Téměř po třiceti letech se na brněnské jeviště vrací opereta Veselá vdova maďarského skladatele s moravskými kořeny Franze Lehára. Inscenace režijního tandemu Magdalena Švecová a Martin Pacek měla premiéru 3. února v Janáčkově divadle.
Opereta je svérázný žánr a svědčí také samotné libreto, které bylo původně napsáno Victorem Léonem a Leem Steinem. Text plný milostných zápletek reflektuje tehdejší společenské problémy. Jeho převod českého jazyka místy působí krkolomně, což se nyní projevilo při samotné interpretaci u rychlých sledů s vícero slabik najednou. Oproti anglické verzi textu jsou mnohé výrazy či věty květnatější a složitěji přeložené. Také mluvené dialogy jsou výzvou, jak pro upravovatele mluveného textu (Jan Šotkovský), tak pro zpěváky. Mnohé narážky a glosy jsou aktualitami a i dnes odráží určité společenské stereotypy. V dialozích měli herci velký prostor pro improvizaci, která inscenaci dodala i špetku peprnějšího humoru. Divák si mohl všimnout, že určité výrazy či „hlášky“ nekorespondovaly s uvedeným textem, avšak významově naprosto zapadaly do děje a byly vítaným zpestřením.
Nezvyklé je tady režisérské spojení Magdaleny Švecové a Martina Packa. Spolupráce jim evidentně svědčí, režisérsky se elegantně oprostili od primitivního prvoplánového pojetí komické operety. Martin Pacek do inscenace přispěl i jako choreograf. Velmi oceňuji nápaditá čísla tanečníků, sboru i sólistů, kteří využívali celý prostor rozsáhlého jeviště. Osvěžující bylo zapojení herců a tanečníků Městského divadla Brno (uvedeno jako komparz) do tanečních vystoupení, jako je např. „Mi velimo danse. Veslimo! Chceme tančit a chceme zpívat“ nebo „Hejsa, děvče, k oknu běž“. Scéna Davida Janoška a kostýmy Zuzany Přidalové perfektně dokreslovaly šantánové prostředí Francie přelomu 19. a 20. století. Pompéznost byla vyvážena poměrně minimalistickou scénou, hojně a především nápaditě využívající točnu. Vtipně a tematicky Janošek s režiséry zakomponoval i kulisy v podobě auta, pohovek nebo cirkusových koní (opět poukazující na kabaretní prostředí). Scénografie s kostýmy dokreslovaly atmosféru také svou barevností. Myslím zejména velmi četné užití různých odstínů růžové či červené, opět umocňující časoprostor inscenace. Tvůrci neopomněli ani exotismus, který je protkán celým dějem. Divák si zajisté musel všimnout tureckých kalhot, pokrývek hlavy na způsob fezu a spousty dalších prvků, které měly odkazovat na pontevedrovské knížectví nacházející se údajně na Balkáně.
Ač se to nemusí na první pohled zdát, opereta je velmi náročným a komplexním žánrem, který pro mnohé interprety může být osobní výzvou. Každý ze zpěváků nebo herců musí prokázat dokonalé propojení zpěvu, mluvených pasáží a tance. Hlavní hrdinku Hanu Glawari ztvárnila hostující sopranistka Veronika Rovná, kterou můžeme znát také z brněnského představení La traviata. Roli bohaté vdovy, o kterou má každý muž zájem především pro její dědictví, dodala svým hereckým i pěveckým výkonem potřebnou ironii, kterou posluchač mohl vycítit také z mluvených textů. Zároveň však svým ztvárněním neopomenula vyjádřit glanc, nadhled a půvab, které jsou spjaty s touto postavou. Zpěvačka prokázala, že se svým zvučným, dobře se nesoucím hlasem dokáže uzpívat dynamický, hlasově náročný part – a zároveň výborně umluvit tak velký prostor, jako je Janáčkovo divadlo. Roman Hoza jako hrabě Danilo a Martin Šrejma (také jako host) coby hrabě Camille de Rosillon přesvědčivě a důmyslně ztvárnili své herecké a pěvecké charaktery. Zpěvačka Andrea Široká (Valencienne, žena velvyslance Pontevedra) oproti své kolegyni Veronice Rovné v určitých okamžicích dostatečně zvukově nenaplňovala prostor divadla. Především v áriích a duetech (např. „Jen koutek maličký, tichý a chudičký“) její hlas zanikal, což způsobovalo ztrátu melodické linie a samozřejmě s tím spojenou nesrozumitelnost textu. Musím však vyzdvihnout herecký výkon Andrey Široké, který byl velmi suverénní a přesvědčivý. Jan Šťáva, představující barona Zeta, výkonem skvěle doplňoval své výše zmíněné kolegy. Divácky přitažlivým způsobem nastínil Zetovu naivitu a zaslepenost. Další mimořádně výraznou postavu vytvořil hostující Pavel Čeněk Vaculík, který není operním pěvcem, nýbrž činohercem. Vaculík se představil v roli sekretáře ambasády Něguše a snaží se za každou cenu vyhovět svému pánovi, zároveň však zachraňuje osudy ostatních. Střeží mnohá tajemství a pro diváka je jakýmsi průvodcem celého příběhu. Všechny tyto aspekty byly výborně herecky zvýrazněny v podání mladého herce. Práci s frázemi, zvučnost i dotváření atmosféry lze zmínit také u sboru, který na inscenaci pracoval pod sbormistrem Martinem Buchtou.
Hudebního nastudování se ujal Jakub Klecker. Ten se také v roli dirigenta představil na premiéře. Orchestr pod jeho vedením dýchal, dynamicky vystavoval fráze, ale stále si udržoval homogennost. Velice sladce (ne však kýčovitě) a kantabilně podkresloval děj na jevišti. Hudební projev orchestru Národního divadla Brno působil přirozeně a pro diváka bylo určitě velmi příjemné se zaposlouchat do exponovaných částí, především houslových a violoncellových sól.
Opereta měla a vždy bude mít hlavní úkol pobavit a satiricky zvýraznit určitá společenská témata. Osobně velmi doporučuji Veselou vdovu navštívit. Je důkazem, že i tento dnes opomíjený žánr může být uměleckým zážitkem oproštěným od nadbytečné trapnosti a kýče.
Veselá vdova – Franz Lehár
Pátek 3. února 2023, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..