Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.
Dva dny po uvedení Káti Kabanové vystoupil ženevský Orchestr románského Švýcarska z operního orchestřiště na pódium Janáčkova divadla. Toto přední švýcarské těleso s bohatou historií, které kromě samostatné koncertní činnosti účinkuje také v představeních ženevského Velkého divadla, si tentokrát ke spolupráci přizvalo přerovského rodáka Tomáše Netopila, který pravidelně i jednorázově vystupuje na řadě míst Evropy. Ve stálém angažmá je ale desátým rokem u opery a orchestru v Essenu. Brněnské publikum jej z poslední doby zná z několika zdařilých vystoupení s Filharmonií Brno.
Netopil patří k nejpečlivějším dirigentům své generace. Orchestr pod ním šlape jako perfektně seřízený hodinový strojek. Obzvláště působivé jsou u něj nuance tiché dynamiky a celková jemná barevnost všech nástrojů včetně žesťů a bicích. Je to charismatický hudebník, který dokáže i během jednorázového hostování mobilizovat orchestr k mimořádnému výkonu. Zvuk orchestru pro něj znamená především nekonečný vzorník rafinovaných barevných odstínů, zatímco se vyhýbá krajní hlasitosti, při které by neměl nad výsledným zvukem kontrolu. Jeho fortissima jsou mírná, elastická a hybná, zbavená agogického balastu. Takto se pracuje s tzv. super-orchestry, Netopil by se mohl okamžitě postavit před Berlínské filharmoniky. Zároveň je ze všech žáků Jiřího Bělohlávka nejblíže stylu dirigování svého učitele, včetně modelování rytmického toku ve značném předstihu. Jeho nedělní Káťa byla nevídaně přehledná, přesná a čitelná.
Švýcarský orchestr má především mladé hráče a je zvyklý koncentrovat se vždy na jeden projekt, bez nutnosti hrát ve dvou večerech „Bacha i Vlacha“. V Brně kromě Janáčka hráli hudbu dvou z nejžádanějších ruských skladatelů. První houslový koncert Dmitrije Šostakoviče zahrála fenomenální a osobitě charismatická britská houslistka Viktoria Mullova, která do věku 24 let, tedy do svého dramatického útěku na svobodný Západ, představovala jednu z hlavních nadějí ruské houslové školy. Ta se v ní unikátním způsobem snoubí se západní důkladností. Od mládí v ní prý rostl odpor k panujícímu sovětskému předstírání i k pokryteckému hudebnímu vzdělávání. Na svobodě se pak od ruské tradice odklonila co možná nejvíce, zůstala v ní však neuvěřitelná fyzická výdrž a všestrannost, díky níž přichází s osobitým výkladem Bacha, Beethovena i moderních autorů.
Skladatel Šostakovič se svým dílem nespěchal. Možnost jeho uvedení se dlouhá léta nerýsovala, proto strávil mnoho času poradami s houslistou Davidem Oistrachem, aby vytvořil virtuosní kus krajní náročnosti, avšak i plnohodnotné zpěvnosti a ohromného účinku. Barvitá směs existenciálního smutku a burleskní prudkosti perfektně pasovala uměleckému a zřejmě i lidskému naturelu Mullovové, ta však s originalitou sobě vlastní překvapivě osekala ze Šostakovičovy velkorysé technické exhibice veškerý vnějškový efekt a provokativně ji předvedla v maximální oproštěnosti, jako by hrála Bacha. Soustředila se na to, co je na Šostakovičově bolestné hudbě z posledních let stalinismu pravdivé a krásné. Jako by mu však nechtěla dopřát ani zrnko popularity navíc. Její projev byl technicky mimořádný, ukázněný, bez sebemenších výstřelků, z každé její fráze však bylo zjevné, s jak ohromnou vnitřní silou a nadhledem krotí a usměrňuje svoji živelnou muzikálnost. Orchestr doprovázel s působivým rytmickým i výrazovým temperamentem, ale s ohromující dynamickou ohleduplností vůči sólistce, takže žádný její tón nezapadl.
