Festival Concentus Moraviae si pro letošní ročník zvolil tři témata: Shakespeara, Beethovena a českou kvartetní tradici. Už první tři koncerty po slavnostním zahájení ukázaly, jak široce lze takové náměty pojmout, i když se velký dramatik prozatím vynechá.
Ruská duše a české zpěvy v Jihlavě
Tři kvartety pro hraběte Razumovského (op. 59) spojují Beethovenovo kompoziční mistrovství a ruské vnímání času i prostoru. Ludwig van Beethoven je napsal v roce 1806, tedy dva roky po Eroice. První kvartet z této série provedl v jihlavském Domě kultury americký Dover Quartet. Bylo to jako dlouhé vyprávění veselé příhody, která upadne do neodbytného smutku a nakonec se z něj otřepe a přidá rozmarný konec. Do hlavní dějové linie se přitom připlétají pořád další a další motivky, myšlenkové odbočky, doplňující historky a asociace. Pokaždé je do sebe ale stejně vtáhne proud velkého vyprávění.
Hudba sama rusky nezní až na hlavní téma poslední, čtvrté věty, která plynule naváže na mollové zadumání třetí části. První dvě věty jdou zčerstva. Úvodní část pohání dopředu pravidelně pracující osminový motor, druhá překvapuje stále novými podněty. Smutek třetí věty přijde bez varování jako těžké ráno po veselé noci. V poslední větě se vypravěč vzpamatuje a hraje si s posluchačem jako kočka s myší: několikrát ho už už pustí, aby jej s potměšilým úsměvem znovu chytil. Oběť dravého žertování si pravděpodobně začne přát, aby věc skončila buď hned, nebo také nikdy.
Antonín Dvořák je autorem tolika melodických nápadů, až se pod nimi ztrácí jeho skladatelské mistrovství. To plyne jako zdánlivá samozřejmost pod povrchem nevyčerpatelné invence. V Klavírním kvintetu č. 2 (op. 81) sype Dvořák z rukávu jedno téma za druhým, ale skládá je do pevně plynoucího tvaru. Rozumí si v tom s předcházejícím Beethovenovým kvartetem, s nímž ho ještě pevněji propojí melancholická nálada druhé věty nadepsané jako Dumka.
V první větě Dvořákova kvintetu se nad klavírem rozezpívá violoncello, vedlejším tématem odpovídá viola. Druhá věta staví do kontrastu zamyšlený charakter a pestrou formu ronda. Furiant třetí věty navzdory názvu nestřídá kroky na tři a na dvě doby. Cosi zneklidňujícího a povzbuzujícího zároveň v něm i tak zůstává a nenechá posluchače vydechnout. Čtvrtá věta směřuje přes propletené hlasy fugy k efektnímu finále. Kvintet vyznívá vlídně a po stejně pestrém, ale přece jen naježeném Beethovenovi přinesl idylu.
Dover Quartet se obou děl zmocnil se soustředěnou samozřejmostí. Hudebníci se do Beethovena i Dvořáka ponořili tak hluboko, jako by zmizeli ze scény. Pomáhala jim i akustika a vůbec prostředí sálu. Dům kultury v Jihlavě je zvenku neuvěřitelně škaredá budova a vstupní prostory první dojem ničím nevylepšují. O to větší překvapení přinese vstup do útulného sálu, jehož přívětivá akustika napomáhá dojmu, že jsou hudebníci na dosah ruky. Komorní koncert získává nenápadný rozměr přátelského posezení ve větším obýváku. Smyčce i klavír znějí poněkud tlumeně, ale neztrácejí lesk a barvu.
Provedení Beethovena i Dvořáka bylo přímočaré a bezprostředně okouzlující. Vibrato bylo sympaticky nepřehnané, i když v Dvořákovi se nástroje rozezněly přece jen víc do šířky. Říká si o to jak romantický charakter díla, tak přítomnost klavíru. Na Steinway limitované řady Arabesque hrál David Mareček a našel s Dover Quartetem společnou řeč s takovou samozřejmostí, jako by ji vlastně ani hledat nemusel. Klavír se spojil se zvukem kvarteta do jednolitého, ale čitelného a barevného zvuku. Dovoz kvalitního nástroje se bezpochyby vyplatil, Marečkův projev byl stejně jako u jeho spoluhráčů muzikantsky poctivý i přesný. A soustředěný na co nejlepší provedení samotné hudby, bez efektních gest a důrazu na vlastní osobu.
Vášeň proti galantní uhlazenosti v Náměšti nad Oslavou
Knihovna zámku v Náměšti nad Oslavou je neobyčejně působivý prostor, komorní hudba v něm navíc zní velmi dobře. Má zde ostatně své tradiční místo. Posluchač si možná až při odchodu všimne, že v zadní části knihovny stojí malé varhany. Navzdory beethovenovskému tématu letošního ročníku Concentu Moraviae byl prominentním skladatelem náměšťského koncertu Vítězslav Novák a jeho Klavírní kvintet a moll. Nastudovalo jej Talichovo kvarteto s Ivem Kahánkem.
Novákův Klavírní kvintet měl premiéru v Brně v roce 1897. Skladateli bylo sedmadvacet let a Kvintet je koncentrovaným obrazem jeho prvního tvůrčího rozmachu. Novák v něm extaticky chrlí nápady a místy se zdá, jako by chtěl říct deset věcí najednou. Obsazení klavírního kvinteta ztrácí svůj komorní charakter a hutná partitura z něj vytáhne až symfonický zvuk. Ke slovu se dostává také autorovo zaujetí Slováckem, které tu dostává podobu prvního milostného vzplanutí.
Průnik folklorních prvků do Novákova melodického uvažování není tak precizně zapracovaný jako v pozdějších dílech, ale o to je divočejší. Novák navzdory skladatelské technice nechává mluvit především city, které se z jeho tvorby s věkem stále víc vytrácely. Technicky skvěle vybavený autor a výborný učitel se tu představuje především jako živel. A patří k nevysvětlitelným hudebním záhadám, proč se Kvintet hraje tak málo.
Talichovo kvarteto a klavírista Ivo Kahánek skladbu také skvěle zahráli. Nenechali Novákovy emoce vyprchat a v knihovně místy skoro hřmělo. Bez ozvučení se pocit zvukové stěny vytváří těžko, ale první řady dostaly i tak pořádnou dávku „komorního hluku“. V Novákově Kvintetu musí interpreti každý tón vyválčit a vzájemně se přitom nesežrat. V Náměšti se to dařilo, intenzita neklouzala k nepřehlednému kraválu, hudba do sebe publikum úplně zamkla. Fantastická byla především rozlehlá druhá věta, vlastně sled variací na staročeskou milostnou píseň. Novákova schopnost podívat se na jedno téma z mnoha nečekaných úhlů si tu nezadá s největšími mistry variačního umění. A navíc se potkala s provedením, které nespoléhá na to, že si dobře napsaná hudba nějak poradí sama.
Během Concentu Moraviae letos zazní všechny Beethovenovy smyčcové kvartety. To je dramaturgický záměr, který při pohledu na kompletní program působí impozantně a vytváří festivalu jeden z jeho velkých příběhů. Velkým záměrům se ale občas obětují jednotlivosti. Zařadit před Novákův extrémní citový výlev Smyčcový kvartet č. 2 G dur Ludwiga van Beethovena je z hlediska jednoho koncertu problematické po všech stránkách.
Obě kompozice si příliš nerozumějí už tím, jak jsou napsané. Beethovenův druhý kvartet z roku 1801 se dívá do hudební historie a je z něj slyšet spíš o dvě generace mladší Haydn. Hudba konverzuje se svým okolím s galantní lehkostí a průzračným zvukem, zatímco vášně a prudké osobní výpovědi si berou oddechový čas.
Na hudebníky klade takový hudební přechod snad až nesplnitelné nároky. Je poněkud nečestné a nesportovní chtít po interpretech, aby stihli během přestávky změnit orientaci mezi dvěma tak odlišnými módy. Talichovci to možná neměli v úmyslu vědomě, ale Novákovi dali jednoznačně přednost. Beethovenův kvartet zahráli, ale o moc víc už pro něj neudělali.
V takové situaci se potom z Beethovenova kvartetu pro posluchače snadno stane zapomenutelná výplň v programu. Beethoven sice zdobné rokokové manýry spíš pozoruje, než prožívá, a snad je k nim dokonce ironický. V takto nastavené konstelaci to ale není možné poznat. Novák – řečeno sportovní terminologií – Beethovena vymazal ze hřiště. Zážitek z jeho Kvintetu byl ale fantastický, takže beethovenovská oběť přece jen nepřišla nazmar.
Zlatá česká hudba i ruce v Retzu
Dominikánský kostel v rakouském Retzu je vznešeně útulný. Pavel Haas Quartet v něm provedl reprízu programu, který poprvé zahrál o den dřív v Kyjově. Byl to první samostatný koncert rezidenčního souboru Concentu Moraviae a také první program, který se vyhnul Beethovenovi. Z historické čtveřice českých top skladatelů se dostali ke slovu Bohuslav Martinů, Leoš Janáček a Antonín Dvořák (hádejte, kdo chybí!).
