Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.
Už když se trampská píseň jako žánr začala rozvíjet, nabalovala na sebe řadu prvků tehdejší populární hudby včetně začínajícího jazzu. Ostatně Jarka Mottl, autor řady prvorepublikových trampských písní, souběžně psal pro swingové zpěváky Oldřicha Kováře nebo Věru Vincíkovou. Druhá vlna české trampské písně, takzvaná moderní trampská píseň, zosobňovaná v 60. letech bratry Ryvolovými a Kapitánem Kidem, si pak vzala swing a jazzové harmonie jako jedno ze svých základních východisek. Ostatně Kapitán Kid v roce 1998 natočil výborné dixielandové album Zpověď unaveného clowna (ve spolupráci s Jiřím Suchým) a zatím poslední album Mikiho Ryvoly Tunel jménem čas (2016) spojuje známé trampské hity s doprovodem komorního jazzového orchestru. Ano, je pravda, že jazz se mezitím dostal od dixielandové a swingové éry o dost dál a že současná varianta žánru má svou komplexností blíže k artificiální hudbě než k populárním, tanečním či trampským písním. Jenže jazzoví instrumentalisté stále sahají po písňovém materiálu a inspirují se jeho melodiemi, harmonicky či rytmicky je přetváří a právě na základě písní konstruují svou hudbu. Velká část jazzových standardů vznikla z muzikálových nebo filmových písní a dnes je naprosto běžné, že jazzoví umělci sahají po písních Beatles, Radiohead, Nirvany nebo (jako například u nás Jaromír Honzák) popově jednoduché Abby. Proč si tedy nevzít za základ „novodobého jazzového standardu“ notoricky známé melodie Jana Nedvěda. Tak známé, že i po jejich úpravě pro saxofon Radka Zapadla zvolá můj patnáctiletý syn bez větších hudebních znalostí: „To jsou Stánky!“
img/vile%CC%81m_spilka_quartet_foto_Roman%20Franc01.jpgVilém Spilka uznává Jana Nedvěda jako silného melodika a právě na jeho melodiích své album vystavěl. Přitom se úspěšně vyhnul oběma extrémním řešením, která se nabízela. Nenatočil album typu „Romantický Nedvěd“ (tedy takové, kde by kapela se sólovým romantickým saxofonem tklivě přehrávala písně bez jakýchkoli změn), ale současně má jeho projekt daleko ke kubistické nebo dadaistické dekonstrukci Nedvěda, při níž by posluchač musel jednotlivé tóny a „slabiky“ původních zpívaných pasáží hledat napříč skladbami. Výsledkem Spilkovy promyšlené práce jsou průměrně sedmiminutové skladby, v nichž se většinou formou introdukce představí – či spíše připomene – známá melodie, na niž pak jednotliví hráči hrají předepsané variace nebo improvizují. Tedy práce pro jazz obvyklá a – nebýt zdánlivě neobvyklého výchozího materiálu – úplně standardní.
Třebaže naznačené schéma s menšími nebo většími výhradami najdeme u všech osmi skladeb, jsou mezi nimi pochopitelně velké rozdíly. Svým pojetím se od sebe liší i dva největší hity alba, úvodní Podvod a závěrečné Stánky. Zatímco „Na dlani jednu z tvých řas…“ začíná ležérním preludováním Spilkovy kytary, na niž naváže v refrénu Zapadlův saxofon, a teprve potom následují variace, Stánky kapela začne stavět saxofonovým sólem až po několika taktech rytmického vzorce, který s lehkými obměnami zůstává přítomen po celou dobu skladby a je základem pro práci s harmonií. Lehce se tomuto přístupu blíží úprava Růže z papíru, kterou zahajuje kontrabas Vlastimila Trlla, a opět až nad ním se postupně začne vynořovat známá melodie. Podobně jako u Podvodu si i zde dělí Zapadlo a Spilka role vypravěčů původně zpívaných pasáží. Ptáčata, píseň jen o trochu méně známá než dosud zmíněné („Víš, holky těžší to maj…“), pojal Vilém Spilka jako téměř ambientní lamentaci – dlouhou, zpomalenou, s rozklady bicích.
Mimochodem hra s tempem a s rytmem patří k nejzajímavějším momentům celého alba. Nejde jen o to, že z Tuláckého rána se naprosto přirozeně stalo cosi jako valčík nebo že Růži z papíru liché metrum jakoby rozverně pohání kupředu. Bicí Martina Kleibla jsou sice nástrojem z Quartetu pro nedvědovky nejméně přirozeným (řekneme-li si, že saxofon supluje lidský hlas), ale jejich role pro celkové vyznění alba je nedocenitelná.
Nejen z alba samotného, ale i z jeho koncertního provedení (křest se konal 13. listopadu na Šelepce) je zřejmé, že celou kapelu tento cimrmanovský projekt baví. Vtipná je ostatně i grafická podoba alba – spousta krásných černobílých fotografií Romana France na téma „jazzmani převlečení za trampy na Oslavce“. Honzu Nedvěda se už snažil zparodovat kdekdo – od Vlasty Redla a Neřež přes povedené písně Wabiho Daňka a Marka Ebena až po Muchu. Ale až Vilému Spilkovi se povedlo na základě jeho skladeb vybudovat nové solidní dílo, které patří k tomu nejlepšímu, co na české jazzové scéně letos vyšlo.
Vilém Spilka Quartet: Podvod; vydavatel: Indies Happy Trails 2016. 8 skladeb, celkový čas: 52:57
Zatím nebyl přidán žádný komentář..