Hudební retro komedie Viki kráčí za štěstím, jak ji v premiéře uvedlo Městské divadlo Brno, je na mnoho způsobů zpáteční cestou v čase. Diváka vrací ke tvorbě z autorské dílny Milan Uhde, Miloš Štědroň, kterou nyní výrazně doplnil hudební skladatel Karel Cón. Jde navrch o exkurz k reálnému příběhu, který se odehrál na přelomu 60. a 70. let či swingové muzice kralující éře sladkých sixities. A před publikem nyní navrch defiluje bezmála stejný tvůrčí tým v čele s režisérem Jurajem Nvotou, který se před pěti lety představil na stejném jevišti divákům s romantickým muzikálem Divá Bára.
Bašta muž
A jak už to tak bývá, všechny návraty mají své přednosti ale i možná rizika či přímo negativa. Neobešla je ani Uhdeho hrdinka Viki, která je v tomto díle usedlou pětatřicetiletou manželkou s patnáctiletou dcerou. A tato všedním manželství a hodným mužem unuděná, přitažlivá Viki se zprudka zamiluje do uhrančivého jazzmana, kvůli kterému opustí rodinu, i když jí to celé okolí rozmlouvá. Dělá to třeba i bývalá milenka tohoto záletníka s jiskrou, který je pro ženy k sežrání a zřejmě proto se ve scénáři jmenuje Marek Bašta. Jak Uhde do médií opakovaně přiznal, předobrazem příběhu byla mocná love-story mezi nedávno zesnulým brněnským jazzovým muzikantem a ženou, která pocházela ze zcela jiných sociálních poměrů a bydlela se svým manželem v paneláku. Na dovolenou jezdili i s dcerou na motorce s přídavným vozíkem, která se ve formě 2D kresby na jevišti jako kulisa též objeví. A když se tato Viki Bouzková z muzikálového scénáře zamilovala do charismatického šoumena, přestěhovala se jako kdysi v reálu z panelákového bytu do luxusní prvorepublikové vily. A o tomto všem se tady nyní hraje, zpívá a tančí, ale moc nedeklamuje. Na muzikál se tady totiž mluví minimálně a většina dialogů má charakter zpívaných replik. A tak nebude od věci prohlásit, že se tady dobíráme až k hranici žánru, který bychom nazvali swingová opera.
Málo připravená
Ostatně už samo Uhdeho libreto si zaslouží kritickou pozornost, protože se na mnohý způsob vymyká stávající muzikálové produkci a ponejvíce staví celý titul někam mezi červenou knihovnu, romantický kýč i jakousi současnou hru na dona Juana. To vše sice dnešní a namnoze jalové muzikály umí taky, zde se však dere na povrch v dobrém i zlém ražba staré školy. Co mám na mysli? Autor je zkušený literát, což se promítlo do jeho vokabuláře plného nejrůznějších přímých či jemných literárních aluzí (Vrchlický, Heine, Píseň písní nebo třeba Erben). To však literárně neškolení lidé, kteří v publiku převažují, zřejmě nedocení. Bohužel se velká divadelní zkušenost nepromítla do dramatické stavby příběhu, jehož děj či zápletka jsou - přiznejme si – banální a řídké. Nic ani nepomůže dráždivě přidaná hodnota tedy adorace či neustálé zdůrazňování sexuality jako jevu z těchto časů, kdy lidi objevili a radostně pěstovali volnou lásku. Ostatně Baštova doprovodná ženská vokální skupina nese název Sex-tety, což však neznamená jen zvukomalebné označení šestice, ale značí to i fakt, že svému lídrovi při korepeticích neodmítnou vyžadovanou tělesnost. A tyto poměry navíc nakonec celou lásku sexi Viki a sexsmana Bašty rozbijí.
