Už od prvních záběrů filmu Whiplash se kamera soustřeďuje na tělo hlavního hrdiny, na fyzickou stránku jeho hraní. Myslíte si, že hudba je něco krásného a ušlechtilého, vhodná zábava pro něžné duše? Omyl, dostanete krev, pot, křik a slzy a to pěkně v detailu a nahlas.
Andrew Neimann je zakřiknutý devatenáctiletý student prvního ročníku prestižní newyorkské konzervatoře. Nemá vlastně žádné kamarády, žádný společenský život, jen jednou týdně zajde do kina se svým chápajícím tatínkem, oblíbeným středoškolským učitelem (a neúspěšným spisovatelem). A přitom nesměle pokukuje po milé slečně u pultu s občerstvením. Krom toho všeho ale tráví každou volnou chvíli cvičením na bicí. Touží být jednou tak dobrý, jako Buddy Rich. Což vůbec není skromný cíl vzhledem k tomu, že Buddy Rich bývá označován za nejlepšího jazzového bubeníka všech dob. Andrew ale prozatím ve školní kapele obrací noty svému zkušenějšímu kolegovi, od něhož se občas dočká blahosklonné pochvaly. Až jednou si ho zcela nečekaně do svého „studiového bandu“ vybere postrach školy Terence Fletcher. Možná je to proto, že v zakřiknutém mladíkovi díky své geniální intuici postřehl hvězdný potenciál. A nebo v něm jakožto zkušený sadista a psychopatický tyran prostě jen viděl vhodnou oběť?
Film Whiplash, nazvaný podle skladby Hanka Levyho, na níž při Andrewově příchodu pracuje Fletcherova kapela, je teprve druhým celovečerním filmem osmadvacetiletého režiséra scenáristy Damiena Chazella. Chazelle se před rokem mírně proslavil scénářem k filmu Grand Piano (režie Eugenio Mira), hudební hitchcockovské parafrázi filmu Nebezpečná rychlost, v němž musí pianista Tom Selznick (Elijah Wood) odehrát bezchybný koncert, aby zachránil svůj život před psychopatem na telefonu.
Ve filmu Whiplash sice hlavní psychopat nikoho přímo na životě neohrožuje, přesto je v něm atmosféra ještě mnohem hutnější. Zpočátku se zdá, že budeme sledovat psychologické drama o souboji dvou vůlí. V první scéně zkoušky studiového bandu je nám Fletcher představen jako bezcitné monstrum, které kvůli malé chybě (navíc domnělé, jak se v později ukáže) veřejně poníží a dožene k slzám otylého trombónistu jen proto, že mu osobně není moc sympatický. Pokud vás tenhle holohlavý chlapík s uhrančivýma očima náhodou pochválí, je to jen proto, aby vás v zápětí mohl o to účinněji zdeptat. Vypadá to, že se ve filmu bude hrát o Andrewovu duši – nechá se nevinný a v celku milý chlapec přetvořit svým šíleným mentorem v dokonale hrající loutku bez morálky?
Čím víc jsme ale vtahováni do světa filmu, tím je nám jasnější, že tu v první řadě nestojí duše, ale tělo. Whiplash není primárně drama psychologické, ale drama fyzické, tělesné, viscerální. A tak spíš než psychothriller připomíná svou stavbou i způsobem snímání sportovní drama, nejsilněji asi legendárního Rockyho. A to nejen díky detailním záběrům zkrvavené ruky hlavního hrdiny nořící se do ledu. Už od prvních záběrů se kamera soustřeďuje na tělo hlavního hrdiny, na fyzickou stránku jeho hraní. Sledujeme detaily jeho rukou, snažících se o co nejrychlejší double-time swing, rozedrané puchýře, krev kapající na bubny, pot stékající po tváři. Divák je těmito záběry atakován, násilím vystrkován ze své komfortní zóny. Myslíte si, že hudba je něco krásného a ušlechtilého, vhodná zábava pro něžné duše? Omyl, dostanete krev, pot, křik a slzy a to pěkně v detailu a nahlas.
Andrew je nám na začátku představen jako outsider, kterého ostatní považují tak maximálně za lepší průměr. Jediné, čím se vymyká, je jeho vytrvalost a houževnatost. A právě tyto jeho vlastnosti zkouší, využívá a napíná až k prasknutí jeho trenér-učitel-kapelník Fletcher, aby z něj udělal, když ne nejlepšího jazzového bubeníka všech dob, tak aspoň toho nejlepšího bubeníka, jakým se jen může stát. Hlavní napětí filmu Whiplash nespočívá v tom, jestli se z Andrewa stane bezcitný hajzl, kterého zajímá jen vlastní kariéra, nebo jestli dokáže skloubit šťastný partnerský život s hodným děvčetem se svou vášní pro jazz. Jde prostě a jednoduše o to, jestli má na to zahrát perfektně svůj part v jazzovém standardu Karavana. Divák do poslední scény neví, jestli nebylo Fletcherovo týrání zbytečné. Neví, jestli to Andrew celé nevzdá. Ovšem pak přichází finále. Happyend v podobě mnohaminutového extatického bubenického sóla. Krev, pot a slzy jsou pro tuhle chvíli zapomenuty a zbývá čirá, uchvacující a intenzivní rytmická krása. Divák je spolu s hlavním hrdinou odměněn za to utrpení, které s ním během filmu až fyzicky prožíval. Tyranský trenér Fletcher, pro něhož jsou laskavost a slova „dobrá práce“ důvodem úpadku současné jazzové hudby, je také uchvácen a uznale kývá hlavou.
Whiplash (USA, 2014, hudební, drama). Scénář a režie: Damien Chazelle, kamera: Sharone Meir, hudba: Justin Hurwitz. Hrají: Miles Teller (Andrew Neimann), J. K. Simmons (Terence Fletcher), Melissa Benoist (Nicole), Paul Reiser (Jim Neimann). Kino Scala 30. ledna a 3. února 2015.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..