Tomáš Kočko vyrostl z folklorních a folkových kořenů a z „docela zajímavého“ písničkáře se zrodil nadžánrový muzikant. I naživo se spoluhráči předvádí to, co známe ze studiových desek, tedy suverénní zpěv, originální fúzi lidových a autorských prvků a především nadhled i pokoru.
Tomáš Kočko řekl před časem v rozhovoru pro Brno – město hudby: „Každá písnička je minidramatem či miniskečí.“ Narážel tím na své divadelní vzdělání (studoval muzikálové herectví a operní režii) a tato slova lze vztáhnout na kterýkoli koncert Kočkova Orchestru. Od pečlivě voleného pódiového odění až po energii, která z kapelníka při živém hraní sálá, vše působí dojmem, jako by si promyšlený koncept a lidová spontaneita daly dostaveníčko. Obecně není snadné přenést bezprostřední koncertní zážitek na CD a u Tomáše Kočka je to z výše uvedených důvodů ještě náročnější. Přesto se první živé album rozšířeného Orchestru povedlo. Obstojí jako výběr hitů, jako ukázka čistého a radostného muzicírování i jako zajímavá alternativa ke studiovým verzím písní.
Albu Živě předcházelo devět studiových nahrávek. Ke dvěma nejstarším, Horním chlapcům a Ondrášovi, se kapela nevrací, ale na třetí Hodovnici (2001) se právem dostalo. Písně Morena a především Svatojan jsou totiž připomínkou toho, že právě na počátku nového milénia vyrostl Tomáš Kočko z folklorních a folkových kořenů a z „docela zajímavého“ písničkáře se zrodil nadžánrový muzikant, pro kterého jsou lidový materiál a úcta k historii rodné země odrazovými můstky k vlastnímu autorskému vyjádření. Z dalších titulů dramaturgie živé novinky pomíjí alba Sadné zrno a Koleda a vedle jedné ukázky z kolekce Do tanca klade důraz především na poslední tituly Poplór, Godula a Cestou na jih. Jedinou novinkou je na albu Živě píseň Hody, která svým charakterem a původem (úprava moravské lidové) navazuje na koncept Cesty na jih.
CD Živě však není pouze průřezem spíše novějším repertoárem Orchestru. Kočko si na svých studiových albech dává vždy záležet na aranžích jednotlivých písní i celku, což často podtrhuje výběr hostů – příznačné je zejména album Cestou na jih s dechovou sekcí nebo Godula s rockery. Základní sestava Orchestru je pochopitelně sehraná a na koncertech absenci hostů vyvažuje svým nasazením. Určitě však nebylo nemoudré přizvat na první živou nahrávku v historii kapely hosty v podobě Cimbálové muziky Velká Morava. Ve skutečnosti však nejde o společný projekt dvou kapel, ale o „pouhé“ rozšíření Orchestru o hráče na cimbál (Michal Grombiřík) a violové kontry (Jiří Ťutin Kašpar) a o spolupráci s přizvaným kontrabasistou Romanem Plaširybou, který zde nahradil dosavadního basistu Orchestru Kamila „Medvěda“ Tománka. Roli primášky hraje houslistka Libuše Černá, kmenová členka Orchestru. Takto vzniklou cimbálku doplňují Tomáš Kočko s kytarami, mandolínou a dalšími nástroji, Helena Vyvozilová s flétnami a – pozor, další rozšíření zvuku – dva bubeníci: Pavel Bongo Plch a Stanislav Pliska. Tedy sestava, s níž označení Orchestr začíná ztrácet punc nadsázky. Mimochodem to, že se „Kočkova“ cimbálka jmenuje Velká Morava, jistě není náhoda. Na otázku, které historické období má nejraději, Tomáš před časem odpověděl: „Velkou Moravu, její vzestup i pád. I když je to historie vzdálená, až téměř mytická, jsme jejími dědici. Bez ohledu na to, že jsme občany státu, který – na rozdíl od Slovenska – Velkou Moravu nepovažuje za součást své státnosti. Přitom je Velká Morava fenomén, který ovlivnil kulturní dějiny Bulharska, Makedonie, Srbska a nakonec i Ruska a politické dějiny našeho středoevropského prostoru. Její odumřelé tělo dalo vzniknout třem pozdějším státům – českému, polskému a maďarskému – a zároveň je obestřena množstvím záhad. A to je přesně ten mix, který mě zajímá.“
Jsme-li u názvů, sluší se připomenout mnohoznačnost zdánlivě obyčejného titulu alba, na kterou Kočko sám na obalu upozorňuje. Živě je samozřejmě koncertní nahrávka, kterou však kapela věnovala slovanské bohyni Živě. Navíc grafika obalu odkazuje ke slovu „žně“.
A jak tedy Tomáš Kočko & (rozšířený) Orchestr na albu Živě/Žně hraje? Má smysl si desku kupovat, máme-li doma všechna řadová alba? Troufám si tvrdit, že smysl to má. I naživo Kočko se spoluhráči předvádí to, co známe ze studiových desek, tedy suverénní zpěv, originální fúzi lidových a autorských prvků a především nadhled a pokoru, které jdou v Tomášových písních ruku v ruce. Nová je výrazná role cimbálu (od úvodní písně Nemožu uľežeť), zaměření na gradaci jednotlivých skladeb (Poslední božec) a především přínos obou bubeníků. Doporučuji dopřát si ten luxus a jednou si desku poslechnout pouze se zaměřením na rytmus. Všimnete si nejen dlouhého rytmického sóla ve Svatojanovi nebo práce bicích a perkusí v tanečních písních Ověnžok a Zbojnicky zvrtek, ale třeba také zajímavé hry v Ondrášově písni nebo souhry perkusí s cimbálem nebo kontrabasem coby dalšími rytmickými nástroji.
Album se natáčelo ve studiu Českého rozhlasu v Ostravě. Jde tedy o nahrávku živou, koncertní, ale současně studiovou, pokud jde o prostředí a profesionální přístup. Zvuk je logicky velmi dobrý, třebaže se některé drobné detaily nepodařilo vychytat. V Moravské například Tomáš při slově „v stříbře“ přefoukne a v Máš, máš zvukař nejspíše při prvních slovech „Mamko…“ a „Dcerko…“ vyjížděl oběma zpěvačkám mikrofon na poslední chvíli. Tyto maličkosti však nejsou důvodem ke kritice, ale spíše dokladem toho, že album je skutečně živé, se všemi klady a zápory. Přitom klady výrazně převažují.
Tomáš Kočko & Orchestr + CM Velká Morava: Živě, vydavatel: Tomáš Kočko 2014, ditribuce: Indies Happy Trails. 15 skladeb. Celkový čas: 75:58
Zatím nebyl přidán žádný komentář..