Po pátečním koncertu v Červeném kostele bych rád věřil, že tolik obávaná soudobá hudba má svoje publikum a nemusí děsit ani konzervativnější návštěvníky Velikonočního festivalu. Společně s předchozím oratoriem Israel in Egypt v provedení Capelly Cracoviensis a se závěrečným mendelssohnovským koncertem vznikla vyvážená trojice. Ve třech večerech se setkala stará, soudobá a romantická hudba, všechny tři koncerty byly působivě provedené a publikem vřele přijaté. A navíc: vřelé přijetí tu bylo nepochybně na místě.
Ondřej Štochl napsal svoji kompozici …vlídnost…světlo duše… na objednávku festivalu a rozmístění nástrojů využívalo celý prostor Červeného kostela. Kompozice sledovala sedm stavů duše reprezentovaných vizuálně sedmi barvami duhy. Postup od teplé červené přes chladnou modrou až po jejich smíření ve fialové si můžeme vztáhnout třeba na myšlenkový proces od náhlého nápadu přes jeho myšlenkové zpracování až po realizaci. Může v něm ale také být obsažen celý lidský život od narození až ke smrti.
Odhlédneme-li od mimohudebních výkladů, každá barva byla charakterizována konkrétním nástrojem a zřetelný byl i kompoziční systém Ondřeje Štochla. Ten staví na sjednocování protikladů, které jsou vyjádřeny pomocí alikvotní řady na jedné straně a kvartového kruhu na straně druhé. Vysledovatelné je rovněž důsledné vyhýbání tonálním místům, posluchač vlastně nikdy nemá pocit, že nastal důvěrně známý vztah tónika – dominanta. Přesto ale skladba působí tak, jak se jmenuje – totiž světle a vlídně. Ignorování tonálního uvažování nemá funkci dráždivého naschválu, naopak pomáhá soustředit se na samotný zvuk. Nejedná se ale o vnímání osamocených zvuků v cageovském smyslu, svislé harmonické struktury jsou tu nahrazeny strukturami zvukovými.
Jediné omezení, se kterým se Ondřej Štochl musel při kompozici vyrovnat, bylo obsazení následující kompozice Steva Reicha Tehilim. Štochlovo hudební uvažování je od Reichova natolik vzdálené, že nevznikla kopie, ale ani prudký kontrast. Pokud obě skladby něco spojovalo, byla to přinejmenším ona vlídnost směrem k posluchačům. Tehilim jsou zhudebněné hebrejské texty žalmů, jedna z vrcholných Reichových skladeb. Jejich minimalistický charakter mnohem víc akcentuje horizontální pohyb oproti Štochlovým vertikálním zvukovým strukturám. Vzhledem k téměř stejnému obsazení se v rámci večera dá hovořit také o definování zvukového materiálu v první části a jeho rozhýbání v části druhé. Tehilim se hrají ozvučené, o kvalitní zvuk se postaral Tomáš Vtípil. Zbytečné a bez nápadu ale bylo během nich použití barevných světel, která měla jasnou funkci u …vlídnosti…světla duše…
Hudebníci Brno Contemporary Orchestra byli pro …vlídnost…světlo duše… rozmístěni u oltáře, po stranách chrámové lodi i na kůru, Pavel Šnajdr řídil provedení z prostřední části kostela. Zpěvačky, které také příležitostně obsluhovaly bicí, se v závěru sešly u oltáře, odkud také byly provedeny následující Tehilim. Pavel Šnajdr obě kompozice dobře zvládl koncepčně a orchestr se nedopouštěl vyložených chyb stejně jako zpěvačky. Z provedení ale byla cítit za prvé vcelku pochopitelná nervozita a za druhé ještě jistá nevyzrálost tělesa.
Brno Contemporary Orchestra je na dobré cestě, ale stále ještě nemá zažitý interpretační styl potřebný pro soudobou hudbu. Úrovni koncertu pomohly dobře vybrané zpěvačky – především Tehilim s nimi stálo a padalo. Koncert mi potvrdil to, co vlastně kolem BCO opakuji různými slovy už po několikáté: orchestr potřebuje dobrého dramaturga, hodně hrát a konfrontovat se se špičkovými tělesy i náročným publikem. Pokud by to bylo možné, měl by si alespoň …vlídnost…světlo duše… (ale nejlépe i Tehilim) podržet na repertoáru a provést je ještě několikrát, třeba i v úpravě nevyžadující konkrétní prostor Červeného kostela. Přál bych si, aby se BCO dostal do stavu, kdy nebude „na Brno dobrý“, ale prostě jen dobrý, lepší a vynikající.
Mendelssohnova klidná radost na Petrově
Závěrečný koncert letošního ročníku Velikonočního festivalu byl sestaven z duchovních děl Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Tradičně se konal na Petrově a byl věnován sedmdesátým narozeninám zakladatele festivalu Petra Fialy. Ten řídil v úvodu večera svůj Český filharmonický sbor Brno, který provedl a capella Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu).
