Velmi hezký večer ve funkcionalistickém sálu Stadionu přinesl publiku standardní výkon odpovídající názvu souboru Czech Virtuosi. A ještě dvojí zážitek navíc: z výkonu mladého houslisty Josefa Špačka – koncertního mistra České filharmonie – a z akustiky opomíjeného sálu.
Orchestr Czech Virtuosi je sestaven z koncertních mistrů a prvních hráčů dechových skupin Filharmonie Brno a orchestru Janáčkovy opery. Ke spolupráci si tentokrát přizval dirigenta Erica Lederhandlera. Je známo, že houslový koncert Antonína Dvořáka je poněkud přetížen exhibující romantickou virtuozní technikou (autor této recenze zažil právě na Stadioně, jak se v ní několik dobových sólistických špiček náležitě „vymáchalo“). Nicméně právě suverénní nadhled nad jejími záludnostmi umožnil Josefu Špačkovi podřídit její účin okouzlujícím Dvořákovým melodiím a v dokonalém porozumění s dirigentem učinit ze skladby nikoli jen hráčský, nýbrž skutečně emotivní vrchol večera. To ovšem neznamená, že nebylo možné poslouchat s požitkem i Skotskou symfonii Felixe Mendelssohna ve druhé části koncertu: orchestr ukázal své kvality nejen ve srozumitelnosti brilantního scherza, ale také v barevném podání Mendelssohnovy partitury (škoda jen, že dirigent ve snaze o finální efekt učinil ze závěrečné dvakrát stupňované hymnické apoteózy něco jako parádní marš).
Právě však zvuková barevnost ukázala už zapomenutou přednost Stadionu jako koncertního sálu před Janáčkovým (a zejména Mahenovým) divadlem: zvláště v zadní, už řidčeji obsazené části sálu zněl orchestr, jak si to pamatuje člověk, který v tom sále hrával a poslouchal třicet let. Připomeňme si, že filharmonie musela se svými koncerty Stadion opustit, když se stal nesnesitelným provozní hluk sousední restaurace; publikum jejich přesun na obě scény dnešního Národního divadla Brno přivítalo, a to tak, že když se později filharmonie pro nepřijatelnou akustiku Mahenovy činohry pokusila o návrat (alespoň jedním cyklem) na renovovaný Stadion, tak to publikum zhýčkané zlatým komfortem „Mahenky“ prostě nepřijalo. Dnes je ovšem ušlechtilá prostota funkcionalistického interiéru značně porušena (třeba už přesložitou osvětlovací konstrukcí pod stropem), ale zázemí pro publikum je ve srovnání s minulostí poněkud vylepšené, nemluvě už o izolaci vylučující hospodský hluk, jenž byl kdysi hlavní překážkou důstojného koncertního provozu.
Návrh učinit Stadion hlavním dějištěm symfonických koncertů nebo dokonce pracovištěm filharmonie vůbec je ovšem zcela nesmyslný; sál, který plnil svou úlohu v poválečném Brně, nestačí dnešním nárokům akustickým a provozním (ze strany publika i účinkujících) ani zdaleka. Jako jeden z tradičních koncertních sálů by se však mohl (vedle dalších funkcí) zase začít tu a tam osvědčovat. A to i v době, kdy zase zraje naděje na výstavbu tolik potřebného koncertního centra, bez něhož zůstává Janáčkovo Brno i ve srovnání s mnohem menšími městy zoufalou provincií.
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, předehra, Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53, Felix Mendelssohn Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll, „Skotská“. Hudební nastudování – Eric Lederhandler, Josef Špaček – housle, orchestr Czech Virtuosi. 13. května 2015, Stadion, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..