Dvaapadesátý ročník festivalu Moravský podzim začal 1. října zahajovacím koncertem v Janáčkově divadle. Letos nese podtitul Angeloi – Zvěstovatelé aneb Paralelní dějiny hudby a klade si za cíl poukázat na „opomíjená díla velkých skladatelů a velká díla opomíjených skladatelů“. Dramaturgicky v sobě tedy propojuje paralelní hudební světy. Jeden z nástrojů tohoto propojení je kupříkladu postavení staré hudby a hudby 20. století či vyloženě soudobé do jednotného programu. Na tomto principu byl sestaven i nedělní koncert, v němž se publiku představili klavíristka Polina Osetinskaya, klavírista Radim Pančocha, Slovenský filharmonický sbor pod vedením sbormistra Jana Rozehnala se sólisty za doprovodu Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem.
V úvodu večera posluchače přivítala ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, jež během svého proslovu nastínila hlavní myšlenku festivalu a pozvala diváky na další koncerty. Jako první zazněl Zpěv ducha divokého lesa aneb Záblesky Yankee Doodle z roku 1842 od amerického skladatele s českými kořeny Anthonyho Philipa Heinricha (1781–1861). Patrioticky laděné dílo označované jako velká národní hrdinská fantazie pro velký orchestr zazněla v české premiéře. Původně ji Heinrich zamýšlel jako součást oratoria Otcové poutníci, a proto se skladba vyznačuje rozsáhlým instrumentářem na svou dobu obsahujícím méně obvyklé nástroje: basetový roh, basový roh, ofikleida, varhany a další. Programní charakter skladby se inspiruje v divoké přírodě Ameriky, jež je vyjádřen rozmanitou paletou hudebních prostředků. V neposlední řadě čerpal Heinrich hudební materiál z populárního nápěvu Yankee Doodle, který ve variacích a fragmentech prostupuje celou kompozicí. Frázováním a rytmikou náročná skladba plná synkop, triol a tečkovaného rytmu v podání Filharmonie Brno vyzněla neukotveně. Za mnohými nejistými nástupy a neuhlazenými přechody temp mohlo být také časté měnění tempa, jež je předepsané skladatelem a samotnému tělesu úplně nevyhovovalo.
Ve Fantazii c moll pro klavír, sólisty, sbor a orchestr Heinrichova současníka Ludwiga van Beethovena (1770–1827) se divákům představila klavíristka Polina Osetinskaya. Formou a pojetím netradiční dílo je v podstatě klavírní koncert s kantátovými prvky, jež dříve na postu sólového hráče prováděl sám autor. Zhudebněný text nejpravděpodobněji pocházející z pera vídeňského literáta Christopha Kuffnera skladatel mimo jiné podkládá melodickou linií, která je právě tím tématem, jež později vytvaroval do podoby zhudebněné Schillerovy Ódy na radost ve finále Deváté symfonie d moll. Provedení ruské klavíristky vynikalo hutnějším a plnějším zvukem, rázným úhozem a především energičností, jež příjemně kontrastovala se snovými kadencemi, v nichž sólistka ukázala svůj cit pro kontrapunktické vedení hlasů. Beethoven si v této skladbě vyloženě hraje se sazbou – na malé hudební ploše se vystřídá dechová sekce se smyčcovým kvartetem, sólovým klavírem i celým orchestrem. V tomto případě filharmonie působila mnohem více homogenně a soustředěně. Poetické části lyrického charakteru byly zahrány velmi citlivě, nástupy či jinak choulostivá místa byla podána suverénněji než v předchozí skladbě.