Reprezentativní ukázku z české kvartetní tvorby zahrála česká kvartetní špička. Pokud se v Retzu jednalo o demonstraci toho, že festival na malém městě může mít ty nejvyšší parametry, sotva by se účinkující a repertoár mohli sejít v lepší konstelaci a kondici. Pavel Haas Quartet sbírá jedno prestižní ocenění za druhým, ať už se jedná o časopis Gramophone nebo BBC. Z tvorby českých skladatelů zazněla charakteristická díla, která obsahují všechno, co si posluchač od smyčcového kvartetu slibuje. Vhled do autorových myšlenek, ztvárnění životní fáze, v níž se právě nachází, průzračnou a podmanivou hudební řeč. A k tomu interpretace tak lehká, jako by na světě nebylo nic jednoduššího než si zahrát před spaním pár náročnějších kousků.
Program šel proti proudu času od Martinů přes Janáčka k Dvořákovi. Jejich celek vytvořil vyšší trojdílnou formu s energickým začátkem, vášnivou střední větou a melodicky oproštěným závěrem.
Smyčcový kvartet č. 3 Bohuslava Martinů je rychlý jako život v moderním městě. Jeho tři věty uplynou za čtvrt hodiny a lákají k okamžitému zopakování celého díla. První poslech připomíná rychlou jízdu autem po neznámé cestě – spousta krásných detailů při ní nezbytně uteče. Jednotlivé nástroje hrají prakticky čtyři propletené sólové party, které se občas sejdou v jazzovém synkopování. Při všech disonancích se ale jedná o radostné a netrýznivé vzrušení.
První smyčcový kvartet Leoše Janáčka je v disonancích možná o něco skromnější, ale jeho charakter je pronikavý až k bolesti. „On vidí člověku až do srdce těma pronásledujícíma očima,“ povzdechla by si Jenůfa možná i tady. Téma manželského trojúhelníku převzal Janáček z Tolstého povídky Kreutzerova sonáta. Do křehké harmonie manželství vstupují drásavé klíny cizího, narušitelského vlivu. Vlivu nezvaného, neodbytného a nakonec nepřijatelného.
Smyčcový kvartet č. 12 Antonína Dvořáka zvaný „Americký“ patří k největším hitům komorní literatury. Dvořákovy melodické nápady v něm plynou s nenuceností, kterou si může dovolit jen opravdový mistr. Melodie jsou tu téměř vším a forma je jen zlehka drží pohromadě. Celá skladba je nadýchaná a pružná, požitkáře netrápí a analytika neirituje. Spíš zve oba typy posluchačů k radostnému poslechu bez postranních myšlenek.
Pavel Haas Quartet si se všemi skladbami vysloveně pohrál. Dlouhý chrámový dozvuk dokázal spíš využít, než aby se v něm utápěl. Detaily se prakticky neztrácely, hudba se nesla jako na létajícím koberci. V kvartetu Bohuslava Martinů se ukázala především perfektní vyrovnanost všech členů ansámblu, v němž jsou všechny nástroje první – včetně druhých houslí. Janáček zněl správně ostře a naježeně, svou osobní chvilku slávy si vybrala viola ve čtvrté větě. Dvořák proletěl kostelem se samozřejmostí ptačího zpěvu – tak jemně a lehce hrané přiznávky pod vřele zpívanými tématy se slyší málokdy.
Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet č. 7 F dur op. 59/1, Antonín Dvořák: Klavírní kvintet č. 2 A dur op. 81. Dover Quartet (Joel Link, Bryan Lee, Milena Pajaro-van de Stadt, Camden Shaw), David Mareček – klavír. 2. června 2016, Dům kultury, Jihlava.
Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet č. 2 G dur op. 18/2, Vítězslav Novák: Klavírní kvintet a moll op. 12. Talichovo kvarteto (Jan Talich, Roman Patočka, Vladimír Bukač, Petr Prause), Ivo Kahánek – klavír. 3. června 2016, Náměšť nad Oslavou, zámek, knihovna.
Bohuslav Martinů: Smyčcový kvartet č. 3 H 183, Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 1 z podnětu „Kreutzerovy sonáty“ L. N. Tolstého, Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 12 F dur op. 96 „Americký“. Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Radim Sedmidubský, Peter Jarůšek). 5. června 2016, Retz, dominikánský kostel.
Vše v rámci festivalu Concentus Moraviae 2016.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..