Osmiúhlá slavnostní síň zámku v Rájci nad Sázavou se stala ve středu 5. června dějištěm třetího ze čtyřiatřiceti koncertů letošního devatenáctého ročníku Concentu Moraviae, uváděného dosud původním podtitulem jako Mezinárodní festival 13 měst – dnes je těch pořadatelských míst už dvacet. Dramaturgie, která počítá se specifickým kouzlem prostředí, v němž se ten který pořad odehrává, umístila do rájecké síně, jež při svém nevšedním půdorysu pojme překvapivé množství publika, aniž by ztratila svou intimní atmosféru, podnik takříkajíc rodinný. Jeho protagonistkami byly dvě sestry, flétnistka Clara Nováková a pianistka Dora Nováková-Wilmington, jež provedly dvě skladby svého otce Jana Nováka, jednu jeho učitele Bohuslava Martinů a jednu od Vítězslavy Kaprálové, tedy tří mimořádných tvůrčích osobností, jež spojil pohnutý osud mnoha pouty.
Připomeňme si, že Martinů, klasik světové hudby dvacátého století, prožil největší část svého života v nedobrovolné emigraci, kde také zemřel – stejně jako oba jeho jediní čeští žáci, s nimiž se v zahraničí setkal a jejichž tvorbu zásadním způsobem ovlivnil. V předválečné Paříži to byla Kaprálová (1915–1940), v poválečném New Yorku Novák (1921–1983). Vztah velkého skladatele k oběma mladým lidem šel daleko za obvyklý vztah učitele k žákům, hlavně protože byli spřízněni bytostnou potřebou svobody a nezávislosti – ve smyslu občanském i tvůrčím.
I při této své rodinné dramaturgii (v publiku seděli posluchači, kteří se s některými ze jmenovaných a s jejich okolím kdysi velmi dobře znali) měl koncert úroveň hodnou mezinárodního festivalu – výběrem skladeb i jejich provedením. Bylo znát, že obě skladby svého otce hrají sestry prakticky od jejich vzniku – a sonátu jeho učitele od chvíle, kdy se po válce dostaly k jejímu materiálu; i když je s obratem autentická interpretace nutno zacházet velmi opatrně, je v tomto případě skutečně na místě. Úvodní skladbu večera Choreae vernales (Jarní tance) napsal Novák (1977) v Roverettu, místě svého italského působení. Tento kraj na břehu Gardského jezera opěvovali už Novákovi milovaní antičtí básníci a on dokázal do své hudby promítnout hodně z jejich poetických představ. Skladba vznikla pro Claru a kytaristu Andreolliho; když z provedení po jeho úrazu sešlo, přepsal Novák kytarový part pro Dořin klavír. Z původní kytarové koncepce zůstala skladbě jistá vzdušná lehkost, kterou obě hráčky (podporované akustikou síně) brilantně zužitkovaly v představě tance, ať už jako osvobozeného pohybu plného rozkoše nebo jako rituálního úkonu stupňovaného k vytržení.
Svou jedinou flétnovou sonátu (označil ji jako první, ale další už nenapsal) vytvořil Martinů za letního pobytu v roce 1945 (Spojené státy ještě bojovaly v Tichomoří), jejž s manželkou trávil v pohodě, s pocitem šťastně se vyvíjející situace a blížícího se návratu domů na Vysočinu. Tato skutečnost také většinou ovlivňuje interpretační výklad skladby jako projevu nerušené lyrické pohody plné ptačího zpěvu; obě hráčky jí však vtiskly zřetelně jiný smysl, zdůrazňujíce převažující mollový ráz dlouhých melodických linií pomalé vnitřní věty a zejména jejich přerušení klavírní mezihrou, z níž učinila pianistka Dora dramatický a takříkajíc osudový vrchol celé skladby, nikoli už nevinné a hráčsky vděčné idyly, nýbrž hluboké osobní výpovědi.
Klavírní exhibicí se stalo také další číslo pořadu, Groteskní passacaglia Vítězslavy Kaprálové. Ta ji napsala v závěru svého studia u Vítězslava Nováka (skladby) a Václava Talicha (dirigování) na pražské konzervatoři – tedy ještě dlouho předtím, než v Paříži poznala Bohuslava Martinů – a zadala do skladatelské soutěže; vyhrála ji – a profesorka Alena Veselá v Rájci vzpomínala, jak velice byla pyšná na toto umístění, které ji zařadilo před skladbu jejího veleváženého učitele Nováka. Groteskní passacaglia je brilantní klavírní miniatura, napsaná chytře a zkušeně (kompozičně i pianisticky) v duchu evropské moderny třicátých let a vtipkující na účet důstojné formy – aspoň tak ji předvedla pianistka Dora na přivezené koncertní křídlo Petrof.
Závěrečné číslo, Sonata super ,,Hoson Zes“ patří k četným anticky inspirovaným skladbám Jana Nováka. Hoson zes jsou první slova takzvané Seikilovy písně, prvního starověkého zápisu melodie, který dlouho platil za nejstarší dochovanou melodii vůbec a jehož řecký text nabádá k užívání života bez zbytečných starostí. Novák, inspirovaný zřejmě jak melodií, tak textem, vytvořil skladbu, která se od lehkomyslných Jarních slavností liší skutečně sonátovou závažností. Tu zdůraznily sestry-interpretky několikerým způsobem, zvukově masivnějším přednesem, podtržením tematického významu ústřední myšlenky (odlišně) ve všech třech částech, bezpečným a účinným dosazením nevšedních zvukových efektů a virtuozitou, s níž zvládaly charakteristická rytmická kouzla svého otce.
Vedle všech jmenovaných kladů zařadil rájecký festivalový večer navíc postavu Jana Nováka do dobového kontextu jako nejvýznamnějšího moravského skladatele druhé půle dvacátého století a stal se možná příslibem dalších novákovských akcí.
Jan Novák: Choreae vernales pro flétnu a klavír, Bohuslav Martinů: Sonáta č. 1 pro flétnu a klavír, Vítězslava Kaprálová: Groteskní passacaglia pro klavír, Jan Novák: Sonata super „Hoson zes...“ pro flétnu a klavír. Clara Novakova – flétna, Dora Novakova-Wilmington – klavír. 5. 6. 2014, Rájec-Jestřebí, zámek, Slavnostní sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..