Závěrečný večer dvacátého ročníku cyklu koncertů staré hudby, v němž dramaturgyně, cembalistka a děkanka Hudební fakulty JAMU Barbara Maria Willi seznamuje publikum s kouzlem hudební kultury nejen 17. a 18. století, se nesl v duchu houslové virtuozity. Poslední koncert konaný 15. prosince v Konventu Milosrdných bratří tak posluchačům nabídl jedinečné propojení tří houslistů – František Novotný, Jiří Pospíchal, Fedor Rudin – za cembalového doprovodu Barbary Marie Willi, jež se také ujala role moderátora.
Hned na úvod zazněla houslová tria z per Georga Daniela Speera (1636–1707) a Bély Bartóka (1881–1945). Zdánlivě naprosto odlišné kompozice v sobě nesly mnoho paralel, mimo jiné silné ovlivnění obou autorů moravským a hornouherským folklórem. Ten byl znatelný nejen ve dvou Capricciích skladatele 17. století, ale především v Bartókově triu s názvem Tulák. Charakteru staršího slohu samozřejmě napomáhala samotná stylizovaná interpretace, při níž určité barokní manýry v oblasti frázování či smyku houslisté přenesli i na soudobější dílo, čímž hudebně dopomohli ke zvýraznění zmíněných skrytých podobností.
První polovinu koncertu uzavřela Sonáta E dur pro dvoje housle a basso continuo Jiřího Antonína Bendy (1722–1795), ve které se publiku představili sólisté František Novotný a Jiří Pospíchal. Imitační princip ve formě kánonu, jež dominuje první větě Mezzo allegro, skladatel umocňuje v práci s barevností nástrojů, a tedy první housle zasazuje do tóniny E dur, přičemž druhé housle motivy opakují v temnější a níže posazené dominantě. Prosvětlenost snoubící se se slavnostním charakterem úvodní věty střídá tesklivé a zádumčivé Largo plné náhlých disonancí a harmonických zvratů. V závěrečném Allegru Benda využívá tanečního rázu a ponechává dosti prostoru pro houslovou exhibici. Stupnicové pasáže, lomené smyky a opětovná imitace za doprovodu cembala v podání obou houslistů zněly virtuózně. Nešlo si však nevšimnout jistých nesrovnalostí v oblasti techniky – zřetelnosti a souhry, v nichž jistěji působil Jiří Pospíchal.
Pětivětá Sonáta c moll pro housle a obligátní cembalo (BWV 1017) od Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) umožňuje se virtuózně ukázat nejen houslistovi, v tomto případě Františku Novotnému, ale také hráči na cembalo – Barbaře Marii Willi. Cembalo ve skladbě totiž zastává jak funkci doprovodnou, tak i sólistickou, která náleží partu pravé ruky. Kompozičně bohaté dílo je přirozeně vystavěno na principu kontrastu jednotlivých vět. V jejich rámci lze postřehnout základ v kráčivém basu, složitější a členitější rytmice a melodických motivech. Z hlediska nastudování obou umělců výrazně působilo jejich vzájemné hudební cítění, které skrze frázování – agogiku a práci s tempem tvořilo ze sonáty velice plastický tvar. Promyšlenost jednotlivých frází jsme měli možnost spatřit kupříkladu v trylcích, jež dle jejich postavení (úvod, střed či závěr věty) měly pokaždé jiných charakter a intenzitu. Barbara Maria Willi v obligátním partu pravé ruky, který tvořil protihlas k houslím, využila také umění improvizace a zdobnosti projevující se mimo jiné v chromatismech a disonancích. Hra Novotného, stejně jako Marie Willi, na posluchače působila přirozeně a lehce. Vzhledem však k rytmickým složitostem a jisté tempové uvolněnosti se určitá místa neobešla bez rytmického nesouladu a zaváhání. To ale v rámci celku nijak více nenarušovalo výsledný dojem.
Druhou skladbou večera pro sólové housle a basso continuo byla Sonáta F dur op. V, č. 4 italského autora Arcangela Corelliho (1653–1713), kde se pro změnu na postu sólového hráče představil houslista ruského původu dnes působící především ve Vídni Fedor Rudin. Ten publikum zaujal ostrým, průrazným a barevným zvukem unikátního nástroje – houslemi z dílny Stradivari, jež shodou okolností má momentálně zapůjčené. Rudinově hře nic nechybělo – kantabilita melodií, technicky přesné albertiho basy s vynášenou horní melodií, souhra s bassem continuem (cembalistkou B. M. Willi) a bravurně zvládnuté další virtuózní plochy dokazovali umělcovu muzikalitu a preciznost.
Večer uzavřela ikonická skladba kánonového typu, která díky své oblibě a novodobému zacházení s ní dávno překročila hranici škatulky staré (klasické) hudby. Řeč je o Pachelbelově Kánonu D dur, který měl však své místo na koncertě z vícero důvodů. Když pomineme fakt, že se jedná o známou (možno říci zprofanovanou) a dodnes velice oblíbenou kompozici, dílo do dramaturgie koncertu zapadá také svou dobou vzniku, obsazením a kompozičním principem. Ten nabízí možnost uplatnění houslového tria, a v neposlední řadě tvoří pandán k úvodním dvěma capricciím od Georga Daniela Speera, jež užívá stejného kráčejícího basu. Provedení pro troje housle a basso continuo v podání Františka Novotného, Fedora Rudina, Jiřího Pospíchala a Barbary Marie Willi se naprosto oprostilo od nadbytečného patosu a sentimentu. Svižným tempem, kratším úhozem u cembala a stylovostí Kánon připomínal dílo pochodového charakteru, kterému dominovala pečlivá, virtuózní, technicky náročná hra, která však zněla neztrácela svůj nadhled a svěžest. Barbara Maria Willi i zde v rámci bassa continua občasně doplňovala melodickou linii svými improvizacemi, kterými podpořila houslové trio.
Cyklus koncertů Barbara Marie Willi uvádí… pro tento rok skončil. V jeho průběhu měli možnost návštěvníci vyslechnout řadu zajímavých, často ne tolik hraných skladeb a skladatelů v podání českých i zahraničních umělců. Koncerty však také splňovaly rovinu naučnou právě díky osobnosti Barbaře Marii Willi, která svým průvodním slovem divákům vždy osvětlila dramaturgii koncertu, popsala jednotlivá díla či zajímavé osudy autorů a jejich skladeb. Willi také neopomenula nastínit následující dvacátý první ročník cyklu a pozvat tak příznivce staré hudby na další setkání. Ti závěrečný koncert letošního ročníku náležitě ocenili a vytleskali si dva přídavky v podobě tance Gigue a společně zazpívané koledy Narodil se Kristus Pán.
Program:
Georg Daniel Speer – 2 Capriccios pro troje housle ze sbírky Vierfaches Musikalisches Kleeblatt
Béla Bartók – Houslová tria (výběr)
Jiří Antonín Benda – Sonáta E dur pro dvoje housle a basso continuo
Johann Sebastian Bach – Sonáta c moll pro housle a obligátní cembalo BWV 1017
Arcangelo Corelli – Sonáta F dur op. V, č. 4 pro housle a basso continuo
Johann Pachelbel – Kánon D dur pro troje housle a basso continuo
František Novotný, Jiří Pospíchal, Fedor Rudin – housle
Barbara Maria Willi – cembalo
Pátek 15. prosince v 19:00, Sál Milosrdných bratří
Zatím nebyl přidán žádný komentář..