Přes okázalou otevřenost, s níž se tady o sexualitě hovoří a s níž jí tady alfa samec Bašta (zpočátku samozřejmě maskovaný za věrného citlivého kořistníka) konzumuje, působí otevření druhé půle inscenace nechtěně legračně. Děj nás po přestávce uvádí do ordinace sexuologa Staška (po celou dobu Viki miluje též), která je plná nejrůznějších neurotiků majících problém se svým genitálem. Kdyby pojednávali a konzumovali chtíč jako Marek Bašta (vyznává lásku, která toleruje věrnou nevěru) byl by sexuolog Stašek bez práce. Ale protože je Viki čistá, věrná a oddaná zabloudí do ordinace též. Má totiž problém! Pro svého sexuálního nenasytu „neumí být tak rychle připravená“ a tak „potřebuje povzbudit svůj chtíč“. Toto dramatické řešení v záplavě textů o lásce, svobodě, rozvodu a jiných nepřitažlivě pozemských věcech zejména ženskou část publika jistě srazí do kolen.
Někomu možná přijdou příliš také Uhdeho neustálé rýmy, které oscilují mezi dvojicemi procent – docent, ale jindy zase nabídnou vtipnou parafrázi dětské říkanky „Chodí láska okolo, nemiluje nikoho“, Já zůstávám příznivcem této autorské prozódie. Uhdeho povětšinou zveršované dialogy představují svéráznou kvalitu kusu.
Swing a jazz
Reálný příběh z počátku normalizace je v muzikálu Viki kráčí za štěstím vsazený do tónů jazzu, swingu ale i názvuků rock’n’rollu. A musím říci, že zejména Cónova hudební výprava je příjemným způsobem, který nese posluchače v čase zpět. V záplavě nápadité a pohodově šlapající autorské muziky se objeví také opakovaně citace či motiv ze slavného jazzového hitu In the Mood, jak jej známe z nesmrtelné nahrávky Glenna Millera a který celé swingové uchopení muzikálu vhodně svírá a rámuje jej. Celý titul také v několika písňových číslech vhodně a zajímavě nabídne několik blues, tedy muziky, která dala přímý základ jazzu, ragtimu, rock’n’rollu či rocku.
Předností večera je tradičně naplno šlapající a zvukově sytý orchestr pod vedením Dana Kalouska, což už je litanicky opakující se recenzní sdělení. Podobně jako fakt, že i tentokrát v dramaticky řídkém ději a vcelku neokázalé, upozaďující se Nvotově režii dokázali herci stvořit dle možností dramatické figury, které dávají vyniknout přednostem, ale paradoxně i nedostatkům titulu. Na výbornou zvládla hlavní hrdinku Lucie Bergerová, která z Viki neudělala toliko nějaký romanticky trpný obrázek přeslazené ženy jdoucí za svojí osudovou, i když nepříliš kvalitní láskou. Pěvecká perfekce u Bergerové je potom vlastní také Viktorii Matušovové v roli zahnané milenky a uklízečky Maláškové. Mladá muzikálová herečka dodala figuře této mstící se a vlastně jen využité ženy ve finále až démonický rozměr antické Erínye a její poslední sólo bylo posluchačským zážitkem plným hlasových i hereckých emocí. Herecky své figuře dostál také Petr Štěpán v roli zamilovaného proutníka Bašty. Jeho hrdina je ovšem i díky jeho scénářové nejednoznačnosti a dvojlomnosti (zpočátku nemá jen ony zavrženíhodné rysy promiskuitního svůdce, posléze se schovává za „věrnost v nevěře“) ponejvíce televizním svůdníkem z levnější revuální šou. Už tradičně výtečné byly sbory, ať to byly Sex-tety nebo zavržené Baštovy ženy. Důležité je také vyzvednout opravdu nápaditou a pulsující choreografii Jaroslava Moravčíka, který titul Viki kráčí za štěstím místy přibližuje k tanečnímu muzikálu a nabízí skutečně svižná, nápaditá čísla. Dobový odér do svých kostýmů nápaditě přenesla Zuzana Štefunková–Rusínová. Scéna jejího manžela Tomáše Rusína potom využívá naznačených 2D efektů kreslených komiksů a je taktéž oživením celé hořké komedie. Muzikál Viki kráčí za štěstím potěší vyznavače swingových standardů, zaskočí popsanými dramatickými cingrlaty a udělá radost fanouškům kvalitní herecké intepretace muzikálů, za níž do Městského divadla Brno na tento žánr chodí.
Draha
20. červen 2017, 23:52