Pod vedením Libora Peška zakončila Filharmonie Brno spolu s Českým filharmonickým sborem dvacátý pátý ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. V katedrále svatých Petra a Pavla zaznělo slavnostní Te Deum laudamus Antonína Dvořáka a velikonočně laděná Symfonie č. 4 Josefa Bohuslava Foerstra. Zdařilé provedení kazila nepříjemná akustika petrovské katedrály.
Josefa Bohuslava Foerstra (+ 1951) lze označit za definitivně posledního z představitelů české romantické tradice. Foerster byl skladatelem a posluchačem natolik intelektuálně náročným, že byl schopen nařknout z triviálnosti i tak velkého symfonika, jako byl Gustav Mahler. Byl skrz na skrz romantikem s nezlomným přesvědčením o smyslu tematické práce. Jeho Symfonie č. 4 c moll s podtitulem „Veliká noc“ je dílem maximálně programním, navíc uchopujícím velikonoční námět velmi specificky – očima dítěte.
Pro obě díla večera byl příznačný tympánový vstup. V první větě Foerstrovy symfonie tepala bicí sekce citlivě, zároveň však s neutuchající energií, která nenechala pomalu se rozvíjející skladbu ztratit tah. Krásně čistým akordickým rozkladem na sebe upozornila ve vstupu flétna, orchestr jednotně zvládal místy překotné nabírání tempa. Už od začátku si však prostorná katedrální akustika vybírala svoji daň. Při intenzivnějších momentech se zvuk symfonického orchestru sléval do těžko čitelné masy, což bylo všudypřítomným jevem až do samého konce večera. Dirigent Libor Pešek orchestr zdatně dovedl k první klimaktické pasáži, závěr věty vyzněl měkce a přirozeně.
Ostřejší frázování druhé věty se šířilo v prostoru poněkud tupě, srozumitelnosti by snad výraznější staccato neuškodilo. Ke konci věty mohl orchestr trochu zřetelněji akcentovat, perkuse malinko předbíhaly. Ve třetí větě však potěšila líbivá barva sólových smyčců, jako vždy se ve svých vstupech prosadil sólový hoboj. Skutečně pěkně pak souzněla žesťová sekce v nižších dynamických polohách.
Čtvrtá věta byla bohatá na zdařilá sóla, dramatické změny tempa i stoupavou dynamiku. Byť horny tu a tam zápasily s intonací, byla celá věta velmi slušně zahraná. Jakékoli dynamicky či tempově výrazné figury se však totálně utápěly v petrovské akustice. Konec věty skvěle zjitřil varhanní vstup, který zároveň odstartoval explozivní finále. V tom ze zvukové masy se svým mohutným forte pozoruhodně vystoupila žesťová sekce. Celkově symfonie vyšla pěkně a měla celou řadu silných momentů, chrámové prostředí jí však naneštěstí rapidně ubíralo na barvitosti a smazávalo velkou spoustu jemnějších prvků.
Kantáta Te Deum laudamus pro sbor, sóprán, baryton a orchestrvznikla na základě objednávky k příležitosti čtyřstého výročí objevení Ameriky. Okolnosti Dvořákovi naštěstí neumožnily zrealizovat původní záměr, tedy zhudebnění americké vlastenecky orientované básně. Volba tradičního ambroziánského hymnu totiž kompozici dala univerzální charakter.
Pro Dvořákovu kantátu zvolil Libor Pešek značně svižné tempo, čímž ještě umocnil její radostný charakter. V hlasitějších pasážích ženská část Českého filharmonického sboru značně zastiňovala část mužskou, v tišších momentech bez orchestru se rovnováha zdála lepší. Sopranistka Pavla Vykopalová zpívala čistě, s výrazem a bez přehnaného vibrata. Barytonista Jiří Brückler výrazem neplýtval, i tak měl však své heroické momenty, zejména ve středně vysokých polohách, kde jeho hlas zněl nejsytěji. Patrně nejkrásnější barvou disponoval filharmonický sbor v miserere závěrečné části, potěšilo také důsledné frázování v aleluja.
Libor Pešek vedl orchestr po celou dobu energicky. Evidentně nechtěl nechat skladbu v žádném místě vyhasnout, což se mu bez obtíží povedlo. Přes pár drobných nepřesností šlo o povedený koncert, který nepostrádal vřelost ani pokoru. Trochu kratší akustika by však provedení symfonické i monumentálné kantátové tvorby prospěla.
Závěrečný koncert festivalu lze chápat jako dramaturgický protipól zahajovacímu koncertu. Ten jiskrně spojoval kontrastní kompozice tří českých autorů dvacátého století – nyní dostal prostor pravděpodobně nejtradičnější možný set. Stejně jde však o chvályhodné uvedení nepříliš hrané Foersterovy instrumentální tvorby, která má navíc v případě Symfonie č. 4 monumentální rozměry. Dvořákovo Te Deum je proti tomu dílem chronicky známým, avšak pro své kvality a radostný náboj vždy vítaným.
Velikonoční festival duchovní hudby byl důmyslně sestavenou přehlídkou hudby převážně českých autorů napříč stoletími – program se pohyboval od Jana Dismase Zelenky s Franzem Xaverem Richterem až k Petru Ebenovi s Pavlem Zemkem-Novákem. Vyústění v koncertní program z děl Josefa Bohuslava Foerstera a Antonína Dvořáka, tedy v těžiště české národní školy, je pak až symbolickým směřováním k tématu letošního ročníku festivalu – útočišti a srdci.
Vítězství Bílé soboty. Josef Bohuslav Foerster: Symfonie č. 4 c moll „Veliká noc“ op. 54, Antonín Dvořák: Te Deum laudamus op. 103, B. 176. Pavla Vykopalová – soprán, Jiří Brückler – baryton, Český filharmonický sbor – sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno – dirigent Libor Pešek, 4. dubna 2016, katedrála sv. Petra a Pavla, Brno. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..