Recenze Jana Špačka na závěrečný koncert Filharmonie Brno 28. května publikovaná na tomto serveru pod názvem „Mahlerova Pátá a Aleksandar Marković: Už abych byl pryč!“ je natolik výraznou snůškou nepravd, trapných invektiv a dehonestujících soudů, že je na místě reagovat a uvést je na pravou míru.
Hned v úvodu usoudil recenzent brilantně břitkého pera, že orchestr selhal, protože se možná už viděl na prázdninách. Už to je samozřejmě holý nesmysl – filharmonikové nastupují svou dovolenou až v pondělí 13. července, posledním koncertem je Mahlerova První symfonie s Petrem Altrichterem. Podle Špačka selhala dramaturgie i management – nepochopil jsem, jak mohli samotný průběh koncertu ovlivnit – a rovněž diváci: byli tak hloupí, že nadšeně aplaudovali.
Lze souhlasit se Špačkovým názorem, že Aleksandar Marković je mimořádná osobnost, jež v Brně zůstala svým způsobem nedoceněna. Osobně tento názor, v současnosti už v orchestru totálně menšinový, rovněž zastávám. Že se filharmonikové se svým šéfem po šesti letech spolupráce rozcházejí, je naprosto normálním jevem. Každý dirigent přinese tělesu něco nového, následuje plodné období vzájemné inspirace, což následně postupně přestává fungovat a změna se stane žádoucí. Je to stejné u orchestru regionálního významu (oblíbený výraz recenzenta významu světového až galaktického) stejně jako u Berlínských filharmoniků, od kterých odchází Simon Rattle. Každý šéf je podrobován kritice svých podřízených, hudebníky nevyjímaje. Nevyhnutelně přicházejí osobní i pracovní konflikty, sympatie a antipatie, jako na každém pracovišti.
Recenzent ovšem své povědomí o těchto vztazích redukuje na špatnou telenovelu. V okamžiku nástupu na pódium se totiž orchestr stává jednolitým, pevným a stmeleným týmem, který sleduje jen jednu jedinou myšlenku: skladbu zahrát co nejlépe. Recenzentova teorie o nerozehranosti orchestru je rovněž nesmyslná. Před koncertem, v době od 18.30 do 19.10, se devadesát procent orchestru pilně rozehrávalo na pódiu jako vždy, zbylí jednotlivci tak činili v šatnách. Opilí filharmonikové rozhodně nebyli: v opilosti snad lze psát, nikoliv hrát. Skladbu poctivě nastudovali v časově naprosto standardním zkouškovém režimu ve zvukově omezených podmínkách Besedního domu a poté ji přehráli vcelku na veřejné generální zkoušce čtyřem stům posluchačů. Teprve potom zbyl krátký čas na zvukové korekce v akustice Janáčkova divadla. Byla-li masívní orchestrální tutti pouhou parodií na orchestrální zvuk, to nemohu posoudit ani ovlivnit a jistě záleží i na místě, ze kterého hudbu v hledišti posloucháme.
Recenzent neváhal užít znevažujícího výrazu „hasičská kutálka“; spletl si ji sice s vojenskou hudbou, ale to nevadí: právě takto to Mahler přece chtěl! Proto se první větě Páté symfonie přezdívá „Vojenská“, stačí si přečíst něco málo z mahlerovské literatury. Upocená sóla, nulový přednes a přibližná intonace violoncell? Tomu jistě recenzent, zkrachovaný violoncellista, rozumí nejlépe. Scherzo je skutečně interpretačně nejnáročnější částí skladby, ve které se mísí několik valčíkových temp, předpisy „drängend“ a „zurückhaltend“ zde následují v těsném sledu. Marković je důsledně uplatňoval, avšak odlišoval je snad až příliš. Avšak téměř vše se v této komplikované větě během koncertu zdařilo a naprosto nebyl důvod k recenzentovu odsudku „propadák“. Přímo tragicky vyznívá konstatování o účinku známého Adagietta na místě věty čtvrté, jež prý přinesla jen znuděné kašlání obecenstva. Účinek nesmrtelné hudby byl naopak naprosto jedinečný a posluchači ani nedutali.
Jak jsme se v závěru hanopisu tvářícího se jako recenze dozvěděli, má na triumfálním vyznění závěrečné páté věty vinu samo brněnské publikum, které aplausem odmění jakýkoliv kravál. Jedenáct set přítomných nadšených brněnských posluchačů totiž vstalo a ocenilo výkon filharmoniků voláním bravo a dlouho nekončícími ovacemi. Špaček, rádoby vědoucí génius, tak učinil hlupáky rovněž z nich. Odcházel jste z koncertu nadšený, pane inženýre? Chyba, jste blbec. Vy jste rovněž vstala a tleskala jako divá, paní doktorko? Inu, jste hlupačka. A co vy pane profesore? Taky patříte k těm nadmíru spokojeným idiotům? No samozřejmě, co od vás taky můžeme čekat. Pro nedoceněného génia musí být naprostým utrpením sedět v hledišti Janáčkova divadla s tolika hlupáky.
V závěru recenzent důrazně nedoporučil návštěvu páteční reprízy. V tom význam svého textu přecenil; opět bylo narváno a provedení bylo opět velmi úspěšné. Špačkovo plivnutí do tváře filharmonie však v sobě paradoxně obsahuje rozpor až schizofrenní. Recenzent je totiž členem Dramaturgické rady filharmonie, poměrně váženého orgánu, jenž má ze samé podstaty své existence dbát o blaho instituce. Po tak neobjektivní, nepravdivé a urážlivé recenzi (v orchestru údajně není víc než pět výrazných osobností!) je naprosto nemyslitelné, že by v této funkci mohl pokračovat. Už abys byl pryč! Včera bylo pozdě.
autor je sóloklarinetistou Filharmonie Brno a recenzentem www.operaplus
Jan Špaček
30. červenec 2015, 1:58Tereza
31. květen 2015, 9:16Jan Špaček
30. červenec 2015, 2:00Martin
31. květen 2015, 3:20Taťjana Beránková
30. květen 2015, 18:58Martina
31. květen 2015, 22:11Alan Alda
30. květen 2015, 16:32Julian Veverica
30. květen 2015, 15:27