Jádrem každého festivalu by měly být výjimečné události. Letošní ročník Folkových prázdnin svedl dohromady tři niněristy k projektu, který dal zabrat nejen toleranci a hudební inteligenci publika, ale i představě o tom, co všechno ještě může obsáhnout pojem world music.
Niněra má výhodu i handicap v tom, že si při vyslovení jejího jména většina lidí vůbec nic nepředstaví. Jestliže má někde vystoupit niněrista, nevzbudíte u nikoho žádná přehnaná očekávání a nároky – to je ta výhoda, ale je také dost možné, že nevzbudíte vůbec žádný zájem – to je ten handicap. Pozvat si tři niněristy na stabilně navštěvovaný festival je vcelku logické řešení, ale udělat z nich hlavní bod programu, ke kterému festival postupně směřuje jako ke svému vrcholu, je už poněkud bláznivé. A vlastně i odvážné, ačkoli toto slovo ve spojení s dramaturgií nemám příliš v lásce. Na Folkové prázdniny do Náměště nad Oslavou se návštěvníci vracejí mnoho let, tvoří jakousi větší rodinu. Věrné publikum ale není jen jistota, je to i závazek a chce opravdu kus odvahy nehladit ho jen po srsti. Matthias Loibner, Valentin Clastrier a Germán Díaz přitom připravili publiku hudební nálož, z níž by se přinejmenším první polovina neztratila ani na festivalu soudobé hudby.
Hudební nástroj připomínající neforemného křížence houslí a flašinetu patří k těm méně známým, z běžného užívání už se téměř vytratil. Niněra se většinou drží na klíně, její struny rozeznívá tření kola roztáčeného klikou. Výška tónu se obvykle mění klapkovým mechanismem ovládaným levou rukou. Tolik k samotnému principu starodávného nástroje, jehož zvuk připomínající v „základním provedení“ poněkud neuměle vrzavé skřipky mohli ortodoxní folkáči zaregistrovat alespoň na albu Spirituál kvintetu Písničky z roku raz dva v písničce U Karlova Týna. Včera se jim ale dostalo o hodně jiné hudby, z níž se jakési tendence k písničkám vyklubaly až po půlhodině hraní.
Vedoucím, nebo lépeřečeno kurátorem projektu byl Germán Díaz, který si ke společnému vystoupení přizval nejen dva spoluhráče s niněrou, ale ještě další kolegy. Bicí obohacené o hang (čili kultivovanější steel drum), trubka, tuba střídaná s trubkou a hoboj s anglickým rohem vytvořily obsazení, jaké se hned tak neslyší. V centru dění byly pochopitelně niněry a také spousta elektroniky, která rozšířila zvukové možnosti kamsi k nekonečnu, ale její použití bylo hodně funkční a hlavně působivé.
Vlastní koncert začal vcelku dlouhou plochou, z níž se střídavě vynořovaly a zase do ní vracely jednotlivé niněry, bylo dost těžké odhadnout, která a co právě hraje. V kombinaci s elektronikou došlo až k zahlcení zvukem – nebyl to žádný noise, ale jeho intenzitu výsledná zvuková stěna měla, i když víc do hloubky než k hlasitosti. Vznikal opravdu jakýsi zvukový prostor, z nějž občas vystoupil melodický útržek a opět se vrátil do celkového zvukového masivu. První na sebe jako výraznější individualita upozornil Valentin Clastrier, který s niněrou zacházel tak trochu jako Jimi Hendrix (nebo Michael Gira?) s elektrickou kytarou včetně využívání zpětné vazby. Germán Díaz měl během večera možná nejsilnější sklony k melodii, snad nejvíc se obracel i někam k lidovým zdrojům, Matthias Loibner měl zase silné tendence k ambientním, poněkud meditačním plochám.
Tři rozdílné temperamenty se během krátkého zkoušení v předchozích dnech povedlo skloubit do soudržného tvaru, k němuž přispívali i další přizvaní hudebníci. První – pro mě mnohem poutavější – část vystoupení, připomínala ze všeho nejvíc interpretaci grafických partitur. Bylo těžké, až nemožné rozeznat, co vyplývá z okamžité interakce a co jsou předem připravené pasáže, z celkového zvuku se občas vynořila trubka hnaná přes kvákadla, barokní trubka, přidával se zpěv i lidský dech.
Po půlhodině se do vytváření rozvlněných zvukových ploch začaly vkrádat zřetelnější písňové struktury a část publika – možná i dost velká – si očividně oddechla (jen pro představu uvádím, že zatím zřejmě největší posluchačský ohlas zaznamenala na festivalu poprocková skupina Zrní, která hrála před niněristy, a jako táhlo na lidi zafungovala bezvadně). Soudržné vystoupení se také začalo maličko tříštit na jednotlivé písničkové segmenty. Melancholický předěl vytvořila píseň Franze Schuberta Der Leiermann (Flašinetář) z cyklu Zimní cesta. Fantasticky vyzněla skladba s doprovodem hracího strojku, nakonec došlo i na tango. Publikum si na závěr přece jen řeklo také o přídavek: ke kapele se v něm připojila Jitka Šuranská, z jejíž iniciativy tyto projekty vzešly.
Množné číslo zde není omylem, Třem niněrám předcházely minulý rok Tři hlasy, na těch se s Jitkou Šuranskou podílely další dvě zpěvačky Irén Lovász a Michal Elia Kamal. Živý záznam jejich společného koncertu vyšel u Indies Scope v den zahájení letošních Folkových prázdnin a před vystoupením niněristů se mu dostalo i křtu. Musím říci, že jsem si během následujícího niněristického řádění – především při rozvíjení větších ploch – několikrát vzpomněl na dávnou značku Briana Ena Obscure Records, které by sestřih takového vystoupení neudělal žádnou ostudu. Bylo by hezké, kdyby se stala tradice nejen z vytváření podobných festivalových projektů, ale i jejich vydávání, zvlášť když první pokus se Třemi hlasy dopadl hodně dobře.
Matthias Loibner (Rakousko), Valentin Clastrier (Francie) a Germán Díaz (Španělsko) – niněry, David J. Herrington – tuba, trubka, Benxamin Otero – hoboj, anglický roh, Peter Rosmanith – bicí, Franz Hautzinger – trubka. 30. července 2015, Folkové prázdniny,
Zatím nebyl přidán žádný komentář..