Živý záblesk starých časů. Glagolská mše na Stadionu

Živý záblesk starých časů. Glagolská mše na Stadionu

Žánrově otevřenější posluchači byli v sobotu v Brně postaveni před Sofiinu volbu. V hale na Vodově koncertoval Herbie Hancock, a zároveň končil festival Janáček Brno provedením Glagolské mše. Nebylo to ovšem jen tak ledajaké provedení, ale opakování světové premiéry se stejnou sestavou účinkujících těles, ve stejném sále, se stejnými varhanami a v původní verzi. Výjmečná to byla událost, výjimečný byl i samotný zážitek.

Leoš Janáček dokončil Glagolskou mši v roce 1926 a její světová premiéra proběhla 5. prosince 1927. Stalo se tak ve výstavním pavilonu – funkcionalistické budově, kterou známe jako součást multifunkčního komplexu Stadion na Kounicově ulici. Ten disponoval velkým sálem, v němž byly díky brněnské konzervatoři umístěny také varhany, které tam jsou dodnes (původně stály v pražském Rudolfinu). Prvního provedení se ujal Filharmonický spolek Beseda brněnská, hrál orchestr Národního divadla v Brně a tak tomu bylo i tentokrát. Na aktuálním provedení se podílel i divadelní sbor, dnešní Beseda brněnská určitě nedisponuje 140 členy jako při původní premiéře. Při té byla provedená také kantáta Jaroslava Křičky Pokušení na poušti, kterou tentokrát vystřídalo Janáčkovo Věčné evangelium na text Jaroslava Vrchlického. Galgolská mše se hrála v původní verzi, jejíž edici připravil Jiří Zahrádka. Janáček později přepracoval střední část Věruju a provedl mnoho změn v instrumentaci i pěveckých partech.

Provedení Glagolské mše na Stadionu nebylo jen připomenutím toho, jak mohla původní premiéra vypadat a působit, ve skloubení nekonvenční duchovní skladby se světským prostředím funkcionalistického sálu je i něco navíc. Tehdejší architektonickou modernu můžeme do značné míry vnímat i jako výraz étosu společnosti, která se oprošťuje od dosavadního vnímání náboženství – což je na tradičně katolické jižní Moravě obzvlášť pikantní –, a vytváří si nové kulty. V budově Stadionu pochopitelně není obsažena duchovní symbolika jako v brněnském krematoriu, které se k těmto novým kultům otevřeně a úmyslně hlásí, ale sám ji vnímám v celém funkcionalismu jako neustále rezidentně přítomnou (přiznávám, že to může být jen můj subjektivní dojem). Cítím z ní cestu k univerzálnímu a všeobecnému propojení všech věcí na světě, v němž Bůh se svojí jednoznačnou a svrchovanou autoritou nemusí být nutně přítomen.

Podivuhodný koncept Glagolské mše, který předkládá pořad tradiční katolické mše provedený ve staroslověnštině, vytváří zvláštní duchovní napětí už v samotném textu. Spojuje tradici živou a zároveň částečně dohasínající, s tradicí starou tak, až působí jako hlas ze samotné podstaty slovanského bytí. Text spojuje společné kořeny evropského západu i východu v „symfonické“ formě – hlavní téma, vedlejší téma a syntetické provedení. Hudba samotná nemedituje, ale zasahuje. Je to poryv divoké hudební energie, který posluchače obklopí, prostoupí a zmocní se ho. Sinfonietta je krásná a efektní věc, která publikum zvedá ze sedadel, Glagolská mše odnese posluchače rovnou do vesmíru a udělá z něj jeho součást.

Repríza světové premiéry to potvrdila, nejednalo se o pouhou společenskou kuriozitu, ale především o vynikající provedení. Hudební nastudování měl v rukou dirigent Jaroslav Kyzlink, který patří – přinejmenším co se provozování vokálních děl týká – k naší špičce. Přispívá k tomu jistě i jeho dávná sbormistrovská praxe, rozumí zpěvu a vychází z něj, bezvadně vede sbor i sólisty. To samozřejmě neznamená, že by orchestr zanedbával a odstrkoval do role doprovodného tělesa v pozadí, ale zpěv je pro něj na prvním místě, dovede s ním zacházet a skloubit ho i s tak mohutným orchestrálním obsazením jaké Glagolská mše má. Orchestr byl čitelný, dobře artikuloval, nepřekrýval sólisty, ale zněl i hutně, s ohromnou energií a pokud bylo potřeba tak i s maximální intenzitou.

