Druhá polovina Velikonočního festivalu duchovní hudby se i nadále dívala na východ, který byl tématem letošního, právě uzavřeného ročníku. Tři koncerty hlavního programu během týdne po Zmrtvýchvstání přinesly tři rozdílné, ale ve všech případech něčím pozoruhodné až unikátní zážitky.
Pěvecké sdružení Capella Mariana a soubor dechových nástrojů Capella Ornamentata provedly v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Zábrdovicích pěkný program z děl vrcholné renesanční polyfonie. Ten kombinoval Misu paschalis polského skladatele Marcina Leopolity a velikonoční moteta Jacoba Handla Galla. Hand Gallus pocházel ze Slovinska, ale významně působil i na Moravě, mimo jiné právě v premontstrátském klášteře vedle zábrdovického kostela. Pěvěcký projev Capelly Mariany je stylový, hlasy zní vyrovnaně, pěkně se pojí i nesou. V akustice barokního kostela se poněud ztrácela výslovnost a lidské hlasy zvukově splývaly s dechy. Klidnou atmosféru podporovalo i uměřené a nenápadné vedení Vojtěcha Semeráda. Jemná zvuková vlna se nesla kostelem a vytvářela křehký prostor pro soustředěný poslech.
Pravoslavná sborová fantazie z Bělehradu
Zcela jiný typ pěveckého projevu přinesl Bělehradský komorní sbor, který přijel s uceleným programem z pravoslavné liturgické hudby srbských autorů. Pro lovce laciných souvislostí bylo jistě zajímavé, že sbor vede Vladimir Marković, otec šéfdirigenta Filharmonie Brno Aleksandara. Mnohem důležitější ale bylo, že sbor zpíval z kůru, takže vynikly akustické vlastnosti katedrály sv. Petra a Pavla, které jsem při symfonických koncertech už nejednou proklel. Velikonoční festival se tedy nejen vrátil na Petrov, kam lidé rádi chodí, ale zároveň jim tam nabídl vhodný repertoár z nejlepšího místa. A teď ještě to nejdůležitější: sbor zpíval prostě fantasticky a kdo si jej nechal ujít, může oplakat zcela mimořádnou příležitost, kterou měl na dosah ruky. Sborová díla pravoslaví jsou oblíbená a sbory je zařazují na program relativně často. Autoři z bývalé Jugoslávie se ale moc neobjevují a provedení Bělehradským komorním sborem bylo autentické, špičkové a naprosto strhující.
Na první poslech zaujaly témbry zpěváků. Barva jejich hlasů se blížila spíš tomu, co známe z Ruska, než našemu ideálu ušlechtilosti. Jednalo se samozřejmě o hlasy technicky perfektně zvládnuté, ale zároveň zemité a zrnité, dráždivé a jaksi prostupující skrz hmotu. Sbor zněl kompaktně a byl schopen vytvořit ve dvaceti zpěvácích zvukový objem, kterému prostor kostela sotva stačil. V provedení ale byla i značná dávka uměřenosti, s fortissimem zacházel Vladimir Marković velmi uvážlivě, byly to ojedinělé a bouřlivé vrcholy. Nad sborovým zvukem se nesly sólové party – výborně provedené ve všech čtyřech hlasech – a pod ním proudily pedálové basy jako pevný základ. Pocit hudby, která vyvěrá z nitra země a sahá až do nebe byl dokonalý.
Doufám, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že dramaturgie vymluvila sboru z repertoáru Rachmaninova – tedy krásnou, ale známou a mnohokrát omletou hudbu. Program tak zůstal čistý a pro nás objevný. Kdyby se ještě podařilo sboru vymluvit, aby netrval na potlesku mezi jednotlivými čísly, bylo by to dokonalé. Ne, že bych nepřál umělcům ohlas a úspěch, ale publikum se mezi jednotlivými skladbami nejen roztleskalo, ale také rozvrtělo, rozmluvilo a celkově zneklidnělo, což se rušivě přenášelo do začátku následující skladby. I tak se ale jednalo o excelentní festivalový zážitek.