Před přestávkou ještě zazněla premiéra výběru orchestrální hudby z Janáčkovy Věci Makropulos, který na návrh dirigenta Netopila sestavil a kompozičně pospojoval Tomáš Ille. V této opeře se hudba u Janáčka vůbec nejvíce podřizuje dramatickému textu a poskytuje minimum samostatných orchestrálních ploch. Ille se tohoto úskalí nezalekl a směle obnažil živelně pulsující Janáčkovo symfonické předivo prostým odstraněním zpěvních partů. Objevné to bylo především proto, že nebylo třeba jakkoliv dynamicky krotit orchestr kvůli zpěvákům. Posluchači si mohli vychutnat gejzír skladatelovy neposedné invence. Tato koncepce konvenuje Netopilově zálibě v pilování sebemenších detailů a zvýrazňování impresionistického charakteru hudby. Mohl také stejně jako o dva dny dříve v Káti Kabanové předvést nekompromisní rytmickou údernost i ve vysokých tempech. A pěkně nahlas!
Suita sama poněkud překvapivě vynechala předehru a mohla působit rušivě pro znalce Věci Makropulos, kteří si k jednotlivým úryvkům automaticky přiřazují zpěv a konkrétní dramatické situace. Nejprve přišel průřez hudbou doprovázející milostná vzplanutí Alberta Gregora z 1. a 2. jednání a pak mozaika dramatických situací okolo Emilie Marty ze 2. a především závěrečného 3. jednání, ovšem bez chronologie, což sice u koncertní prezentace orchestrálního doprovodu není nutně výtka. Trochu to přesto zabolelo, když byl souvisle prezentovaný katarzní závěr opery s existenčním prozřením hrdinky utnutý před hymnickou orchestrální dohrou a „děj“ byl vržen o dobrých patnáct minut nazpět k opilé vzpouzející se podvodnici – a tam už zůstal. Vytkl bych snad jen banální závěr suity. Šlo sice jen o pár taktů, ty ale jako jediné z celé Illeho koláže nebyly Janáčkovy; ten ve svých operách zakončoval každý akt s nebývalou rafinovaností.
Po přestávce zazněly oblíbené Musorgského Kartinki v „monopolní“ orchestraci Maurice Ravela. V porovnání s první polovinou večera se nejednalo o hráčsky náročný úkol. Titěrně realistické hudební obrazy byly podány z až intimní blízkosti, často ve spodních dynamických krajnostech, jako by skladatelem hudebně zachycená obrazárna byla opuštěná, bez návštěvníků a ve ztemnělém světle. Sehrané a barevně sladěné žestě zněly v Promenádách i v závěru takřka jako varhany. Dřeva vynikla v sólových vstupech i v náročných ozdobách Kuřátek. V hádce Dvou Židů se ukázala Netopilova záliba v nasazování rychlých temp v technicky náročných a rytmicky komplikovaných pasážích, trumpetista však obstál znamenitě. Přesto v Kartinkách poněkud opadlo napětí z první půle a nedostavila se ani děsivá údernost Baby Jagy a Velké brány kyjevské. Lze to přičíst za všech okolností zpěvným žesťům a nepříliš vyčnívajícím bicím. Je to spíše věc fixace na barevnost zvuku než interpretační nedostatek a rozhodně jde o záměr. V případě Musorgského nicméně jde o značný stylový odklon. Mezi bicími byl i skutečný zvon, nikoliv obvyklý tyčový. Ani on nehrál bůhvíjak nahlas, zato se však několikrát samovolně rozezněl a po odsazeních přezníval.
15. 11. 2022 v 19 hodin, Janáčkovo divadlo, Brno
Orchestr románského Švýcarska (Orchestre de la Suisse Romande)
Dirigent: Tomáš Netopil, Housle: Viktoria Mullova
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77
Leoš Janáček: Suita z opery Věc Makropulos – premiéra (navržena Tomášem Netopilem, upravil Tomáš Ille)
Modest Petrovič Musorgskij: Obrázky z výstavy (instrumentace Maurice Ravel)
Zatím nebyl přidán žádný komentář..