Jana z Arku bez velkých bitev, korunovačních scén, mystických hlasů, a přece velkolepě působivá. Němý film Utrpení Panny orleánské z roku 1928 je natolik přelomové a dodnes inspirativní dílo, že k němu napsalo novou hudbu již několik skladatelů. Filharmonie Brno včera doprovodila projekci filmu živým provedením „soundtracku“ Broniuse Kutavičiuse.
Dánský režisér Carl Theodor Dreyer vytvořil film, který v zásadě ignoruje vnější efekty a soustřeďuje se na vnitřní život postav. Ztvárnil pouze závěr života francouzské světice, tedy proces s Janou z Arku, její odsouzení a smrt na hranici. Téměř celý film se odehrává v interiérech, a ani z těch není téměř nikdy vidět větší celek. Obraz je maximálně pročištěný, zdi jsou bez dekorací, rekvizit je minimum. O to víc vynikají linie gotických oblouků, proudy světla, vzory dlažby a především výrazy lidských tváří. Souboj mezi připravenou mocí a bezvýhradnou odevzdaností božskému poslání se odehrává na duchovní a psychické úrovni. Detaily a polodetaily pohledů, mimiky i řeči beze slov jsou ale natolik výmluvné, že nahradí akční scény, potoky krve i prvoplánově vyprávěný strhující příběh.
Film se vyhýbá velkým záběrům a scénám i tam, kde se vyloženě nabízejí. Nikdy není vidět celý soudní dvůr, ani hořící hranice s Janou se nikdy neobjeví vcelku. Závěrečné srocení lidu, který se vzbouří proti soudcům, lze také více tušit z detailů podávaných zbraní a tváří vojáků, než aby došlo na opravdovou masovou scénu. Film se pochopitelně nejvíc zaměřuje na samotnou Janu. Herečka Maria Falconetti si skutečně téměř vystačí s mimikou včetně závěru na hranici. Její pláč před smrtí je prostý exaltovanosti, je v něm spíš směs víry a zarputilosti, které přemůžou i její strach.
Litevský skladatel Bronius Kutavičius nenapsal typickou filmovou hudbu, ale skladbu schopnou i samostatného koncertního života. Hudba nesklouzává k pouhé ilustraci obrazu, dokreslování atmosféry a vytváření výplní. Sotva by se také daly vysledovat jednoznačné motivy pro konkrétní postavy či události. S obrazem a mezititulky na plátně běží samostatný hudební proud vytvářející svůj vlastní, abstraktní příběh. Je to zvuková paralela k obrazu, rovnoběžka, která se s ním místy stýká v duchovním nekonečnu. Kutavičius pracuje především s prvky minimalismu a chorálem. Kombinace hybných minimalistických pasáží a statičtějšího chorálu vytváří zvláštní napětí a gradace, které se obejdou bez pozdně romantických a expresionistických manýr, ke kterým film sám o sobě svádí.
Kromě samotného smyčcového orchestru s bicími nástroji je v závěru použitá i nahrávka. Ozve se zpívaný chorál, závěrečný sbor ze symfonie Epitaf odcházejícímu věku a mohutné vyzvánění. Ohromující dynamický vrchol doprovází finále filmu – oproti celému dílu kontrastně pohyblivé a vlastně téměř akční.
Filharmonii Brno řídil Peter Vrábel – zakladatel Orchestru Berg, který u nás Kutavičiusovu hudbu k filmu premiéroval na Febiofestu 2010. Nastudování bylo velmi dobré, orchestr se projevil maximálně stylově, v pročištěném zvuku s minimem vibrata dobře intonoval a byl rytmicky přesný. Barva zvuku byla spíš matná, v případě violoncell až zastřená a je otázka, zda to byl záměr. Podle dlouhodobějších zkušeností lze usoudit, že spíš ne. Je velmi obtížné takovou věc zvenku odhadovat, ale zdá se, že orchestru jako celku chybí větší zaujetí, které by se projevilo v celkově energičtějším projevu. Takové věci ale do žádného tělesa nevpraví hostující dirigent.
V soustředěné atmosféře ubíhalo souznění němého filmu s hudbou téměř samo. Nahoře se bohužel neustále někdo coural z balkónu do zákulisí a obdélník světla z otvíraných dveří rušil i v přízemí. Ukázalo se ale, že by bylo dobré tlumit světlo v sále i na běžných koncertech. Nemusela by být taková tma jako při projekci, ale osvětlené jeviště před méně osvětleným sálem přitahuje pozornost, zvyšuje koncentraci publika a celému večeru mimořádně prospívá.
Provedení hudby k filmu Utrpení Panny orleánské patří k dramaturgickým počinům, jimiž se může Filharmonie Brno bez uzardění chlubit. Nebylo by od věci, kdyby se k tomu mohla chlubit i stejně jednoznačnými interpretačními výkony, jakkoli ten včerejší byl velmi solidní. Koncert má reprízu ještě dnes v 19.30 v Besedním domě, návštěvu lze jedině doporučit.
Carl Theodor Dreyer, Bronius Kutavičius: Utrpení Panny orleánské. Film s živým provedením hudby z roku 2009 ve spolupráci s Kinem Scala. Hudební nastudování – Peter Vrábel, Filharmonie Brno. 21. ledna 2016, Besední dům, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..