Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.
Jako první byla uvedena opera V studni Viléma Blodka. Dílo uvedené 17. listopadu 1867 má hned dvě prvenství. Jedná se o první českou prokomponovanou komickou operu a první českou jednoaktovku. Podle slov režiséra Marka Řiháka si opera během historie svého uvádění získala poměrně negativní renomé především způsobem, jakým byla inscenována, přestože její hudební kvality jsou na vysoké úrovni. Řihák se tedy pokusil pojmout režii originálně a její děj zasadil do prostor domova pro seniory. Právě tady mohl mimo jiné vyznít generační střet, který je součástí libreta a zároveň tato volba prostředí podtrhla komičnost opery, i když zvýrazňovala některé stereotypy panující o seniorech. Nešlo však o posuny, které by starší lidi mohly pobouřit.
Scéna a kostýmy Zory Davidové režii výrazně pomohly, aby bylo dosaženo kýžené humornosti. Pódiu dominovala zástěna složená ze čtyř čtverců, na kterých visela například lékárnička nebo nástěnka s fotkami. Přes svoji jednoduchost, byl prostor scény dobře využit, i když připomínal spíše nemocnici než domov pro seniory (tyto prostory si ovšem mohou být vizuálně blízké). Velmi kreativně byla využitá instrumentální mezihra, během které byly na polopropustnou zástěnu promítány fotografie dětí a jejich prarodičů, zatímco za zástěnou byli vidět senioři, kteří si fotky prohlíželi. Ve druhém obrazu byla studna nahrazena vanou. Aby byla zachována celistvost režie, objevily se posléze stojany se závěsem s motivem lesa, který tak propojoval moderní uchopení s původním místem děje. Velice dobrá se ukázala volba kostýmů. Vedle sestřiček a doktora v pracovních oděvech, byli senioři oblečeni do pestrobarevných kostýmů, které taktéž napomáhaly komice a zároveň byly pastvou pro oči diváků.
Čtveřice hlavních představitelů Anastasyia Martyniuk (Veruna), Šárka Neprašová (Lidunka), Pavel Valenta (Vojtěch) a Filip Bula (Janek) předvedli naprosto suverénní výkony, přestože se jedná povětšinou o studenty. Jejich zpěv byl, až na pár drobných chybiček, naprosto čistý v sólových áriích i v duetech a kvartetu. K tomu se navíc přidala i perfektní srozumitelnost textu, která byla o něco slabší pouze u Martyniuk. Ta ovšem jako jediná nezpívala v mateřském jazyce, a tudíž je to naprosto pochopitelné. Velmi dobře vyzněly také všechny sbory, které se v inscenaci objevily. Orchestru pod vedením Marka Madeji je možné vytknout také pouze několik drobností. V pár místech někteří z muzikantů nenastoupili úplně přesně, občas dechy nezaladily, přesto byl jejich výkon jako na velice dobré úrovni, obzvlášť s přihlédnutím k faktu, že většina členů orchestru byli studenti.
Radka Kulichová, Veronika Slámová a Eva Radilová – trojice tlumočnic do českého znakového jazyka stála na pravé straně pódia, a kromě dialogů se snažila neslyšícím tlumočit i hudbu instrumentálních částí. Pomocí gest symbolizujících stoupání, klesání a celkový hudební pohyb nebo hrající nástroje se pokusily neslyšícím divákům hudbu přiblížit. Pro slyšícího člověka je těžké posoudit, zda tato gesta neslyšícím ve vnímání hudby opravdu pomohla. Přesto se jedná minimálně o hezký pokus i když bylo občas těžké sledovat hlavní scénu a zároveň tlumočnice na pravé straně pódia.
Po přestávce následovala jednoaktová operní fraška na anonymní staročeský text Polapená nevěra skladatele Otmara Máchy. Režisér Vojtěch Orenič zvolil mnohem užší propojení herců a tlumočníků do znakové řeči, než tomu bylo v opeře předchozí. Tlumočníci i herci tak byli spolu v hlavní části scény. Velmi vtipně byl pojednaný prolog, ve kterém se normálně představují herci a oznamují divákům, že přijeli sehrát komedii o polapené nevěře. Orenič tento úvod pojal takto: zpěváci oznámili publiku, že se bude jednat pouze o koncertní provedení tohoto díla. Později se ale ukázalo, že toto bylo součástí inscenace a opera byla provedena scénicky, jak diváci čekali. Prolog byl doplněn humornými dialogy, ve kterých se režisér neobával dělat srandu mimo jiné sám ze sebe. Zde bylo skvěle využito tlumočníků, když představitelka Marty na účet režiséra řekla: „Nechtělo se mu zkoušet debilovi.“ Načež napomenula tlumočnici, že toto překládat neměla.
