Filharmonie Brno v pátek zakončila svou sezónu v Janáčkově divadle (Besední dům a Wannieck Gallery ještě sledujte). Program byl konvenční, ale výborně zahraný. Orchestr je ve formě, na níž má podle mého názoru lví podíl intenzivní zkoušení před nedávným zájezdem do Mnichova. Parádním kouskem vývozního programu bylo koncertní uvedení rané opery Richarda Wagnera Rienzi. Pokud mohu soudit podle generálky v Besedním domě, mohlo to být velmi vydařené. Pokusit se provést takovou věc v Brně bohužel nemá cenu – přinejmenším tu neexistuje dostatečně prostorné místo s odpovídajícími akustickými podmínkami.
Wagnerovsky ale začal i páteční koncert v Janáčkově divadle. Předehra a Smrt z lásky z opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda dává dohromady de facto symfonickou báseň. Petr Altrichter se spíš než na detaily soustředil na mohutný hudební proud od křehkého začátku, a několik poryvů citů, přes klidný předěl „Mild und leise“ až k extatickému vyvrcholení v Isoldině smrti. Myslím jen, že v závěru nemusel tolik spěchat, o něco volnější tempo by neškodilo (a pokud už mu vyhovuje afektovaný dirigentský projev, nemusel by aspoň vyloženě dupat).
Richar Strauss pokládal Wagnera a Mozarta za svoje kmotry a jeho Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 je toho dokonalou ukázkou. Mám u něj vždy pocit, jako bych poslouchal Mozarta prohnaného skrz generátor wagnerovských modulací. Je to hudba neobyčejně vtipná, veselá, místy jako by s posluchačem hrála tak trochu na schovávanou a přemýšlela, jak na něj co nejpřekvapivěji vybafnout. Skoro se ani nechce věřit, že Strauss něco takového napsal uprostřed války v roce 1942. Co by ale bylo z vtipné partitury, kdyby nebyla pořádně zahraná. Vzhledem k tomu, že sólistou byl Radek Baborák, part lesního rohu téměř ztratil svůj virtuózní charakter. Samozřejmost, s jakou se Baborák svého úkolu zhostil, dávala na komplikovanost skladby úplně zapomenout. Výborná byla i komunikace s orchestrem – sólový nástroj je zasazen do celkového zvuku, často se střetává a proplétá s jednotlivými nástroji a skupinami.
Straussův koncert tvořil jakési scherzo mezi dvěma závažnými kompozicemi večera, tou druhou byla Symfonie d moll Césara Francka. Jakkoli jsou její myšlenková východiska jiná než u Tristana, atmosféra hledání odpovědí na existenciální otázky obě kompozice spojuje. Petr Altrichter se zaměřoval na mohutné gradace a masivní zvuk, který stál na výborně znějících smyčcích. Nádherně znělo pizzicato ve druhé větě doprovázející chytlavou melodii anglického rohu. Hlavní téma se prolíná všemi třemi větami symfonie a rekapituluje ho i kóda – tu přivedl Petr Altrichter k prudce efektnímu konci.
Akustiku místa vhodného pro symfonické koncerty si musel posluchač jako obvykle domýšlet. Zní to už možná jednotvárně, ale přece jen to znovu řeknu – kdyby brněnská filharmonie takto hrála v pořádném sále, zněla by světově.
Richard Wagner: Tristan a Isolda (předehra a Isoldina smrt z lásky), Richard Strauss: Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur, César Franck: Symfonie d moll. Hudební nastudování – Petr Altrichter, Radek Baborák – lesní roh, Filharmonie Brno. 10. 5. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.
Foto Martin Zeman
Zatím nebyl přidán žádný komentář..