Závěrečné koncerty festivalů bývají zpravidla jejich dramaturgickým i interpretačním vyvrcholením – okamžikem, v němž se prolnou nejlepší aspekty z celého festivalového běhu a udělají tečku za aktuálním ročníkem. V knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou proběhl ve čtvrtek 24. června závěrečný koncert festivalu Concentus Moraviae, který představil sopranistku Raquel Andueza s ansámblem Private Musicke v sestavě Pierre Pitzl (barokní kytara), Hugh Sandilands (barokní kytara), Jesús Fernández Baena (theorba), Richard Myron (violon) a David Mayoral (perkuse) ve skladbách renesančních a barokních autorů. Nemělo však jít o tradiční nastudování hudebních klasiků – webový program sliboval dokonce ukulele, banjo či elektrické kytary, a ačkoliv program tištěný nic takového explicitně neavizoval, programový text v něm od Ondřeje Maňoura s ukulele či elektrickou kytaru evidentně počítal. Posléze však začalo být zřejmé, že posluchače čekají oproti původním plánům jisté změny; ukulele, banjo ani elektrická kytara v hudbě renesančních a barokních skladatelů prostor nedostaly. Dalším drobným rozdílem pak bylo, že online program zmiňoval skladby Johna Dowlanda, ten tištěný však již ne. (A žádné ani nezazněly.) Lze tedy předpokládat, že původní podoba koncertu měla být – minimálně z hlediska nástrojového obsazení a přinejmenším některých skladeb – alespoň částečně jiná. Za normální situace by mohlo být důvodů pro podobné změny doslova přehršel, ale myslím, že tentokrát nad viníkem není třeba nikterak dlouze přemýšlet.
Program zahájila píseň Amante felice (Šťastný milenec) skladatele Giovanniho Stefani. Instrumentální zahájení v podobě sólové barokní kytary (Pierre Pitzl) bylo vkusné a s krátkou, leč povedenou gradací. Záhy na to se přidala zpěvačka Raquel Andueza se slovy „Bella mia, questo mio core“ a nedlouho na to bylo zřejmé, že něco není zcela v pořádku. Projev sopranistky byl nezvykle těžký, působil namáhavě, dýchavičně a místy až přidušeně a co víc – občas byla zpěvačka citelně pod tónem. Ostré byly také přechody mezi hlasovými rejstříky, kdy od určitého tónu došlo ke kompletní změně barvy hlasu. Tento efekt samozřejmě mnohé zpěvačky dělají záměrně a ostatně i Raquel Andueza to v souladu s vnitřní logikou u některých skladeb udělala, ale toto nebyl popisovaný případ. Kdo někdy slyšel Raquel Andueza, byť alespoň z hudebního nosiče, ví, že tohle nebyl výkon, který by si běžně se zpěvačkou spojil. Prakticky vše tak ukazovalo na hlasovou indispozici, kterou sopranistka zřejmě trpěla. Je to mrzuté – nikoli pro posluchače, který jak věřím, má v takových případech snad bezvýhradné pochopení, ale pro zpěvačku, která se nejenže musí vypořádat s nevypočitatelným hlasem, ale navíc tím svému hrdlu ani trochu neprospívá. To, že ve výsledku pravděpodobně bude spíše frustrovaná než spokojená, je pouze hořkou tečkou za vysilujícím snažením. Přes všechny nesnáze se s většinou skladeb poprala s až obdivuhodnou odhodlaností a nezřídka vyšla jako vítěz. Přiznávám, že sledovat zpěvaččin triumf nad některými náročnými pasážemi byl umělecký zážitek sui generis. Například písně Felici gl’animi (Šťastné duše) či Alma Mia (Lásko má) Giovanniho Girolama Kapspergera byly velmi povedené a Si c’est un bien che l’esperance (Je-li na naději něco dobrého) Josepha Chabanceau de la Barre byla – tentokrát v dobrém smyslu – dechberoucí. Její měkký, něhou přetékající projev byl výrazově i dynamicky vypointovaný a z mého pohledu se jednalo o vrchol večera.
Instrumentální stránka byla zvukově působivě uchopena – hudební „gró“ (rytmická akordická hra, hlavní melodie a její zdobení a tak dále) zajišťovala barokní kytara Pierra Pitzla, který je současně uměleckým vedoucím tělesa Private Musicke. Jeho výtečný cit pro výstavbu hudební fráze i interpretační zdatnost, která se projevovala například při hře technik campanella či rasgueado, udávala „tón“ hudebnímu uchopení. Harmonii upevňoval violon Richarda Myrona, který měl navíc velmi povedené a bezmála jazzové sólo ve skladbě Folia Giovanniho Paola Foscariniho, a perkusivní složka Davida Mayorala doslova hýřila barvami – hudebník se nebál užít nejen tradičních bubnů, ale také tamburín, shakerů a v případě Meraviglia d’Amore (Zázrak lásky) skladatele Biagia Mariniho dokonce i kalimby. Právě kombinace bicích nástrojů a jejich zapojování do hudby dokázalo, jak povedené „aranžmá“ dokáží hudebníci z Private Musicke vytvořit. Snad jen druhá barokní kytara (Hugh Sandilands) či theorba (Jesús Fernández Baena) nebyly zcela využity, což ostatně odráží i praxi – v rámci continua není nutné takové množství nástrojů, pokud nejsou náležitě zužitkovány. Theorbové sólo v Canarios Gaspara Sanze bylo sice příjemným ozvláštněním, ale zajímavější prostor ve skladbách nástroj prakticky nedostával. Na druhou stranu těžko říct, jak měl původní koncert vypadat a jaké role jednotliví instrumentalisté plnili.
Hudební festival Concentus Moraviae 2021 byl nabitý pozoruhodnými koncerty, které mnohdy zabíhaly mimo tradiční hudební proudy a představovaly „starou hudbu“ (a nejen tu!) ve své nejsvěžejší podobě. Pravděpodobně takovým měl být i samotný závěr festivalu ve své původní podobně. Ačkoliv ne všechno dopadlo, jak by si hudebníci nejspíše přáli, jednalo se o večer, který svým způsobem trochu paradoxně potvrdil, že tam, kde je nezlomná vůle (ať již organizátorů či interpretů) a touha vzdorovat osudu, pandemii či snad hlasovým indispozicím, tam umění přežije.
Raquel Andueza / soprán
Pierre Pitzl / barokní kytara
Jesús Baena / theorba
Richard Myron / violon
Hugh Sandilands / barokní kytara
David Mayoral / perkuse
Giovanni Stefani: Amante felice
Giovanni Girolamo Kapsperger: Rosa Bianca, Alma Mia, Felici gl’animi
Gaspar Sanz: Canarios
Tarquinio Merula: Folle e ben che si crede
Fernando Valdambrini: Capona
Joseph Chabanceau de la Barre: Si c’est un bien che l’esperance
Santiago de Muroia: Marionas
Biagio Marini: Meraviglia d’Amore
Giovanni Paolo Foscarini: Folia
Andrea Falconieri: O vezzosetta
Náměšť nad Oslavou, zámek, knihovna
Čtvrtek, 24. června 2021
Koncert zaštítil Ángel Lossada Torres-Quevedo, velvyslanec Španělska v ČR.
