Tak jako loni, i letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s podtitulem svědectví, uzavírala Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno. Kostel sv. Janů na Minoritské ulici rozzářilo dílo hlavnímu tématu festivalu velmi blízké – příběh Pavla z Tarsu v podobě Mendelssohnova oratoria Paulus.
Jestliže jsou pro křesťanskou kulturu velikonoční svátky nejdůležitějším symbolem naděje, pak je oratorium Paulus od Felixe Mendelssohna Bartholdyho tou správnou festivalovou tečkou, tedy přinejmenším po stránce námětu. Příběh obrácení Pavla z Tarsu, původně fanatického odpůrce křesťanské víry, zpracoval romantický skladatel do více než dvouhodinového oratoria o 45 částech. V tomto díle nepokrytě čerpal inspiraci z oratorní tvorby Johanna Sebastiana Bacha (včerejší koncert nabídl verzi o několik vět pokrácenou). Mendelssohn byl Bachovým velkým příznivcem – a nebýt jej, tak se geniální barokní skladatel možná vůbec nedostal do širokého povědomí a kdo ví, jestli by se nám jeho tvorba vůbec dochovala. Kombinací s Bachovými Matoušovými pašijemi, které zazněly na zahajovacím koncertě, se festivalový program sklenul do dramaturgického oblouku. Zahajující a uzavírající kompozice na sebe navazovaly nejen narativně, ale i z hlediska historického kontextu. Uvedeny byly totiž díla dvou významných skladatelů z německého protestantského prostředí.
Už první takty naznačovaly, že prostor kostela sv. Janů byl po akustické stránce mnohem lepší volbou než brněnská katedrála minulý rok. Filharmonie Brno do koncertu vstoupila s lyrickou zpěvností, dirigent Leoš Svárovský si nechával patřičně záležet na pomalu rostoucí intenzitě zvuku. Fortissima, do kterých se orchestr se sborem dopracoval, neměla v zaplněném kostele šanci nabýt ohlušující charakter – naopak v prostoru velmi příjemně rezonovala.
Hned po ouvertuře na sebe upozornili sólisté Ján Rusko a Roman Hoza. Jejich projev byl heroický a přece svěží. V recitativu pojednávajícím o kamenování svatého Štěpána zpíval Rusko naopak s velkou přirozeností. Následující árii Und die Zeugen legten ab ihre Kleider odzpívala sopranistka Marie Fajtová s menším vibratem než tomu bylo ve zbytku oratoria. A bylo to dobře. Jeho přemíra v ostatních recitativech byla totiž spíše rušivá, byť nijak zásadně. Český filharmonický sbor Brno disponoval svojí obvyklou kompaktností – jeho zvuk se k posluchačům dostával v kulaté, vyvážené formě, a to i v tichých úsecích a cappella.
Ján Rusko s Romanem Hozou přestavovali znamenité sólistické duo. V dvojzpěvech se barvy jejich hlasů příjemně slévaly, ale mimo to bylo zajímavé pozorovat i jejich interpretační rozdíly. Zatímco Rusko se do svých sólových partů vrhal s operní dramatičností, Hoza se soustředil na důslednější výslovnost německého textu. To ale - zdálo se - místy příliš nepodporovalo znělost, zejména v nižších rejstřících. Skvěle vyšla pasáž pojednávající o Saulově pokání, přednes měl gradaci, střídmost a především pokoru. A ta je u děl duchovní povahy elementem zásadním.
Charakterní hlas ukázala mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Uchu lahodící barvu bylo v jejím podání slyšet napříč hlasovými polohami a lze si postesknout, že jejímu partu se v oratoriu nedostalo více prostoru.
Před koncem první části exceloval Ján Rusko v recitativu, který následovalo monumentální kvazi finále sboru. Překotný nástup do zřetelně barokizující fugy se sboristům povedl, znamenitá byla jejich rychlá dikce. Sbor si vedl jaksepatří bojovně i v druhé polovině a místy dokonce zvukově upozadil celý orchestr, což paradoxně a vzhledem k celkovému naturelu díla vadilo jen velmi málo. Zatímco Rusko v poslední čtvrtině oratoria vykazoval zjevnou hlasovou únavu (která se v kavatině bohužel podepsala i na intonaci), Marie Fajtová si vystřihla svůj nejhezčí moment v jednom z posledních recitativů – velmi subtilní poloha jí slušela nejvíc.
Závěrečný chvalozpěv v podobě velké sborové fugy sbor Petra Fialy přednesl impozantně a dostál tak své reputaci – je skutečně radost ho poslouchat.
Velikonoční festival, jehož program pokrýval široké spektrum tvorby od středověku až po současnost, opět skončil romantickým dílem většího rozsahu. Tuto tradicionalistickou volbu lze chápat různě, poselství Mendelssohnova oratoria je však průzračně jasné (stejně jako zřejmá návaznost na zahajovací koncert), jeho kompozice působivá. A navíc – včerejší výkon interpretů byl opravdu velmi slušný.
Felix Mendelssohn Bartholdy: Paulus, oratorium op. 36 pro sóla, smíšený sbor a orchestr. Marie Fajtová – soprán, Štěpánka Pučálková – mezzosoprán, Ján Rusko – tenor, Roman Hoza – baryton, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr – Petr Fiala, Filharmonie Brno, dirigent – Leoš Svárovský. 23. dubna, kostel sv. Janů, Brno. Závěrečný koncert 26. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby 2017
Zatím nebyl přidán žádný komentář..