Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.
Zpočátku se tedy Jiří Slavík představil pouze se zkušeným amerických muzikantem Dougem Hammondem, který hrál v minulosti s takovými hvězdami americké jazzové scény jako je Charles Mingus nebo Sonny Rollins. Hammondovy kompozice jsou založeny téměř výhradně na rytmu. Tep bicích Hammond doplňuje zpěvem, který však nejde po klasické melodické lince, ale hraje rytmické hry právě s bicími. O těžko stravitelných bubenických sólech tedy v tomto případě nemůže být řeč. Celek navíc podbarvený Slavíkovým pianem působil až překvapivě odlehčeně.
V druhé půli večera měli diváci možnost poznat v koncentrované formě nejen interpretační, ale také skladatelský um Jiřího Slavíka v jeho projektu Mateřština. Slavík od svých čtrnácti let žil a studoval v Itálii, Anglii a Francii. Teprve před pár lety se opět usadil v České republice. Album může budit zdání jako paralely tohoto návratu. Lidové písně byly totiž u počátků Slavíkovy muzikantské kariéry v cimbálové muzice.
Všechny nástroje v původní studiové verzi si autor nahrál sám (violu, cello, kontrabas, klarinet, cimbál a klavír) pouze na píšťaly a jiné dechové lidové nástroje Slavíka doprovázel jeho přítel Marian Friedel, který byl také autor několika písní. Ty další na albu jsou buď kompozicemi Jiřího Slavíka, jeho otce nebo původně lidovými písněmi často z jeho rodného Lašska.
Cena Anděl patrně byla jedním z impulsů, který přiměl autora vytvořit také koncertní verzi desky. Přizval si k tomu krom Mariana Friedla také muzikanty VUS Ondráš. Tento soubor je jediným profesionálním folklorním tělesem působícím v tuzemsku. Jeho muzikanti se tedy s často náročnými aranžemi Jiřího Slavíka dle předpokladů popasovali skvěle.
Musím vyzdvihnout také osobnost Mariana Friedla, který se v projektu Mateřština objevil jako hráč na píšťaly, fujaru a klarinet, ale také jako ryzí lidový zpěvák. Nástroje si sám vyrábí a jako etnolog se jim věnuje i z odborného hlediska. Na Jazzfestu se však neobjevil náhodou. Marian Friedel je totiž stejně jako Jiří Slavík také výborným jazzovým basistou. Jako protipól jeho projektů zaměřených na hudbu lidovou se může zdát například hudebníkovo působení ve freejazzové formaci NOCZ s výborným norským trumpetistou Didrikem Ingvaldsenem.
Svůj velký skladatelský talent a originalitu Jiří Slavík předvedl v jednotlivých kompozicích. Opravdu povedené propojení jazzových postupů s ryzí autenticitou, která evidentně vzešla přímo z nitra člověka. Nebyla proto hraná ani strojená, jak se v podobných folklorních fúzích občas stává. Navíc bezchybné provedení profesionálními hudebníky bylo pro uši potěchou.
Nelze rozebírat všechny skladby, které na koncertu zazněly. Pozitivní energie, která z nich čišela, je stejně touto formou jen stěží přenositelná. Některá čísla však ráda vyzdvihnu.
Svoji virtuozitu při hře na kontrabas Slavík předvedl v notoricky známé písni V širém poli studánečka. Složil ji známý skladatel písní Fanoš Mikulecký. Řada z nich zlidověla a zná je široká veřejnost. Právě proto se již v prostředí cimbálových muzik příliš nehrává. V úpravě Jiřího Slavíka však znovu získala ztracenou jiskru. Velmi podmanivá byla také píseň Kebys vedzela či Ja to je tyn Ondraš nebo píseň Mariana Friedla Ta Králova hora v jeho vlastní interpretaci.
Píseň Hulán, ke které byla přizvána zpěvačka Barbora Kulihová, taktéž stojí za zmínku. Původně doprovod stejnojmenného lidového tance v podání Slavíka zahraná v kánonu, tento folklorní vliv zde byl navíc podpořen zpěvem, k němuž Slavík vyzval obecenstvo.
Místo obvyklé jam session koncert zakončila Horňácká muzika Petra Mičky, která svojí interpretací horňácké lidové hudby dala celému koncertu odpovídající tečku. Ač na něm byl Jiří Slavík v pozici jazzmana a profesionálního umělce, byl to on, kdo do něj vložil lidovou živelnost a ducha. Předvedl, že je folklor bezednou studnicí inspirace v rukách talentovaného skladatele a interpretů, kteří v něm pozdvihli estetickou hodnotu a navíc dokázali udržet sílu prožitku.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..