Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.
Americkou muzikálovou hitovku z roku 2016 ověnčilo šest divadelních cen Tony a jedna cena Grammy. A po brněnské premiéře titulu musím doznat, že tyto cenné trofeje získal titul Drahý Evane Hansene zcela oprávněně. Jedinečné dílko totiž na jeviště přivádí témata a motivy, která si s populárním hudebním divadlem většinou nespojujeme. Osm let starý muzikál ke dnešku nápaditě připíná nejen vynalézavě stavěná story, ale zejména fakt, že zobrazované deprese, úzkosti, pocity vydědění a ostrakizace nebo neúprosnou masáž sociálních sítí dnešní mládež opravdu zažívá a toto vše v mladé generaci sílí.
Sedmnáctiletý Evan Hansen je úplně normální americký středoškolák, který ale rozhodně nemá lehký život. Žije sám s přetaženou matkou, ve škole ho šikanují a trpí sociální úzkostí a depresemi. Navíc si ještě nedávno zlomil ruku. Od svého terapeuta dostane za úkol sám sobě psát tragicky optimistické dopisy začínající slovy: „Milý Evane Hansene.“ Jednoho dne si v záchvatu upřímnosti napíše dopis sám sobě v první osobě, v němž doznává, jak hrozný je jeho život. Psaní mu ve škole ukradne problémový, naštvaný Connor, který Evana šikanuje, ale sám je možná spřízněnou nešťastnou duší. Když si Connor vezme život, dopis se u něj najde a jeho utrápení rodiče se mylně domnívají, že ho napsal Connor a že Evan byl jeho nejlepší kamarád. Evan se díky tomu stává ve škole velkou celebritou na sociálních sítích... Jenomže se to vše (logicky nebudu vyzrazovat klíčové části děje či rozuzlení) poněkud zamotá a do hry vstupují vylhaná přátelství a sociální projekt ústící do rostoucího opovržení sebou samým.
Jedná se o optimistický nebo pochmurný příběh? Na tomto muzikálovém titulu je bezvadné právě to, že jde o optimisticky posmutnělý, ale zejména pozitivní příběh, který se nebojí hrábnout do odtažitě „černých“ témat. A ústřední vzkaz je prostý: Je nejlepší vždy zůstat a být sám sebou. Žádné přimyšlené chiméry v životě nefungují, není třeba se snažit být pro někoho zajímavý za jakoukoliv cenu. Přikrašlovat a měnit věci či sebe (nejen na Facebooku) může vést až k tragédii…
Režisér Stanislav Moša se ve svojí inscenaci snaží průběžně balancovat dojemnou a zábavnou polohu tohoto hudebního díla. Dělá to tak, že posmutnělý tón předlohy občas prořízne vtipnou charakterizační či slovní zkratkou (zejména) zobrazovaných pubescentů. Do přestávky se režie na jeviště nebojí jímavosti, ve druhé půli zase stále důraznějšího akcentování cesty za pravdou hlavního hrdiny i optimistického finále.
Středoškolský svět i svět informačních technologií, v němž se dnešní mládež občas tak depresivně topí, výtečně ilustruje scéna Christopha Weyerse. Scénograf ve dvou úrovních jeviště obehnal řadami školních plechových skříní, z jejichž spodních pater vyjíždí dvě postele (v pokojících dospívajících hrdinů). Prostý mobiliář tvoří dále jen stůl a několik židlí. Tříhodinový večer několikrát na prosté scéně přeřízne několik projekčních plátech a televizorů, na kterých běží zběsilé slovní, písmenkové i obličejové slide show. Tento zběsilý, zuřivý a divoký kaleidoskop tváří a zvuků simuluje úzkostné pochody v Evanově hlavě, stejně jako prudkost moderního žití a klipovitý charakter naší současnosti. Weyersova scéna je důmyslným i atraktivním vizuálním obalem muzikálu.
Osm aktéru a stejně tolik muzikantů za scénou v čele s bandleaderem Danielem Kyzlinkem jsou ve spojení nejen díky dvěma obrazovkám po stranách sálu. Je to takový lehce melancholický sound, který celý večer prostupuje. Většina pěveckých partů zejména u protagonisty je ve vysokých polohách, místy jde namísto zpěvu až jakési úzkostné vyrážení zvuku či jakoby stísněného mumlání do šlapající muziky. Pěvecky nemá brněnské nastudování slabá místa ani herce.
Hlavní role je jako jediná alternována a já viděl opravdu bezchybného Marca Salvadoriho (střídá se s Janem Brožkem). Herecky i zpěvně vyjádřit, jak se chová mladík, který má diagnostikovanou úzkost, je vcelku velký oříšek. U Salvadoriho nejde jen o nervózní žmoulání riflí, hrbení se a trhavou řeč puberťáka, který si nevěří. Salvadori bez škrobeně nedůvěryhodného imitování psychické poruchy svým Evenem Hansenem skutečně je, jde o detailně strukturovaný, promyšlený výkon, který takto nenásilně funguje jako advokacie tohoto (zčásti) antihrdiny. Salvadoriho Evan je po právu jevištním magnetem i vrcholem večera.
V maminkovské roli se našla Alena Antalová, která se nebojí až velmi výrazných, citově zabarvených poloh (výstup, kdy se strachuje, že jí cizí, starostlivá rodina vlastně ukradla syna). Muzikál vedle náročných sól nabídne také působivá dueta a terceta či hromadné pěvecké výstupy (samozřejmě zejména ve finále předávajícím poselství „Nejsi v tom sám!“). Jde o chytře prokomponované písničky, které tady v neokázalých výstupech předvedou Dagmar Křížová, Daniel Rymeš, Lucie Bergerová, Lukáš Janota, Libor Matouš a Eliška Hladilová (jí patří navrch uznání za bezchybné hraní při konečné premiérové indispozici). A přestože náročné, často posmutnělé pěvecké party všem vycházejí (překlad songů Zuzany Čtveráčkové a Petra Gazdíka je místy až zbytečně sentimentální), trochu se mi tady stýskalo po větších tanečních číslech či pohybových vkladech.
Sociální úzkost a deprese je dnes mezi mladými vcelku rozšířeným jevem, stejně jako jejich otročení sociálním sítím a utápění se v bezbřehém moři jménem internet. Mošova inscenace míří nejen na teenagery, ale bude výtečným soustem také pro zákonné zástupce teenagerů a dospěláky všeho druhu. Brněnská novinka se nijak nepitvoří, vážná témata divadelně nezveličuje, ale předkládá je s upřímnou a působivou expresivitou. Inscenace takto může oprávněně v podtitulu křičet do světa, že v Brně dávají „nejúspěšnější muzikál současnosti“. Brněnští totiž svým divadelním výtvorem tento marketingový superlativ stvrzují a dokazují.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..