Druhá půlka večera patřila skladatelům 20. století. V české premiéře zaznělo Credo (1968) od estonského skladatele Arvo Pärta (*1935) znázorňující vrchol autorova avantgardního období. V polystylové kantátě pro sbor a orchestr s klavírem se odehrává zápas mezi parafrázovaným liturgickým veršem Credo in Jesum Christum a dvěma verši z 5. kapitoly Matoušova Evangelia: „Slyšeli jste, že říkáno bylo: Oko za oko, zub za zub…“. Pro znázornění čisté krásy si Pärt zvolil fragment Bachova Preludia C dur z prvního sešitu Dobře temperovaného klavíru, který v průběhu kantáty staví proti dodekafonickým pasážím. Úryvek Preludia nese klavírní part, jehož se výtečně zhostil Radim Pančocha. Katarze nastává ve chvíli, kdy vše vygraduje do přísně strukturovaných a drsných klastrů (shluky tónů s malými intervalovými vzdálenostmi), jež záhy střídá první verš a celá kantáta končí smířlivým bachovským credem. Pro zvýraznění dramatičnosti autor v díle používá šepot i křik, střídá plné obsazení s komorní sazbou (např. sóloví zpěváci vs. sbor) a klastry píše také pro sbor, z čehož vychází zhuštěná zvuková masa. Posluchačsky náročná skladba a přesvědčivé výkony publikum oslovily, jelikož diváci interprety odměnili dlouhým potleskem a ovacemi.
Koncert uzavřela skladba ruského autora Alexandra Nikolajeviče Skrjabina (1872–1915) s názvem Prometheus (Poema ohně) (1908). Jedná se o jednovětou, v pořadí jeho pátou symfonii pro klavír, sbor a orchestr, jejíž součástí je také světelný klavír, tzv. luce (světlo). Ten vychází ze skladatelova synestetického vnímání hudby (synestezie – barevné slyšení). Prometheus je především filozofické dílo založené na tzv. příznačných motivech duchovních substancí, které tvoří hudební základ skladby. Kromě této roviny symfonii dominuje také bohatá harmonická složka, jejíž podstatu nalezneme v „prometheovské“ šestitónové řadě. Otázkou, která se pojí s každým provedením díla, je technické znázornění světelného klavíru. V případě zahajovacího koncertu byla tato otázka vyřešena světelnou instalací v prostoru jeviště, jež do hlediště svítila Skrjabinem předepsanými barvami. O hladký průběh světelného designu se postaral dramaturg Moravského podzimu Vítězslav Mikeš, který skrze klávesy napojené na tablet řídil světelnou projekci. V duchu barev se neslo také samotné provedení Filharmonie Brno, Slovenského filharmonického sboru a především Poliny Osetinské, která svým hudebním cítěním skladbě dodala potřebnou lehkost. Pro mohutnost závěru skladby Skrjabin přidává také sbor zpívající na principu vokalízy, tedy opět pouze doplňující harmonické a barevné spektrum symfonie. Samotný závěr však nenese tolik katarze, jako tomu bylo kupříkladu u Pärta. Konec Promethea je tajemný a plný otázek, ostatně stejně jako skladba sama, a proto někteří posluchači mohli nabýt pocitu jistého nenaplnění. To však nebylo způsobeno provedením, nýbrž silnou filozofickou úrovní díla obepínající veškerou hudební podstatu.
Zahajovací koncert festivalu Moravský podzim divákům představil hlavní dramaturgickou linii v plné míře. Organizátoři si pro návštěvníky připravili pestrý program se zajímavými umělci, a proto je na místě popřát i nadále mnoho spokojených posluchačů a (nejen) hudebních zážitků.
Program:
Anthony Philip Heinrich – The Wildwood Spirit´s Chant or, Scintillations of Yankeedoodle
Ludwig van Beethoven – Fantazie c moll pro klavír, sólisty, sbor a orchestr op. 80
Arvo Pärt – Credo pro klavír, sbor a orchestr
Alexandr Nikolajevič Skrjabin – Prometheus (Symfonie č. 5 „Poema ohně“) pro klavír, sbor a orchestr op. 60
Účinkující
Polina Osetinskaya – klavír (Skrjabin, Beethoven)
Radim Pančocha – klavír (Pärt)
Zuzana Weiserová – soprán
Katarína Ďurdinová – soprán
Dominika Krčištová – alt
Pavol Oravec – tenor
Mykola Erdyk – tenor
Eugen Gaál – bas
Denny Wilke – varhany
Slovenský filharmonický sbor
Jan Rozehnal – sbormistr
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
Vítězslav Mikeš (Cori O´Lan) – světelný design
Radek Odehnal (ROsound) – technická podpora
Zatím nebyl přidán žádný komentář..