Na velké Hudební scéně Městského divadla Brno se včera odehrála česká premiéra broadwayského muzikálu Velká ryba (Big Fish). Druhé obsazení velké a technicky náročné produkce se odehraje dnes. Dílo scenáristy Johna Augusta vypráví příběh o komplikovaném vztahu otce a syna, o světě fantazie, lásky a magie. Hudbu složil Andrew Lippa, autor muzikálu Adamsova rodina. Muzikál vychází ze stejnojmenné prózy Daniela Wallise s podtitulem Román mytických rozměrů a z oceňovaného filmu Tima Burtona. Na newyorskou Broadway se muzikál poprvé dostal před deseti lety, a ještě o deset let dříve vznikl vzpomínaný film slavného režiséra.
Hlavním hrdinou je Edward Bloom, což je taková novodobá americká, konkrétně jižanská verze Barona Prášila. Bloom je totiž také odjakživa vášnivým vypravěčem neuvěřitelných historek či spíše hrdinských činů ze svého mládí, kdy jako patnáctiletý třeba potkává čarodějnici, která dokáže nahlédnout do budoucnosti, jindy se zase v jeskyni setká s obrem Karlem a v jeho mytických dobrodružstvích nechybí ani vlkodlak, mořská panna a konečně ani prášilovské vystřelení kanonem, když si mladý Edward letí namlouvat dívku svého srdce. S těmito fantastickými povídačkami se Bloomovi daří okouzlit každého kromě jeho syna Willa. Když pak Edward onemocní rakovinou, jeho žena Sandra se pokusí Willa přimět, aby ke svému otci znovu našel cestu. Will musí oddělit pravdu od fikce a naučit se s heroickými činy, ale i s velkými prohrami, svého umírajícího otce žít.
Muzikál Velká ryba je vlastně tříhodinovým hudebním divadlem o tom, jak je v lidském životě důležitá fantazie. Zdůrazňuje fakt, že magii můžeme objevit i v nejobyčejnějších chvílích našich životů. Co na tom, že k tomu používáme přehánění… Navrch tady jde také o důležité klubání se mezigeneračních vztahů mezi syny a jejich otci, o to, jak budeme vnímat a chápat komplikovaný svět kolem nás. Vše je v tomto muzikálu podtrženo velkou dávkou absurdity. Velká ryba je opravdu vcelku složitě konstruovaným jevištním dílem čítajícím hned osmatřicet obrazů a na dvě stovky postav. Klade nároky na protagonisty třeba také tím, že hlavního hrdinu zastihuje ve velkém věkovém rozmezí od zamilovaného študenta až po umírajícího 68 letého muže. Celou roli Edwarda Blooma totiž autoři spojili do role pro jediného herce (na rozdíl od filmu), stejně tak i jeho lásku Sandru konkrétně v ději mezi padesátými lety a rokem 1998.
Pestrobarevný divadelní příběh je také rozrůzněný hudebně a Lippova muzika jde až do kontrastů, používá retro ozvuky americké muziky z Alabamy oněch let. A lze tady zaslechnout i variace na fiddle style, tedy tradiční lidovou hudbu ze zmíněného amerického regionu se vším, co k tomu patří. Zkušenější posluchač tak rozpozná třeba valchu nebo dobro jak se zve nástroj využívaný především v country hudbě a v bluegrassu (americká lidová hudba), ale také v bluesové hudbě, k níž mají blízko i některá z devatenácti hudebních čísel. Čeká vás logicky samozřejmě banjo či mandolína. Nejde však jenom o písničky, ale také o velkou plochu čistě scénické muziky, která tady naživo zní ve velmi dynamickém a bezchybném provedení pod taktovkou Emy Mikeškové. Z orchestru, umístěného za oponou na zadním vyvýšeném horizontu jeviště, někteří hráči vstupují i do dění přímo na jevišti třeba jako svatební kvartet nebo cirkusová estrádní kapela.
Režisér Stanislav Moša se snaží diváka přehledně a srozumitelně provést touto místy i trošku zašmodrchanou šou. Ta je náročná celou strukturou a prostřihy mezi světem reality a vybájené fantazie, které se tady mísí a prostupují. Režie plochy, které jsou poctou světu iluze, cirkusu a životních snů, vyvažuje civilními výjevy, které zase zdůrazňují tíhu a jakousi melancholii či přímo těžkosti našeho bytí, které přináší láska, nemoci i stáří. Oceňuji na tomto pojetí právě ono vyvažování fantazie, nejen výtvarně přitažlivé zejména pro děti a mladší diváky, a onoho posmutnělého bilančního tónu, který zřejmě upoutá ty odrostlejší.
Moša se scénografem Christophem Weyersem a kostýmními návrhářkami Andreou a Adélou Kučerovými a ve shodě s tématem předlohy neinscenuje realistické iluzivní divadlo, ale snaží se pohrávat si také s loutkami a fantaskní dekorací ať už to jsou tři tančící sloni, čtyřmetrový kanón anebo promítané dotáčky z vodního světa. Divácky vděčně přijímanou lahůdkou je naddimenzovaný psací stůl obra Karla s živou a stejně obrovitou sekretářkou pohupující mohutnýma nohama nebo třeba obživlý táborák v podobě luzné tanečnice. Abstraktní či náznakové kulisy alabamského městečka jsou tady řešeny komponenty z bílých dřevěných latí. Kostýmy logicky využívají cirkusové barevnosti a třeba také třpytek.
Zaslouženou pozornost na sebe strhávají pěvecky dokonalí protagonisté. Nejde však jenom o bravuru zpěvu, ale v případě Lukáše Janoty a Radky Coufalové jako ústředního manželského páru Edwarda a Sandy také o divácky uvěřitelné cestování časem. A oběma se daří divákům sugerovat mládí i stáří svých hrdinů. Ocenění zaslouží také mnohdy bleskové převleky sugerující tyto generační přestupy důstojně zvládané jmenovanými. Jsou ideálními představiteli a dávají muzikálu onu dospěláckou šťávu, obcházejí rozverné pitvoření teenagerů i ztěžklý sentiment života na jeho konci. Podobně je tomu u Daniela Rymeše, jako Bloomova syna Willa. Výtečné magické figurky v podání Dušana Vitázka jako (přes port hřmícího) hromotluka Karla a principála Amose, jak jej s citem pro groteskní zkratku výborně umí Jiří Ressler.
Česká premiéra mystického muzikálu Velká ryba (Big Fish) se povedla právě zdařilým rozkročením mezi jeho obě naznačené polohy i režijním a divadelním traktováním, jak opojné, náročné i přínosné může být pro ostatní vnímání světa jedince, který o sobě staví mýtus a v jehož „pravdách“ je někdy složité se vyznat.
Městské divadlo Brno
Andrew Lippa, John August
Velká ryba (Big Fish)
Režie a úprava: Stanislav Moša
Překlad: Zuzana Čtveráčková
Hudební nastudování a dirigenti: Ema Mikešková, Matěj Voda
Úprava hudebního aranžmá: Karel Albrecht, Daniel Kyzlink
Scéna: Christoph Weyers
Kostýmy: Andrea Kučerová, Adéla Kučerová
Choreografie: Michal Matěj
Vokální nastudování a sbormistr: Karel Škarka
Korepetice: Jaroslava Michalíková, Zuzana Kadlčíková
Scénické projekce: Petr Hloušek
Loutky: Jaroslav Milfajt
Česká premiéra 22. dubna na Hudební scéně MDB
Zatím nebyl přidán žádný komentář..