Whiplash. Zkrvavené ruce nejlepšího bubeníka

Whiplash. Zkrvavené ruce nejlepšího bubeníka

Už od prvních záběrů filmu Whiplash se kamera soustřeďuje na tělo hlavního hrdiny, na fyzickou stránku jeho hraní. Myslíte si, že hudba je něco krásného a ušlechtilého, vhodná zábava pro něžné duše? Omyl, dostanete krev, pot, křik a slzy a to pěkně v detailu a nahlas.

Andrew Neimann je zakřiknutý devatenáctiletý student prvního ročníku prestižní newyorkské konzervatoře. Nemá vlastně žádné kamarády, žádný společenský život, jen jednou týdně zajde do kina se svým chápajícím tatínkem, oblíbeným středoškolským učitelem (a neúspěšným spisovatelem). A přitom nesměle pokukuje po milé slečně u pultu s občerstvením. Krom toho všeho ale tráví každou volnou chvíli cvičením na bicí. Touží být jednou tak dobrý, jako Buddy Rich. Což vůbec není skromný cíl vzhledem k tomu, že Buddy Rich bývá označován za nejlepšího jazzového bubeníka všech dob. Andrew ale prozatím ve školní kapele obrací noty svému zkušenějšímu kolegovi, od něhož se občas dočká blahosklonné pochvaly. Až jednou si ho zcela nečekaně do svého „studiového bandu“ vybere postrach školy Terence Fletcher. Možná je to proto, že v zakřiknutém mladíkovi díky své geniální intuici postřehl hvězdný potenciál. A nebo v něm jakožto zkušený sadista a psychopatický tyran prostě jen viděl vhodnou oběť?

Film Whiplash, nazvaný podle skladby Hanka Levyho, na níž při Andrewově příchodu pracuje Fletcherova kapela, je teprve druhým celovečerním filmem osmadvacetiletého režiséra scenáristy Damiena Chazella. Chazelle se před rokem mírně proslavil scénářem k filmu Grand Piano (režie Eugenio Mira), hudební hitchcockovské parafrázi filmu Nebezpečná rychlost, v němž musí pianista Tom Selznick (Elijah Wood) odehrát bezchybný koncert, aby zachránil svůj život před psychopatem na telefonu.

Ve filmu Whiplash sice hlavní psychopat nikoho přímo na životě neohrožuje, přesto je v něm atmosféra ještě mnohem hutnější. Zpočátku se zdá, že budeme sledovat psychologické drama o souboji dvou vůlí. V první scéně zkoušky studiového bandu je nám Fletcher představen jako bezcitné monstrum, které kvůli malé chybě (navíc domnělé, jak se v později ukáže) veřejně poníží a dožene k slzám otylého trombónistu jen proto, že mu osobně není moc sympatický. Pokud vás tenhle holohlavý chlapík s uhrančivýma očima náhodou pochválí, je to jen proto, aby vás v zápětí mohl o to účinněji zdeptat. Vypadá to, že se ve filmu bude hrát o Andrewovu duši – nechá se nevinný a v celku milý chlapec přetvořit svým šíleným mentorem v dokonale hrající loutku bez morálky?

Čím víc jsme ale vtahováni do světa filmu, tím je nám jasnější, že tu v první řadě nestojí duše, ale tělo. Whiplash není primárně drama psychologické, ale drama fyzické, tělesné, viscerální. A tak spíš než psychothriller připomíná svou stavbou i způsobem snímání sportovní drama, nejsilněji asi legendárního Rockyho. A to nejen díky detailním záběrům zkrvavené ruky hlavního hrdiny nořící se do ledu. Už od prvních záběrů se kamera soustřeďuje na tělo hlavního hrdiny, na fyzickou stránku jeho hraní. Sledujeme detaily jeho rukou, snažících se o co nejrychlejší double-time swing, rozedrané puchýře, krev kapající na bubny, pot stékající po tváři. Divák je těmito záběry atakován, násilím vystrkován ze své komfortní zóny. Myslíte si, že hudba je něco krásného a ušlechtilého, vhodná zábava pro něžné duše? Omyl, dostanete krev, pot, křik a slzy a to pěkně v detailu a nahlas.

Andrew je nám na začátku představen jako outsider, kterého ostatní považují tak maximálně za lepší průměr. Jediné, čím se vymyká, je jeho vytrvalost a houževnatost. A právě tyto jeho vlastnosti zkouší, využívá a napíná až k prasknutí jeho trenér-učitel-kapelník Fletcher, aby z něj udělal, když ne nejlepšího jazzového bubeníka všech dob, tak aspoň toho nejlepšího bubeníka, jakým se jen může stát. Hlavní napětí filmu Whiplash nespočívá v tom, jestli se z Andrewa stane bezcitný hajzl, kterého zajímá jen vlastní kariéra, nebo jestli dokáže skloubit šťastný partnerský život s hodným děvčetem se svou vášní pro jazz. Jde prostě a jednoduše o to, jestli má na to zahrát perfektně svůj part v jazzovém standardu Karavana. Divák do poslední scény neví, jestli nebylo Fletcherovo týrání zbytečné. Neví, jestli to Andrew celé nevzdá. Ovšem pak přichází finále. Happyend v podobě mnohaminutového extatického bubenického sóla. Krev, pot a slzy jsou pro tuhle chvíli zapomenuty a zbývá čirá, uchvacující a intenzivní rytmická krása. Divák je spolu s hlavním hrdinou odměněn za to utrpení, které s ním během filmu až fyzicky prožíval. Tyranský trenér Fletcher, pro něhož jsou laskavost a slova „dobrá práce“ důvodem úpadku současné jazzové hudby, je také uchvácen a uznale kývá hlavou.

Whiplash (USA, 2014, hudební, drama). Scénář a režie: Damien Chazelle, kamera: Sharone Meir, hudba: Justin Hurwitz. Hrají: Miles Teller (Andrew Neimann), J. K. Simmons (Terence Fletcher), Melissa Benoist (Nicole), Paul Reiser (Jim Neimann). Kino Scala 30. ledna a 3. února 2015.

Foto archiv Sony Pictures Classics, www.whiplash-movie.net

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kdo očekával, že si připomene největší hitovky Björk, byl devadesátiminutovým přílivem podivných „nemelodických“ tónů nepříjemně zaskočen. A víte co? Dobře mu tak. Hudební vývoj této svébytné umělkyně klade na posluchače čím dál tím větší nároky.  více

Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.  více

Skladatel Elia Cmíral se etabloval v Hollywoodu, napsal hudbu i k takovému trháku, jako je Ronin, a to začínal z ničeho. Příběh nadaného mládence, který usilovnou prací docílil úspěchu, zpracovává dokumentární film Petra Kaňky, nedávno dokončený ve studiu ČT Brno.  více

Rok 1894, Antonín Dvořák přijíždí na prázdniny z New Yorku do Čech. S ním i jeho děti a manželka, kterou – jak se později ukáže – nikdy opravdu nemiloval. Televizní film o rodinném dramatu z dějin české hudby může začít.  více


Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce