Velšská hra na vězení čili Z mrtvého domu

3. prosinec 2018, 15:50
Velšská hra na vězení čili Z mrtvého domu

Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.

Inscenovat operu Z mrtvého domu je režisérský oříšek – dílo jako takové vybízí pouze k minimální jevištní akci a příběh se v něm spíše vypráví než odehrává. Situaci režisérům neulehčuje ani druhá třetina opery, ve které odsouzenci hrají divadelní hru. Kromě vyhroceného závěru se totiž nic moc neděje a závěrečný akt nijak zásadně k příběhům vězňů nepřispívá. Mnohé inscenace se tak vlivem svérázných režijních postupů stávají galejemi nejen pro odsouzené darebáky, ale také pro nic netušící diváky. Ostatně i poslední brněnské uvedení opery Z mrtvého domu v kontroverzním nastudování Norimberského státního divadla vzbudilo nečekaný rozruch a živou diskuzi v uměleckých kruzích.

z_mrtveho_domu_foto_marek_olbrzymek_03

Režisér David Pountney se rozhodl uchopit Janáčkovo dílo o něco tradičnějším způsobem a bez zřejmých kontroverzí, nevyskytují se zde žádné explicitně sexuální scény a ani násilí nevzbuzuje takový vizuální odpor jako tomu bývá u jiných inscenačních pokusů. Pountney vysatvěl své pojetí na rozbořeném zdivu šedých cihel, špíně, okovech a roztrhaných hadrech. Pouze žalářníci tady nosí černé padnoucí uniformy. Vězení jak má být! Co naplat, když chování vězňů nedává příliš smysl – herci se všemožně pitvořili v domnělé komičnosti, jejich jevištní akce často byly nelogicky prudké, přepjaté a plné absurdních pohybů. Divadelní představení, které si trestanci zinscenují, jakoby vypadlo z hloupé televizní grotesky nebo varieté. Nedá se popřít, že odsouzenci v gulagu budou mít pokřivený smysl pro humor, ale rozhodně bude mnohem drsnější, zlověstnější a násilnější. Pountneyho režie totiž postrádala to, co se u inscenace Z mrtvého domu automaticky očekává – syrovost. To však neznamená, že by se k sobě postavy nechovaly zle, pouze to dělali tak afektovaným způsobem, že se násilí stalo pouhou karikaturou. Dobrým příkladem byl samotný závěr, ve kterém Šiškov vypráví o vraždě, kterou spáchal. Vždy když se jej jiný nešťastný souputník v okovech zeptá, jak to tedy bylo, reagoval Šiškov s absurdní agresivitou a nevolí, posléze však klidně pokračoval dále. Opačný extrém tady představoval výstup, v němž si dva vězni vymění prostitutku, kterou v rádoby komickém způsobu jeden z nich obšťastní a pak padá jak pytel brambor k zemi.

z_mrtveho_domu_foto_marek_olbrzymek_01

Někdy to v Poutneyho inscenaci vypadalo, že si postavy na vězení spíše hrají, než že by si skutečně odpykávaly své hříchy v sibiřském gulagu. Realistická scénografie byla působivá a dobře dotvářela atmosféru zmaru, škoda jen, že nebyla lépe využitá. Avšak když se režisér rozhodl zůstat civilnějším a uvěřitelnějším, inscenace skutečně zářila.

Pěvecké výkony však byly povedené a dostatečně sugestivní. Právě závěrečná řeč Simona Baileyho v roli vraha Šiškova doslova překypovala výrazem, pochvalu si zaslouží také srozumitelnost a precizní dikce, se kterou se role ujal. Mark Le Brocq vtiskl své postavě až hysterický charakter, který však nebyl nijak v rozporu s jeho herectvím. Paula Greenwood v roli Aljejy působila v záplavě mužských hlasů trochu jako pěst na oko, přes její jemnější hlas se však dokázala v nehostinném prostředí prosadit. Alan Oke v roli Skuratova přecházel od jemného zpěvu k někdy až zbytečně vyhrocenému projevu, přesto se jednalo o pevný a intonačně stabilní výkon. Sbory byly obecně vzato povedené, snad jen občas mírně rytmicky nestabilní, vzhledem k prostorám výstaviště však zůstaly až nečekaně srozumitelné. Velkou pochvalu zaslouží orchestr pod vedením Tomáš Hanuse. Instrumentalisté se s nelehkou partiturou poprali s verou a rytmickou jistotou, dirigent umně balancoval na hraně střízlivého a sentimentálního zvuku. Sentimentu dal průchod právě tam, kde uvěznění nebožáci vzpomínali na své životy na svobodě.

Inscenace Z mrtvého domu v provedení Velšské národní opery a v režii Davida Pountneyho byla nepochybně zajímavým přírůstkem do kolekce inscenovaných Janáčkových oper. Kromě rozporuplného chování postav a nebezpečného kroužení režiséra kolem groteskního humoru a přepjatých gest, nabídla totiž spoustu kvalitních výkonů zpěváků, sboru i celého orchestru. K pozitivnímu dojmu přispěl i sám fakt, že brněnští posluchači měli konečně možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella.

Dirigent: Tomáš Hanus

Režie: David Pountney

Asistent režie: Caroline Clegg

Scéna: Maria Bjornson

Kostýmy: Maria Bjornson

Světelný design: Chris Ellis

Obsazení

Alexandr Petrovič Gorjančikov: BenMCateer

Filka Morozov: Mark LeBrocq

Skuratov: Alan Oke

Šiškov: Simon Bailey

Aljeja: Paula Greenwood

Velký vězeň: Paul Charles Clarke

Malý vězeň: Richard Immergluck

Čekunov:: Alastair Moore

Placmajor: Robert Hayward

Stařičký vězeň: Peter Wilman

Šapkin: Adrian Thompson

Kedril: SimonButtle

Poběhlice: Sarah Pope

Vězeň hrající Donna Juana: Laurence Cole

Mladý vězeň: Adam Music

Čerevin: Gareth Dafydd Morris

Opilý vězeň: Michael Clifton-Thompson

Kuchař: Jasey Hall

Kovář: Martin Lloyd

Duchovní: Alastar Moore

Stráž: Joe Roche

4 herci: MatthewBatte, NickHywell, JamesRockey, Dafydd Weeks

Hlas za scénou: Gareth Dafydd Morris

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce