Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.
Inscenovat operu Z mrtvého domu je režisérský oříšek – dílo jako takové vybízí pouze k minimální jevištní akci a příběh se v něm spíše vypráví než odehrává. Situaci režisérům neulehčuje ani druhá třetina opery, ve které odsouzenci hrají divadelní hru. Kromě vyhroceného závěru se totiž nic moc neděje a závěrečný akt nijak zásadně k příběhům vězňů nepřispívá. Mnohé inscenace se tak vlivem svérázných režijních postupů stávají galejemi nejen pro odsouzené darebáky, ale také pro nic netušící diváky. Ostatně i poslední brněnské uvedení opery Z mrtvého domu v kontroverzním nastudování Norimberského státního divadla vzbudilo nečekaný rozruch a živou diskuzi v uměleckých kruzích.
Režisér David Pountney se rozhodl uchopit Janáčkovo dílo o něco tradičnějším způsobem a bez zřejmých kontroverzí, nevyskytují se zde žádné explicitně sexuální scény a ani násilí nevzbuzuje takový vizuální odpor jako tomu bývá u jiných inscenačních pokusů. Pountney vysatvěl své pojetí na rozbořeném zdivu šedých cihel, špíně, okovech a roztrhaných hadrech. Pouze žalářníci tady nosí černé padnoucí uniformy. Vězení jak má být! Co naplat, když chování vězňů nedává příliš smysl – herci se všemožně pitvořili v domnělé komičnosti, jejich jevištní akce často byly nelogicky prudké, přepjaté a plné absurdních pohybů. Divadelní představení, které si trestanci zinscenují, jakoby vypadlo z hloupé televizní grotesky nebo varieté. Nedá se popřít, že odsouzenci v gulagu budou mít pokřivený smysl pro humor, ale rozhodně bude mnohem drsnější, zlověstnější a násilnější. Pountneyho režie totiž postrádala to, co se u inscenace Z mrtvého domu automaticky očekává – syrovost. To však neznamená, že by se k sobě postavy nechovaly zle, pouze to dělali tak afektovaným způsobem, že se násilí stalo pouhou karikaturou. Dobrým příkladem byl samotný závěr, ve kterém Šiškov vypráví o vraždě, kterou spáchal. Vždy když se jej jiný nešťastný souputník v okovech zeptá, jak to tedy bylo, reagoval Šiškov s absurdní agresivitou a nevolí, posléze však klidně pokračoval dále. Opačný extrém tady představoval výstup, v němž si dva vězni vymění prostitutku, kterou v rádoby komickém způsobu jeden z nich obšťastní a pak padá jak pytel brambor k zemi.
Někdy to v Poutneyho inscenaci vypadalo, že si postavy na vězení spíše hrají, než že by si skutečně odpykávaly své hříchy v sibiřském gulagu. Realistická scénografie byla působivá a dobře dotvářela atmosféru zmaru, škoda jen, že nebyla lépe využitá. Avšak když se režisér rozhodl zůstat civilnějším a uvěřitelnějším, inscenace skutečně zářila.
Pěvecké výkony však byly povedené a dostatečně sugestivní. Právě závěrečná řeč Simona Baileyho v roli vraha Šiškova doslova překypovala výrazem, pochvalu si zaslouží také srozumitelnost a precizní dikce, se kterou se role ujal. Mark Le Brocq vtiskl své postavě až hysterický charakter, který však nebyl nijak v rozporu s jeho herectvím. Paula Greenwood v roli Aljejy působila v záplavě mužských hlasů trochu jako pěst na oko, přes její jemnější hlas se však dokázala v nehostinném prostředí prosadit. Alan Oke v roli Skuratova přecházel od jemného zpěvu k někdy až zbytečně vyhrocenému projevu, přesto se jednalo o pevný a intonačně stabilní výkon. Sbory byly obecně vzato povedené, snad jen občas mírně rytmicky nestabilní, vzhledem k prostorám výstaviště však zůstaly až nečekaně srozumitelné. Velkou pochvalu zaslouží orchestr pod vedením Tomáš Hanuse. Instrumentalisté se s nelehkou partiturou poprali s verou a rytmickou jistotou, dirigent umně balancoval na hraně střízlivého a sentimentálního zvuku. Sentimentu dal průchod právě tam, kde uvěznění nebožáci vzpomínali na své životy na svobodě.
Inscenace Z mrtvého domu v provedení Velšské národní opery a v režii Davida Pountneyho byla nepochybně zajímavým přírůstkem do kolekce inscenovaných Janáčkových oper. Kromě rozporuplného chování postav a nebezpečného kroužení režiséra kolem groteskního humoru a přepjatých gest, nabídla totiž spoustu kvalitních výkonů zpěváků, sboru i celého orchestru. K pozitivnímu dojmu přispěl i sám fakt, že brněnští posluchači měli konečně možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella.
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: David Pountney
Asistent režie: Caroline Clegg
Scéna: Maria Bjornson
Kostýmy: Maria Bjornson
Světelný design: Chris Ellis
Obsazení
Alexandr Petrovič Gorjančikov: BenMCateer
Filka Morozov: Mark LeBrocq
Skuratov: Alan Oke
Šiškov: Simon Bailey
Aljeja: Paula Greenwood
Velký vězeň: Paul Charles Clarke
Malý vězeň: Richard Immergluck
Čekunov:: Alastair Moore
Placmajor: Robert Hayward
Stařičký vězeň: Peter Wilman
Šapkin: Adrian Thompson
Kedril: SimonButtle
Poběhlice: Sarah Pope
Vězeň hrající Donna Juana: Laurence Cole
Mladý vězeň: Adam Music
Čerevin: Gareth Dafydd Morris
Opilý vězeň: Michael Clifton-Thompson
Kuchař: Jasey Hall
Kovář: Martin Lloyd
Duchovní: Alastar Moore
Stráž: Joe Roche
4 herci: MatthewBatte, NickHywell, JamesRockey, Dafydd Weeks
Hlas za scénou: Gareth Dafydd Morris
Zatím nebyl přidán žádný komentář..