič Barret tady zase ukazuje oddaný cit při telegrafování svojí vzdálené Derlene. Jiný druh láskyplného zanícení – a sice k profesi – lze sledovat u hrdého kapitána či vrchního stewarda, který i přes vážnost situace nepanikaří. A je tady vlastně všudypřítomná i odvrácená tvář největší lidské emoce – majitel lodi Ismay miluje rychlost a úspěch (na záchranný člun se doslova prodere přes ostatní) a povrchní Alice Bean ze druhé třídy je fascinována světem boháčů, zbožňuje svět zámožných lidí a udělala by cokoliv, aby jim mohla stát na blízku.
Jde tady o kaleidoskop všemožných lidských charakterů, které se zrcadlí v mnoha miniaturních příbězích, osudech i dramatech. I proto zapomenete na velkofilm Jamese Camerona s Kate Winsletovou a Leonardem DiCapriem. Ostatně jej také záměrně ignoruje pečlivě připravený program, snad aby diváci neměli pocit, že jdou na divadelní verzi slavného filmu. Tiskovina naopak nabízí osudy autentických pasažérů a lodivodů, kteří se stali inspirací pro některé z figur muzikálu.
Pro další úvahy nad novou inscenací je důležitý také fakt, že brněnští inscenátoři originál na mnoha místech razantně pokrátili, zejména co se týká písňových čísel. A tento zásah má zřejmě na svědomí, že v hudebním vyznění je Mošova inscenace monumentální či majestátní, podobně jako scénografie Christopha Weyerse. Je ovšem také na mnoha místech dostatečně uměřená, až intimní – to se týká právě milostných duet. Tímto řešením se kolos jménem Titanik vyhnul hřmotné sentimentalitě či naopak důvěrnému dávkování kýče v komorních momentech příběhu. Zkrátka a dobře Mošova inscenace obsahuje ve správné míře očekávanou velkolepou podívanou, která ale nedrtí naznačený vzkaz této story: lidská láska, ale vlastně jakákoliv pozitivní a užitečná aktivita člověka je vlastně nepotopitelná.
Diváka čeká efektní a realistické vyvedení detailů svého času největšího plavidla světa, ať už se jedná o nástupní scénu, jídelnu boháčů, kotelnu, či detailní vybavení telegrafické a stenografické kajuty. Weyers předkládanými detaily plavidla rozněcuje fantastickou představu, jak úctyhodný obr a vlastně i pomyslný pomník technické pýše lidstva musel Titanic být. Bombastický závěr první části dvou a půl hodinového večera obstarává při srážce s ledovcem silueta obrovské bílé kry, která se vyvalí na jeviště. Jistou samoúčelnou efektnost Moša posléze neguje tím, že právě na tuto kru se špičatými ostny v drsném defilé postaví ty, kteří šli při kolizi ke dnu a plavbu nepřežili.
Hudební skladatel Maury Yeston dal svému Titaniku až klasickou symfonickou sazbu zejména v halasně vypjatých číslech, jindy přichází pocit až operetního stylu, zejména ve zpívaných pasážích jednotlivců. Tak či tak je až hymnické a razantní hudební nastudování Dana Kalouska a Jakuba Žídka zřejmě nejzásadnější devízou večera. Tato muzika – řečeno lodním slovníkem – se dere plnou parou vpřed a její silný zvuk je opojný i mrazivý. Stejně přitažlivá je také choreografie Anety Majerové zejména ve sborových scénách třeba při taneční party v ragtime stylu.
Inscenace se šestadvacetičlenným orchestrem a s více než třemi desítkami rolí (až natřikrát alternovaných) nabízí mnoho příležitostí, i když ne všem se při premiéře dařilo, což bylo slyšet zejména při společném songu Ladislava Koláře a Zdeny Herfortové (manželé Strausovi). Jinak si divák užije solidních výkonů, ať už jde o Zdeňka Junáka v roli kapitána Smithe, konstruktéra Andrewse jak ho dramaticky zpívá Petr Gazdík či kapelníka Hartleye v podání Jakuba Zedníčka. Požitkem jsou výkony Elišky Skálové jako Kate ze třetí třídy, vynikajícím výkonem je Alice Bean Radky Coufalové, která svoji hrdinku hraje s přesným ztvárněním lacinosti a prostřednosti, s níž se chce vetřít mezi zámožnější pasažéry.
Podtrženo, sečteno: silná muzika, co se týče jejího konstruktu i orchestrálního provedení, zdařilá scénografie a kostýmy, plno špičkových pěveckých i hereckých i tanečních výkonů. A také chytrá režie, která nedopustila udělat z celé tragické záležitosti sladkobolný kýč, i když se to občas nabízí a k němuž má inscenace nejblíž ve scénách s ledovou krou, s níž se naštěstí nakonec umělecky nesrazila.
Peter Stone, Maury Yeston: Titanic. Režie – Stanislav Moša, kostýmy – Andrea Kučerová, scéna – Christoph Weyers, hudební nastudování – Dan Kalousek, Jakub Žídek. Premiéra 16. ledna 2016, Městské divadlo Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..