Čtvrteční koncert Moravského podzimu byl jedním z největších lákadel letošního ročníku, a to především díky instrumentálnímu obsazení. Posluchači slyšeli program ze čtyř děl pro různá obsazení, ve třech z nich ovšem figurovala skleněná harmonika. Tento neobvyklý hudební nástroj, u kterého zvuk vzniká třením navlhčených prstů o okraje točících se skleněných misek různého průměru, zkonstruoval v roce 1761 Benjamin Franklin. V druhé polovině 18. a na začátku 19. století se jednalo o poměrně oblíbený nástroj, který byl poté, až na pár výjimek, téměř na dvě století prakticky zapomenutý. Skladby pro něj napsali například Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Carl Philipp Emanuel Bach, Gaetano Donizetti nebo Richard Strauss.
Kromě výše zmíněných autorů pro skleněnou harmoniku komponovali také Antonín Rejcha, jehož dílo se snaží brněnská filharmonie dlouhodobě propagovat, Domenico Cimarosa a Johann Adolph Hasse. Právě kompozice těchto skladatelů v Besedním domě včera zazněly v podání Filharmonie Brno pod vedením britského dirigenta Jonathana Cohena, který se specializuje na barokní a klasicistní hudbu. Jako první byla provedena Gelegenheitskantate (Příležitostná kantáta) pro mužské hlasy a orchestr Antonína Rejchy. Filharmonii Brno doplnily Barbara Maria Willi na cembalo a mužská část Ensemble Frizzante s externími hosty, kteří se pro účely tohoto koncertu pojmenovali Brno Rejcha Collegium 2023. Je třeba říci, že sbor vystupoval v poměrně malém obsazení dvanácti lidí. Přesto se mu podařilo vytvořit krásný plný a silný zvuk a sboristé zpívali čistě a bez sebemenších problémů. Dva sólisté, Pavel Valenta – tenor a Jan Faltýnek – bas, své party také zvládli absolutně bezchybně. Basové sólo bylo na tento hlasový obor poměrně vysoko a Faltýnek si s ním přesto naprosto skvěle poradil. Vytknout je možné pouze mikrofonem snímaný zvuk sólového zpěvu, který nepřirozeně vyčníval nad orchestr, což ovšem nebyla chyba sólistů, ale nazvučení nebo polohy mikrofonu. Celkový dojem z provedení tohoto díla to neovlivnilo.
Jako druhá zazněla árie De terra amica pro soprán, skleněnou harmoniku a orchestr italského skladatele Domenica Cimarosy z roku 1780. Skleněné harmoniky se ujala Christa Schönfeldinger, přední světová interpretka skladeb pro tento nástroj. Skleněná harmonika je přirozeně tichá, a i když byla nazvučená (podobně jako zbytek orchestru), bylo potřeba, aby se jí orchestr zvukově přizpůsobil. Dirigent Jonathan Cohen ovšem s orchestrem pracoval tak dobře, že vždy když bylo potřeba, celý orchestr, aniž by jeho zvuk ztratil na plnosti, přešel do krásného piana. Tóny skleněné harmoniky mohly skvěle vyniknout. Samotné interpretaci lze vytknout pouze to, že pár tónů nástroje se ozvalo o něco později, než mělo. Je potřeba si ale uvědomit, že hra na tento nástroj je velice obtížná a její part pro tuto skladbu nebyl napsaný úplně šťastně. Schönfeldingerová odvedla i tak velmi dobrou práci. Sólového zpěvu se ujala sopranistka Joanna Moskowicz, která ukázala, že její technika i rozsah jsou na dobré úrovni. Veškeré melodické zdobení bylo zazpíváno velmi dobře, až na jediný postup na konci skladby, který nebyl úplně přesný. Ve všech polohách, i extrémních výškách zněl její hlas jistě. Moskowiczová disponovala poměrně silným vibratem, které ale interpretaci nijak neuškodilo, pouze v nejvyšších polohách by nevadilo, kdyby bylo trochu slabší. Její part byl ovšem, stejně jako v případě skleněné harmoniky, velice náročný a Moskowiczová ho zvládla dobře.
Poté se hudebníci vrátili k Antonínu Rejchovi a provedli jeho melodram Abschied der Johanna d’Arc von ihrer Heimat (Rozloučení Johanky z Arku s vlastí) pro skleněnou harmoniku, vypravěče a orchestr. Jako text zvolil Rejcha závěrečnou scénu prologu tragédie Die Jungfrau von Orléans od Friedricha Schillera. V první části melodramu se střídala skleněná harmonika, která svými tóny navodila až magickou atmosféru (na svoji dobu poměrně nezvyklými postupy v mnohém připomínající témbrovou hudbu), a recitátorka Barbara Maria Willi, která pro toto dílo odešla od cembala a předstoupila před orchestr. Oproti textu vytištěnému v programu si pár frází upravila nebo zkrátila, což význam výrazně nezměnilo. Celkovému projevu by neuškodilo, kdyby byl o něco více emotivní. Chválu si ovšem zaslouží německá výslovnost, která byla naprosto dokonalá. Ke konci první části se pak recitace a skleněná harmonika, jejíž part byl tentokrát zahraný bez jakéhokoliv zaváhání (celkově byl part pro tento nástroj lépe napsán než skladba předchozí), spojily a postupně se k nim přidala i smyčcová sekce orchestru. Tento vstup působil velice přirozeně a plynule. Když recitátorka pronesla „...hlas polnice mě volá“, přidaly se i žestě a zbytek orchestru. Nálada díla se najednou proměnila a zbytek skladby měl slavnostní až pochodový charakter. Na konci se opět ozvala skleněná harmonika, jejíž sólo orchestr doprovázel.
Po přestávce se na pódium vrátilo obsazení druhé skladby večera a provedlo kantátu L’Armonica na text Pietra Metastasia skladatele Johanna Adolpha Hasseho. První část byla instrumentální a měla velmi veselý charakter. Zde se opět ukázalo, jak skvěle Cohen s orchestrem pracuje. Druhá část Aria „Ah perché col canto mio“ na první navázala naprosto plynule. Joanna Moskowicz se zde musela opět poprat s velmi náročným partem. Podobně jako ve skladbě druhé, byl zpěv dobrý, pouze v těch nejvyšších polohách bylo vibrato až moc silné. Tato místa byla ovšem položena velmi vysoko. Ve třetí části Recitativo „Ardir Germana“ se už přidala skleněná harmonika, která tentokrát vystupovala spíše jako součást orchestru než jako sólový nástroj, i když dostala o něco více prostoru než ostatní hudebníci. Orchestr jí opět skvěle přizpůsoboval dynamiku a všechny tóny tak byly dobře slyšet. Závěr celé skladby s názvem Aria „Alla stagion di fiori“ začal orchestr krátkou instrumentální introdukcí. Poté se dvakrát vystřídala sóla skleněné harmoniky a zpěvu. Následně se spojily a navzájem si odpovídaly. Joanně Moskowicz se nepovedly všechny koloratury zcela čistě a ke konci skladby lehce neladila, k čemuž došlo na několika místech, ale její výkon byl celkově dobrý. Christa Schönfeldinger naopak zahrála svůj part bez jakéhokoliv zaváhání a orchestr obě sólistky skvěle doprovodil. Bylo vidět, že dirigent Jonathan Cohen přesně ví, jak s orchestrem pracovat, aby z něj dostal co nejlepší výkon. Během koncertu probíhala mezi dvěma sólistkami a dirigentem velmi výrazná nonverbální komunikace, což mělo za následek, že byly velmi dobře sehrané jak mezi sebou, tak s orchestrem.
Čtvrteční koncert nabídl posluchačům velmi zajímavý hudební zážitek, a to hned v několika rovinách. Obě Rejchovy skladby zazněly v obnovené premiéře po více jak 200 letech a posluchači tak byli svědky provedení prakticky neznámých kompozic tohoto výjimečného skladatele. Skleněná harmonika, i přes svoji popularitu na konci 18. století, dnes určitě není tradičním nástrojem. Slyšet ji naživo se tedy nepoštěstí každému. To všechno podtrhnul velice dobrý výkon orchestru a sólistů.
Program:
ANTONÍN REJCHA
Gelegenheitskantate (Příležitostná kantáta)
DOMENICO CIMAROSA
De terra amica
ANTONÍN REJCHA
Abschied der Johanna d’Arc von ihrer Heimat (Rozloučení Johanky z Arku s vlastí)
JOHANN ADOLPH HASSE
L’Armonica
1. Introduzione (úvod)
2. Aria „Ah perché col canto mio“
3. Recitativo „Ardir Germana“
4. Aria „Alla stagion di fiori“
Obsazení:
Joanna Moskowicz – soprán
Christa Schönfeldinger – skleněná harmonika
Barbara Maria Willi – recitace, cembalo
Brno Rejcha Collegium 2023
Pavel Valenta (sólo / soloist), Michal Kuča, Ivan Nepivoda, Petr Pytlík, Jiří Kudláč, Jakub Herzan – tenor
Jan Faltýnek (sólo / soloist), Martin Kotulan, Pavel Mašek, Vladimír Brázda, Petr Janovský, Vít Šujan – bas
Filharmonie Brno
dirigent Jonathan Cohen
Čtvrtek 12. 10. 2023 v 19:00, Besední dům
Zatím nebyl přidán žádný komentář..