Podobných fórků se na počátku objevilo hned několik. I po krátké přestavbě scény, která vedla ke scénickému uvedení, pro které se herci jako by spontánně rozhodli, inscenace vtipy nešetřila. Spousta humorných situací plynula právě z úzkého propojení herců a jejich tlumočníků přímo na scéně. Jednoduché kostýmy byly taktéž prací Vojtěcha Oreniče – hlavní postavy byly oblečeny do krojů a jejich tlumočníci byli v černém. Samotná scéna Moniky Baršové byla jednoduchá a dominoval jí velký domek na jejím středu. Ten byl v průběhu inscenace použitý i jako necky, což režisér vyjádřil prostým papírem s nápisem necky.Toto řešení výrazně usnadnilo zpěv Asotuse, který se pod neckami schovával před kupcem.
Místo za dirigentským pultem obsadil tentokrát dirigent Kento Satsuma a pod jeho vedením hrál orchestr výborně, dokonce se podařilo eliminovat drobné chyby z první půlky večera. Čtveřice zpěváků David Machek (kupec), Michal Kuča (Asotus), Hana Cupáková (Dorota) a Karolína Pohanková (Marta) se svých rolí zhostila velmi dobře. Pouze při několika rychlých postupech se vždy neozvaly všechny tóny úplně přesně. Je ale třeba podotknout, že přes celkovou jednoduchost a přístupnost Máchovy hudby (aniž by ovšem byla primitivní), byla některá místa velice obtížná. Zpěváky doplňovali Vladyslav Soldun, Marcel Krištofovič, Magdalena Kovářová, Nikolietta Svidzinska a Eva Radilová – čtveřice tlumočníků a jedna němá role. Toto pojetí, kdy se tlumočníci pohybovali s herci přímo na pódiu, fungovalo lépe než v případě prvního kusu. Pro neslyšící bylo zajisté jednodušší sledovat jejich gesta, když nebyli vyděleni z dění na scéně, což zároveň pro slyšící publikum přineslo další humorný prvek.
Ať už bylo propojení tlumočení do znakového jazyka s hudbou povedenější (Polapená nevěra) nebo méně (V studni), lze výsledek hodnotit velice pozitivně. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry může gestikulace nahradit hudbu. Přesto je to alespoň pokus o pomoc těm, kteří byli o dar jejího poslouchání připraveni. Hudební nastudování navíc ukázalo, že jak mezi muzikanty, tak mezi zpěváky je velké množství vycházejících talentů, kteří dokáží své party uchopit naprosto suverénně.
Vilém Blodek: V studni
režie: Marek Řihák
scéna a kostýmy: Zora Davidová
světelný design: Tomáš Příkrý
umělecké tlumočení do českého znakového jazyka: Radka Kulichová, Veronika Slámová, Eva Radilová
dirigent: Marek Madeja
osoby a obsazení:
Veruna: Anastasyia Martyniuk
Lidunka: Šárka Neprašová
Vojtěch: Pavel Valenta
Janek: Filip Bula
zdravotní sestry: Kateřina Burešová, Marie Bednářová, Tereza Ventrubová
zdravotní bratr: Aleš Musil
senioři: Helena Škárová, Michaela Sablíková, Miroslav Zdeněk Fiala, Janika Weingärtner, Karel Bezdíček, Jan Šmatera, Alena Fojtů, Eliška Kubečková
tlumočení do znakového jazyka: Radka Kulichová, Veronika Slámová, Eva Radilová
Otmar Mácha: Polapená nevěra
režie, dialogy, kostýmy a světelný design: Vojtěch Orenič
scéna: Monika Baršová
umělecké tlumočení do českého znakového jazyka: Radka Kulichová, Veronika Slámová
dirigent: Kento Satsuma
osoby a obsazení:
kupec: David Machek
tlumočník kupce: Vladyslav Solodun
Asotus: Michal Kuča
milenec: Marcel Krištofovič
Dorota: Hana Cupáková
tlumočnice Doroty: Magdalena Kovářová
Marta: Karolína Pohanková
tlumočnice Marty: Nikolietta Svidzinská
tlumočnice sboru: Eva Radilová
v neděli 17. března 2024, Divadlo na Orlí
Zatím nebyl přidán žádný komentář..