Spojení sboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno s Besedou brněnskou vytvořilo pěveckou masu, která zaplnila sál stadionu ušlechtilým a neprostupným zvukovým materiálem. Kdyby někdo chtěl důkaz, že nahrávky ani při nejlepší audiotechnice nenahradí živé provedení, tak jej dostal. Nedovedu si představit, jak by se zážitek z toho bezprostředního chvění mohl přenést domů. A to nemluvím o nějakém pocitu sounáležitosti s posluchači, ale čistě o prožitku hudebním, o té nádherné a mocné akustické vlně, která se Stadionem prohnala. Zpěv pokládám za vůbec nejkrásnější prostředek a zvuk, který je v hudbě možný, a jeho znásobení ve sboru má účinky, které svojí intenzitou okouzlují a ohromují zároveň. Nejde samozřejmě jen o množství, ale také o kvalitu. Sbormistr Josef Pančík drží sbor Janáčkovy opery už několik desítek let na koncertní úrovni, což není běžné ani v nejlepších operách světa. Besedu brněnskou vede v současnosti Petr Kolař, který byl i interpretem varhanního partu. Je to nenápadný, ale výborný hudeník, před běžným koncertním životem poněkud zašitý v úloze regenschoriho biskupské katedrály na Petrově. Tentokrát byl skvělým interpretem varhanního Postludia – zahrál extrémně složité sólo v tempu, přesně, bezvadně.

Kvarteto sólistů je v Glagolské mši v dosti nevděčné úloze, kromě tenorového partu se jedná spíš o doplnění zvukového spektra než o plnohodnotné úlohy. Tenorista Michal Lehotský se své vedoucí úlohy zhostil energicky, zpíval výborně s naléhavostí vášnivého kazatele. Má pro Janáčkovu hudbu i vhodnou barvu hlasu, mírně a ušlechtile ostrou. Přidat by měl na artikulaci, je mu málo rozumět. Sopranistka Maria Kobielska se vedle něj maličko ztrácela ve Věčném evangeliu, ale při Glagolské se rozezpívala. Svoji účast na provedení poněkud odskákali mezzosopranistka Magdalena Kožená a basista Gustáv Beláček, jejichž party mají jen pár taktů. Festivalu samozřejmě slouží ke cti, když i malé role obsadí dobrými interprety.

Především účast Magdaleny Kožené ale měla i symbolický smysl. Dlouhodobou bolestí Brna je chybějící koncertní sál, o jehož potřebě se mluvilo už v době, kdy vznikal Stadion a mluví se o ní dodnes. V této debatě se ozývají i hlasy, že by bylo dobré obnovit koncertní život právě na Stadionu, kde se filharmonické koncerty hrály ještě v 90. letech. Sobotní koncert ukázal, že hudba tam zní sice dobře a varhany jsou v dobrém stavu, ale celkový prostor a především zázemí jsou naprosto nevyhovující. Účinkující se před začátkem míchali ve foyer s obecenstvem, čekali, až se publikum usadí a potom vcházeli do sálu stejným vchodem. Při výjimečné události to bylo roztomilé, pro pravidelný provoz by to asi oběma stranám začalo lézt krkem. Brno nový sál prostě potřebuje a Magdalena Kožená – abych se vrátil k symbolickému smyslu jejího vystoupení – se v úsilí o jeho výstavbu dlouhodobě angažuje.

Festival Janáček Brno 2014 skončil fantasticky, jako by k jemné a zevnitř prosvětlené inscenaci Věci Makropulos dodal vyrovnávající protipól. Oslnivý hudební blesk, jehož světlo si budeme pamatovat ještě hodně dlouho.

Leoš Janáček: Věčné evangelium, Glagolská mše (verze září 1927 – editor Jiří Zahrádka). Jaroslav Kyzlink – dirigent, Josef Pančík – sbormistr, Petr Kolař – varhany, Maria Kobielska – soprán, Magdalena Kožená – alt, Michal Lehotský – tenor, Gustáv Beláček – bas, Lenka Koplová – houslové sólo. Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno, Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská. 29. listopadu 2014, Stadion na Kounicově ulici, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto archiv festivalu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.  více

Nápěvky mluvy z Janáčkových zápisníků na nové brdo upravené – tak by možná označil kompozici Alessandra Bosettiho Josef Váchal. Asi čtyřicetiminutové představení mělo svoje silná i slabá místa, ale celkově nakonec především potěšilo.  více


Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce