Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).
Jen stěží by se dala vybrat symboličtější Smetanova opera pro zahájení oslav Roku české hudby 2024 než je právě Dalibor, který zazněl vůbec poprvé 16. května 1868 při příležitosti pokládání základního kamene Národního divadla – symbolu snah českých vlastenců o vlastní velké divadlo. Ačkoliv reakce na samotnou operu byly smíšené a našli se i tací, kteří Daliborovi vytýkali přílišnou inspiraci hudebními dramaty Richarda Wagnera, sám Smetana si uvědomoval, že další vývoj (nejen) české hudby se bez „konfrontace“ s Wagnerovou operní tvorbou neobejde. Dnešnímu divákovi naštěstí tyto konotace již nemusí bránit v hudebním zážitku a Smetanova genialita může být prosta politické a historické zátěže.
Ačkoliv bylo Smetanovo dílo inspirováno historickým českým šlechticem a rytířem Daliborem z Kozojed, rozhodl se režisér David Pountney zasadit děj opery blíže současnosti. Hlavním prizmatem, kterým na titulní postavu režisér nahlíží je možná dvojakost vnímání jeho činů – jak sám ostatně uvedl v rozhovoru pro ČRo Vltava: „Může existovat postava, která může být pro velkou spoustu lidí bojovníkem za svobodu nebo hrdinou, mnoho dalších lidí ho ale může vnímat jako teroristu.“ Tomuto režijnímu uchopení pak podřídil Pountney celkové vyznění opery – předobrazem pro titulní postavu byl režisérovi Bobby Sands, bojovník za svobodu Severního Irska a člen IRA. Úvodní scéně dominuje vysoká betonová zeď s kamerou a vše má ve svých spárech politická velmoc chráněná policií. Ačkoliv by se na první pohled mohlo jednat o poměrně zásadní změnu, která by potenciálně mohla vyvolat celou řadu inscenačních či logických problémů, ve skutečnosti funguje nové zasazení překvapivě dobře. Režisérovi se podařilo vytvořit temnou a opresivní atmosféru, která z Daliborova soudu dělá osobitý politický proces. Trochu zvláštně však v tomto kontextu působí samotná postava krále Vladislava, která byla Pountneym zamýšlena jako politická a manipulující, přesto nebo snad právě proto se v konečném důsledku zdála sama nejvíce manipulovanou. Naopak výtečně tato aktualizace působila třeba při samotném příchodu soudců, kteří ve spojitosti s hudbou povedeně evokovali úplatné politické panáky.
Velkou pochvalu si zaslouží scéna Roberta Innese Hopkinse, která zůstávala stále velmi čistá, přesto však nápaditým způsobem pracovala se symboly a celkovým prostorem. Po většinu času převažovaly realistické koncepty – soud, vězení a podobně – avšak tam, kde mělo být vyznění osobnější, volil Hopkins surrealističtější prvky. Zde se nabízí především výjev z Daliborovy cely, který akcentuje houslové prvky vystupující z pozadí scény. Zvláštní zmínku si zaslouží také Hopkinsova práce s prostorem a rekvizitami, kterou nejlépe ilustruje proměna stropu v kulatý stůl při druhém zasedání soudců a krále ve třetím dějství. Zajímavě působila také videoprojekce, která připomínala mnohé současné záběry z protestů či z oblastí zasažených válkou. Méně přesvědčivě však už vyznělo promítání strun na samotnou scénu.
Celková choreografie vesměs vycházela z realistického pojetí, které drhlo jen v absurdní scéně, kde „zbrojnoši“ radostně cvičili se samopaly, jako by omylem nakráčeli do fitness centra. Přitom povedená scéna dávala dostatečný prostor, aby místo infantilního (a především vzhledem ke kontextu těžko uvěřitelného) poskakování dělali cokoliv přirozenějšího a očekávatelnějšího – balili cigarety, mastili karty, leštili zbraně. Naopak třeba scéna samotného Daliborova soudu, při které policista na plošině přiveze koncertně oděnou harfenistku hudebně doprovázející Miladinu stížnost, je mírně úsměvnou a skvěle fungující juxtapozicí.
Přestože zasazení do moderní doby bude mnohým jistě proti srsti, o hudebních výkonech a samotném nastudování se lze vyjadřovat v superlativech. I menší role – Vítek (Ondřej Koplík) či třeba Beneš (David Szendiuch) – byly svěřeny výtečným zpěvákům a hlavní role byly obsazeny rovněž povedeně. Jana Šrejma Kačírková v roli Daliborovy schovanky Jitky byla patřičně živelná, s plamennou energií a perfektní deklamací a artikulací. Povedený byl také pěvecký i herecký výkon Daniela Kfelíře, představitele velitele stráže, který ve své interpretaci vyšel maximálně vstříc režisérovu uchopení a jeho zpodobnění Budivoje evokovalo chování sadistických členů StB. Tomasz Konieczny v roli krále Vladislava byl výrazově a dynamicky pestrý, což mu umožnil obzvláště kontrast mezi prvním a druhým setkáním se soudci. Překvapil také velmi dobrou artikulací, která byla po většinu času bez problémů srozumitelná. V tomto ohledu mírně zaostávala představitelka Milady Csilla Boross, která však excelovala ryzí (a místy až syrovou) expresivitou svého nastudování. Její Milada byla plná emocí a vášní, avšak také vnitřního rozkolu, který byl v její interpretaci neustále patrný. Peter Berger byl pro roli Dalibora skvělou volbou. Dokázal výtečně zhmotnit veškeré temné emoční proudy své postavy, stejně jako něhu, kterou směřoval nejprve Zdeňkovi a později i Miladě. Pochvalu zaslouží především práce s barvou hlasu a celkovým výrazem, stejně jako výrazné dynamické skoky ve vyhrocených částech.
Sbor pod vedením Martina Buchty byl již tradičně – a opravdu se nejedná o prázdný superlativ – bezchybný, a to i v okamžicích, kdy nebyl přímo na scéně nebo byl v jinak nevýhodné pozici. Skvělá deklamace, naprostá intonační a rytmická přesnost a vždy perfektně zvládnutá a vyvážená dynamika. Podobná slova chvály si zaslouží rovněž i orchestr, který již od úvodního vstupu žesťů upoutal velmi vytříbeným, čistým a elegantním zvukem. Dirigent Tomáš Hanus navíc dokázal zvýraznit hlubokou citovost Smetanova Dalibora, stejně jako jeho spojitost s Wagnerovým odkazem. Výsledek tak skvěle předkládá a odhaluje barevnost Smetanovy instrumentace, stejně jako důmyslnost jeho kompozičních postupů a práce s motivy. Velkou pochvalu si zaslouží také sólisté vystupující přímo na pódiu – houslista Dennis Schneiderka, připodobňující zesnulého Zdeňka, harfenistka Pavla Kopecká a violoncellista Lukáš Žufánek.
Nový Dalibor je bezpochyby povedenou inscenací, která sice může určitou část publika svým vzezřením odradit. V samotném jejím jádru se však jedná o funkční koncept, který výraznějším způsobem nenarušuje původní Smetanovu vizi. Aktualizace oper je ožehavým tématem, které bude vždy zavdávat důvody k plamenným diskusím a neshodám. Z bohatého operního penza se však Dalibor jeví zrovna jako dílo, kterému podobná rekontextualizace vůbec neublíží. Jak by ostatně mohla, když nad tím vším zaznívá Smetanova geniální, citlivá, spletitá a výtečně nastudovaná hudba?
PREMIÉRA
Pátek 2. února 2024
Bedřich Smetana
DALIBOR
Režie – David Pountney
Dirigent a hudební nastudování – Tomáš Hanus
Scéna – Robert Innes Hopkins
Kostýmy – Marie-Jeanne Lecca
Světelný design – Fabrice Kebour
Dramaturgie – Patricie Částková
Pohybová spolupráce – Martin Svobodník
Videoprojekce – Adéla Szturcová
Vladislav, král český – Tomasz Konieczny
Dalibor z Kozojed – Peter Berger
Milada – Csilla Boross
Budivoj, velitel stráže – Daniel Kfelíř
Beneš, žalářník – David Szendiuch
Vítek – Ondřej Koplík
Jitka – Jana Šrejma Kačírková
Soudce – Petr Karas
Sbor a orchestr Janáčovy opery NdB
Zatím nebyl přidán žádný komentář..