Nebudu už pořád dokola opakovat stížnosti na akustiku Petrova, zcela nevhodnou pro orchestrální koncerty – s tou už nejspíš nikdo nic neudělá. Pokud existuje pro slavnostní závěr festivalu nějaké zadání, které trvá na biskupské katedrále a romantickém repertoáru s orchestrem, sotva se dalo dramaturgicky udělat víc. Mendelssohnovy umírněné kompozice, které se v mnohém obracejí k barokní minulosti, je možné provést tak, aby byly alespoň pochopitelné a nezůstal z nich jen náladotvorný doplněk k velebnému prostředí Petrova (podobně dobře zvolený a vlastně i provedený byl loňský Schubertův Lazarus). Ukázalo se také, že dříve užívaná plachta nad presbytářem nemá na výsledný zvuk žádný vliv.
Český filharmonický sbor Brno koncert uvedl a celému provedení zcela jasně dominoval. Má krásný zvuk sám o sobě a podporuje ho i místo. Řekl bych, že na Petrově znějí dobře lidské hlasy – žestě – dřeva – hluboké smyčce – vysoké smyčce v tomto sestupném pořadí. Jako malý zázrak působilo i to, že sboru bylo i navzdory mohutnému dozvuku prakticky pořád rozumět, což se nedá říci o sólistech.
Následující Žalm 114 (Když Izrael vyšel z Egypta) je určen pro osmihlasý sbor a orchestr, provedení od této chvíle řídil Andreas Sebastian Weiser. Žalm se tématem Exodu stýká nejen s Händelovým oratoriem Israel in Egypt, ale i s celkovou koncepcí letošního ročníku festivalu. Z orchestrálního zvuku se vydělovaly efektní fanfáry žesťů, dřeva vytvářela zvukovou barvu a smyčce spíš zanikaly. Weiser orchestr nepouštěl do žádných dynamických extrémů, ale výsledek zůstával i tak zahalen do neurčitosti. Hodně záleží určitě i na tom, kde který posluchač sedí, tak se ani nechci pokoušet o nějaké analýzy.
Kantáta Gloria zopakovala již jednou provedený text, tentokrát ale latinsky. Ke sboru a orchestru se přidali sólisté, jejichž kvality vynikly ve vyrovnané pětihlasé části Gratias agimus tibi. Pěknou barvou a jistými výškami se ze sólistického ansámblu připomínali Martina Janková a Jaroslav Březina, alt Lucie Hilscherové zněl navzdory dozvuku ostře. Mendelssohnovo Gloria má překvapivě mírný charakter niterné radosti a otevřený konec.
Lauda Sion je zhudebněná sekvence Tomáše Akvinského určená ke svátku Božího těla, čímž jsme se v liturgickém kalendáři přenesli deset dní za konec velikonočního období. Připomínkou Poslední večeře se ale svátek k Velikonocům jednoznačně odkazuje. Hymnický a pohyblivý charakter kompozice doplnil předcházející Gloria. Výborně zněl ansámbl se sborem In hac mensa, a především lyrický projev Martiny Jankové v části Caro cibus se sólovým hobojem.
Festival duchovní hudby vykročil závěrečnou kompozicí z velikonočních svátků směrem k příštímu ročníku, jeho současná podoba vnáší vítané oživení do hudebního života města. Prvních dvacet ročníků přineslo mnoho kvalitní hudby, i když na nich dnes leží ještě živý stín unaveného závěru. Dramaturgická i interpretační kvalita má vzestupnou tendenci, což je pro dobrá zpráva pro publikum. Pro pořadatele je ale dobrá zpráva i to, že ještě pořád je kam stoupat, takže mohou pokračovat v dobře započatém díle.
Foto Petr Francán
Program obou večerů
Ondřej Štochl: …vlídnost…světlo duše… (prostorová kompozice na objednávku festivalu, 2012–2013), Steve Reich: Tehillim pro čtyři ženské hlasy a komorní ansámbl (1981). Hudební nastudování – Pavel Šnajdr, Ivana Píchová – lyrický soprán, Linda Nepivodová – mezzosoprán, Lucie Kořínková – alt, Romana Jedličková – vysoký soprán, Brno Contemporary Orchestra. 5. 4. 2013, kostel J. A. Komenského (zvaný Červený), Brno.
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu), Žalm 114, Gloria, Lauda Sion (Chval Sióne Spasitele). Hudební nastudování – Andreas Sebastian Weiser a Petr Fiala, Martina Janková – soprán, Hana Škarková – soprán, Lucie Hilscherová – alt, Jaroslav Březina – tenor, Tomáš Šelc – basbaryton, Český filharmonický sbor Brno, Filharmonie Brno. 7. 4. 2013, katedrála svatých Petra a Pavla, Brno. Koncert byl věnován životnímu jubileu Petra Fialy.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..