Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.
Komponovaný večer zahájili tanečníci netradičně od konce – bouřlivým potleskem a hrdým nástupem na děkovačku. Sejdeme se na děkovačce Martina Svobodníka totiž karikuje kodex profesionality v kontrastu se znechucením a profesním vyhořením, zakrývaným škrobenou přetvářkou tanečníka, možná diváka maskujícího vlastní frustraci společenskou konverzací. Nedokážu se ubránit jízlivému úsměvu (a pokloně autorovi), že úvodní děkovačka je tak trochu výsměchem publiku – když o tom obecenstvo přesvědčíte, je schopné zatleskat čemukoliv (byť ještě nic nevidělo). Budu ale věřit, že brněnské publikum má smysl pro humor a nechalo se k aplausu s nadsázkou vědomě strhnout.
Sólista Uladzimir Ivanou vybral pro svou choreografii téma vážnější. Vyprávěl o vztahu muže a ženy, o jednotných, ale často i opačných pólech jejich dlouhé společné cesty. Jeho choreografické zkušenosti byly znát podobně jako dokonalá souhra s Elizavetou Shibaevou. Na horizontu jeviště tento pár doprovázela projekce, která spolu s harmonicky nepříliš nápaditou skladbou Hanse Zimmera působila i poněkud pateticky. Sólisté však odtančili velmi něžnou, životně upřímnou a smířlivou choreografii s naléhavým zaujetím.
Rakouský tanečník Gregor Giselbrecht si zvolil slavný Máchův Máj. Je až s podivem, s jakou jemností, pohybovou i vizuální citlivostí vystihl klenot české poezie. Nešlo však o oslavu jarní přírody, ale o příběh lásky, vražd a viny. Vybrané mluvené části ( s mimořádnou recitací Rudolfa Hrušinského) doplnila hudba Ference Liszta, vznikající ve stejné době jako Máchova báseň. Přestože paradoxně vzešla z odlišného kulturního kontextu, zvolil ji choreograf vhodně. Giselbrechtova choreografie nehýří přehnanými gesty a expresivitou, dokonce ani hrubé motivy násilníkova počínání tanečník nezvýraznil přehnaným afektem. Surovost Vilémova otce (Ryunosuke Ishikawa), niternou smrt Jarmily (Kateřina Matonohová), něhu i hněv a pomstychtivost Viléma (Peter Lerant) interpreti zatančili s přesvědčivým výrazem.
Choreografky Anita Glosová a Kateřina Nováčková jsou již sehrané a osvědčené duo. Pro svůj part s názvem Bosques vía temperley si tentokrát vzaly za motiv partnerských vztahů. Na jevišti artikulovaly neurčitý příběh o tom, jak partnerství ovlivňuje vztahy mezi námi a také k nám samým. Nabídly vlastní možné interpretace i osobní projekci.
Jednotlivé výstupy okořenily „přednášky“ doktorky Bělíkové a docenta Slobodníka. Za pomoci názorných ukázek takzvané „hankovky“ a s nenuceným vtipem parodovaly například bývalého uměleckého šéfa souboru. Humorného tématu se držela i Nelka Lazović. Ve své kabaretní inscenaci Co by kdyby nechala tanečníky v roli služebných fantazírovat o tom, kdyby mohli zastavit čas. V pompézních kostýmech nechala služky (výborně tančily i hrály Tiffany Byrd, Elizaveta Shibavea, Demi Trezona) přepnout se přes ovladač gramofonu do vlastního snu.
Koloběh života jedovaté snovačky přenesla na obyčejnou ženu ve své inscenaci Barbora Bielková. Do role černé vdovy obsadila Kristýnu Kmentovou. Působila naprosto přesvědčivě, vynikající choreografii podtrhla v první části svádění samečkem (Valér Somai), jemuž pak bez okolků ukousne hlavu. Přišlo i na humorné pasáže, kdy si s touto hlavou jako trofejí rozverně pohrává.
Rande může vést ke vztahu nebo k hlubokému traumatu, jak ve své choreografii přesvědčila Emilia Vuorio. V pochybném podniku nechala setkat se u vyčpělého vína nervózního mladíka (Martin Svobodník) a milou dívku (Anita Glosová), kterým se setkání právě nevydařilo. Vuorio i tančícímu páru se ovšem zdařilo velmi komické a půvabné taneční číslo až do poslední úklony pobavenému publiku.
Jeden ze stereotypních náhledů na ženy a muže zinscenovala Carolina Isach Cogollos. Tři spoře oděné baletky nechala soutěžit v kráse, posléze spolupracovat a následně se pomlouvat a poprat o muže. Tématem sice Isach velmi nápadně připomněla inscenaci Maskuline/Feminine Lukáše Timuláka, vlastní jazyk a originalita i přes vyčpělé klišé zaslouží ocenění.
Večer uzavřel Svobodníkův titul nazvaný Sešli jsme se na děkovačce… Vysmíval se v něm naškrobenému děkování si inscenátorů i davu producírujícímu se po foyer. Přes ovace publika se ale nikdo z tanečníků a choreografů nepřišel klanět – děkovačka přece byla už na začátku.
Divadlo s adjektivem Národní se pyšní velkými díly světových choreografů, je ovšem důležité, že dává pravidelně příležitost ke tvorbě umělcům z vlastních řad. Choreografické ateliéry totiž tvoří přehlídku toho nejlepšího, co členové souboru dokážou nabídnout – co do choreografické invence, vizualizace (vynikající kostýmy například navrhla Petra Říhová) či vzájemné spolupráce. Precizní nastudování a provedení s vážností i nadsázkou a zejména s velkým nasazením přece chceme vídat.
Sejdeme se na děkovačce, Sešli jsme se na děkovačce… - Martin Svobodník; Continuum - Uladzimir Ivanou; Máj – Gregor Giselbrecht; Bosques vía temperley – Anita Glosová, Kateřina Nováčková; Co by kdyby – Nelka Lazović; Mrs. Mactans – Barbora Bielková; The Date – Emilia Vurio; Teatro – Carolina Isach Cogollos. Soubor balet Národního divadla Brno, Choreografický ateliér. Premiéra 18. ledna 2018.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..