Zatím poslední nahrávka sólového hobojisty Filharmonie Brno Viléma Veverky se mi dostala do rukou sice se zpožděním, ale v tomto případě se naštěstí nezabýváme hudbou, které by čas něco ubral. Po předchozím supraphonském CD v triu s Kateřinou Englichovou a Ivem Kahánkem z roku 2009 se tentokrát jedná o sólový výstup se vším všudy. Vilém Veverka ostatně v bookletu cituje Reinholda Messnera („Jsem jedny plíce.”) a když začnu z nezvyklého konce, sedmdesátiminutové CD je pozoruhodné už jako sportovní výkon. Je mi samozřejmě jasné, že Vilém Veverka nenatočil přes sedmdesát minut hudby na jeden zátah, ale dojem vytrvalého postupu je z alba silně cítit.
Nahrávku otevírá Dvanáct fantazií pro flétnu Georga Philippa Telemanna, k nimž tvoří protiváhu Šest metamorfóz podle Ovidia Benjamina Brittena. Brittenovo dílo si s barokní hudbou obecně velmi dobře rozumí, zde k vnitřnímu souznění přispívá i antická inspirace jeho skladeb. Telemannovy Fantazie slyšíme pochopitelně v provedení s hobojem, čímž se dostávám k podstatnému rysu nahrávky: nejedná se o historicky poučenou interpretaci. To uvádím jako pouhý fakt bez jakéhokoliv hodnotícího záměru. Vilém Veverka hraje na současný nástroj a jeho interpretace je rovněž současná. To ovšem neznamená, že by byla individualisticky samolibá, což už myslím jako jednoznačné plus.
S notovým zápisem se tu zachází velmi uctivě, repetice se nevynechávají a jsou patřičně zdobené. Tady bych ale poukázal na skutečnost, která mi z hlediska stylu provedení přijde jako zásadní. Vilém Veverka se nenechává strhnout pocitem, že by měl zdobit co nejvíc a předvádět, kolik tónů zahraje za vteřinu. Jeho koloratury jsou promyšlené a střízlivé, i když místy lehce provokující – mám na mysli třeba glissando v závěru Fantazie č. 3. Ten nejzásadnější virtuózní rozměr – který k baroku zcela nutně patří – se ale soustřeďuje na práci s barvou nástroje a vůbec zvukovými a dynamickými možnostmi moderního hoboje. Dechové nástroje celkově prodělaly od svých barokních verzí obrovský vývoj a vysunout interpretačně do popředí právě tuto skutečnost pokládám za velmi dobře uvážené. Navíc se tím pochopitelně sjednocuje i vyvažuje svět Telemannův a Brittenův. Telemannovy Fantazie mají dominantní postavení, co se týká rozsahu, zvukově a stylově ale nahrávku ovládá dvacáté století – tedy Britten.
Dvanáct fantazií je rozsáhlá cyklická skladba, která reflektuje průřez durovými a molovými tóninami v rámci stupnice – začínáme v A dur a končíme v g moll. Už z počtu skladeb je patrné, že řada nevyplňuje celou chromatickou škálu, což vede k myšlence, že se autor vyhnul tóninám, které by se na dobový nástroj nedaly zahrát (pro jaký nástroj Telemann své Fantazie zamýšlel, není úplně jasné). Cyklus decentně rozděluje na dvě symetrické šestidílné části Fantazie č. 7, která začíná zřetelně vybočující francouzskou ouverturou. Kompozičně vybočují i části, které jednohlasému nástroji určují fugu (např. Fantazie č. 3) nebo passacagliu (Fantazie č. 5). Tyto „lineární polyfonie” mi vzdáleně evokovaly tvorbu Pavla Zemka Nováka – jako reprezentant současnosti se na nahrávce místo Brittena klidně mohl objevit on.
Brittenovy Metamorfózy tvoří šest charakteristických skladeb, v nichž na první poslech zaujmou výrazná melodická témata. Jejich nálady se pravidelně střídají, pomalejší části na mě působí víc. Lépe v nich vynikne Brittenova melodická invence i Veverkův objemný tón a zpěvný přednes. Viléma Veverku a jeho hráčské schopnosti i zaujetí hudbou jsem chválil už několikrát u nás i jinde. V Metamorfózách stejně jako v Telemannových Fantaziích nezapomíná na svou virtuozitu, ale netlačí ji prvoplánově dopředu. Hraje uvolněně, výborně frázuje.
Nahrávka byla pořízena v kostele sv. Františka z Assisi v Praze a je zdařilá i po zvukové stránce. CD má pěkný, většinou černobílý booklet, jediné barvy na obálce obstarává logo Supraphonu a mechanika a strojek hoboje. V centru pozornosti je samotný nástroj, interpret jako by se za ním ztrácel. Ve skutečnosti o sobě dává hodně vědět, ale způsobem, který přijímám rád a bez výhrad.
CD Telemann: Twelve Fantasias, Britten: Six Metamorphosis after Ovid / Vilém Veverka – hoboj. V roce 2013 vydal Supraphon, celková stopáž 73:00
Zatím nebyl přidán žádný komentář..