Nápěvky mluvy z Janáčkových zápisníků na nové brdo upravené – tak by možná označil kompozici Alessandra Bosettiho Josef Váchal. Asi čtyřicetiminutové představení mělo svoje silná i slabá místa, ale celkově nakonec především potěšilo.
Alessandro Bosetti je italský skladatel žijící v Berlíně, zabývá se zvukovými kolážemi, jeho tvorba je na pomezí hudby a performance. Zabývá se hudebností řeči, významem slov i jeho mizením, k Janáčkově posedlosti lidskou mluvou má v mnohém velmi blízko. Je tedy i logické, že byl osloven, aby napsal na objednávku festivalu Janáček Brno skladbu, jejímž základním materiálem byly zápisky Leoše Janáčka. Jsou v nich zachovány stovky zaznamenaných útržků hovorů v notách, kratičké fráze, často se opakující jen s drobnými intonačními odchylkami. Bosetti z nich vytvořil Zápisníky (Notebooks) – pestrou kompozici, kterou sám s pomocí elektroniky provedl živě ve vile Tugendhat.
Čtyřicet minut je celkem dlouhá hudební plocha a není vůbec jednoduché ji vyplnit tak, aby se nic zbytečně neopakovalo a posluchači neztráceli pozornost. Bosetti začal zpěvem (no dobrá, spíš přibližnou intonací) nápěvků, jejichž přesnou melodii přehrával počítač ovládaný z minikeyboardu a ještě snad sampleru. Vila Tugendhat byla ozvučená i v odlehlých koutech prostorného přízemí a zvuk se tak postupně ozýval ze zcela netušených míst, zezadu, zpoza onyxové stěny, celý prostor byl místy zvukem zcela prostoupen. Do nápěvků se ozýval zvuk metronomu – Janáček si časové úseky při svých terénních výzkumech přesně měřil – i praskání fonografických válečků. K tomu se přidávaly další konkrétní zvuky, nápěvky se začínaly kombinovat, překrývat a místy ústily až do noiseových pasáží nebo ostrých rytmů připomínajících electronic body music.
Asi v polovině skladby Bosetti přeběhl ke klavíru a chvíli na něj hrál. Část publika to vyprovokovalo k hlasitému sdělování dojmů z produkce, s čímž možná autor i počítal, ale těžko soudit. V každém případě se ukázalo, že do vily Tugendhat vždy přijde nezanedbatelné množství lidí, kterým jde spíš o místo samotné než o hudbu, náročné kompozice jsou pro ně moc náročné, hluk příliš hlučný a disonance příliš disonantní. V kombinaci s nevychovaností, která jim dovolí si o tom během produkce vykládat, to od návštěvy exkluzivního koncertu na exkluzivním místě odrazuje předem. Jedinou kompozici objednanou přímo pro festival jsem si ale nechtěl nechat ujít.
Bosetti nakládá se zápisky i zvukovým materiálem velmi pestře, místy i vtipně, jeho smysl pro gradace je vlastně velmi klasický. Při interpretaci nápěvků (zpíval skoro po celou dobu bez přestávky) mu ale místy nebylo rozumět, přítomní cizinci nerozuměli vůbec ničemu. Myslím, že je to o část zážitku připravilo, od počátečního „co chceš?“ až po závěrečné „dobrou noc“ bylo možné si poskládat z jednotlivých fragmentů i vlastní, nejednoznačný příběh.
Zvuk byl solidní, jen jednou krátce zahoukala zpětná vazba. Bosetti si ale ke zpěvu a ovládání počítače všechno i sám mixoval a jeho výkon jako performera byl obdivuhodný. Jeho kompozice by určitě potěšila alternativnější publikum i ctitele tvorby Franka Zappy z konce 60. a začátku 70. let – na jeho zvukové koláže a „filmové“ střihy jsem si vzpomněl několikrát. Byl to nakonec pěkný večer, i když bych řekl, že Zápisníky místy přece jen ztrácely tah a možná občas nemusely být tak hlučné. Když jsem ale viděl některé nastrojené příznivce klasiky jak si ostentativně zacpávají uši, probouzel se ve mně škodolibý ďábel, který naváděl: „Volume doprava!“ A mnul si spokojeně pracky.
Alessandro Bosetti: Zápisníky. 24. listopadu 2014, vila Tugendhat, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..