Kometa jako velikonoční hvězda
Poslední doprovodný koncert festivalu musel být přesunutý z kostela sv. Tomáše do Besedního domu. Hokejisté Komety slavili se svými fanoušky druhé místo v extralize a muselo se tak dít zrovna na Moravském náměstí a zrovna zároveň s koncertem Czech Baroque Orchestra & Choir. O tom, jak veřejné hokejové přenosy předtím likvidovaly festivalové vystoupení Ivy Bittové i bohoslužebný provoz – jinými slovy likvidovaly druhým lidem jejich práci –, ani nemluvím. Schvalování souběžných veřejných akcí by si měli úředníci městské části Brno-střed rozmyslet – bez rozmyslu si je můžeme pořádat sami a bez schvalování.
Návrat Leoše Janáčka na Staré Brno
Stejně jako se Jacob Handl Gallus pomyslně vrátil do zábrdovického kláštera, tak se vrátil i Leoš Janáček do baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Ve zdejším klášteře trávil svá dětská léta mezi „modráčky“ a později zde působil jako ředitel kůru. Hlavní částí závěrečného koncertu festivalu byla jeho Glagolská mše.
Na úvod programu jsme slyšeli dílo Andrzeje Panufnika Sinfonia sacra – tedy skladatelovu třetí symfonii. Dílo otevírají fanfáry trubek a přes dramatickou pasáž s mohutnými bicími přichází meditativní klid ústící do svítivého vyvrcholení. Mimohudebně – a čistě spekulativně – by se snad dalo dílo vyložit jako proces osvícení přes pochybnosti, modlitbu až po přijetí víry. Hudebně symfonie obsahuje starý polský hymnus k Bohorodičce.
Už během provedení Panufnikovy symfonie se ukázaly všechny klady i zápory prostoru starobrněnské baziliky. Byly ostatně nepřekvapivé, totéž by se dalo čekat v libovolném kostele. K jednoznačným kladům patří atmosféra místa, zde navíc podpořená návratem Janáčkova díla k janáčkovským kořenům. Záporem je tradičně akustika, pro velké symfonické koncerty naprosto nevhodná. Tady musí vždy dojít k nějakému kompromisu, kdy se provedení maximálně přizpůsobí problematickému místu.
Petru Altrichtrovi se dařilo držet Filharmonii Brno na uzdě a zvuk byl nakonec přijatelný, i když se pochopitelně sléval, zpěvákům v Glagolské mši nebylo rozumět a Český filharmonický sbor Brno nacpaný úplně dozadu k oltáři byl poněkud utopený. Rozhodně se ale nejednalo o bolestný zážitek – genius loci fungoval a vyvažoval akustické handicapy, s nimiž si Petr Altrichter poradil velmi dobře. Pomohl tomu samozřejmě i vyprodaný koncert – masa lidí dozvuk hodně ztlumila. Bezvadně hřměly bicí z boční lodi chrámu. Akustická mizérie kostela ale připomněla, že v Brně vlastně Glagolskou mši stejně není kde pořádně zahrát. No ano, pořád tu není koncertní sál.
Pro další ročníky festivalu bych se přimlouval za to, aby na koncerty striktně nebyli vpouštěni opozdilci. Strašně to ruší a české publikum žádné podněty k neklidu a vyrušování nepotřebuje, najde si jich samo dostatek. Glagolská mše završila letošní Velikonoční festival ve slavnostním duchu. Důvodů k oslavě by se ale našlo více i v celkovém průběhu: od zdařilé dramaturgie až po posluchačský úspěch. Povedený ročník to byl, jen tak dál.
Jacobus Handl Gallus: velikonoční moteta, Marcin Leopolita: Missa paschalis. Cappella Mariana (vokální soubor, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád), Capella Ornamentata (soubor renesančních dechových nástrojů, umělecký vedoucí Richard Šeda). 23. 4. 2014, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Brno-Zábrdovice.
Srbská ortodoxní liturgie. Bělehradský komorní sbor, sbormistr Vladimir Marković. 25. 4. 2014, katedrála sv. Petra a Pavla, Brno.
Andrzej Panufnik: Sinfonia sacra, Leoš Janáček: Glagolská mše. Hudební nastudování Petr Altrichter, Adriana Kohútková – soprán, Michaela Kapustová – mezzosoprán, Otokar Klein – tenor, Richard Novák – bas, Petr Kolař – varhany, Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), Filharmonie Brno. 27. 4. 2014, bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.
Ondřej Múčka
29. duben 2014, 13:06