Spojení Sofie Gubajduliny a Gustava Mahlera bylo dramaturgicky odvážným krokem, který zřejmě na každého návštěvníka včerejšího koncertu Filharmonie Brno fungoval trochu jinak. Po poslechu hutné Písně o zemi mohlo být těžké si vůbec vybavit cokoli z Gubajdulinina flétnového koncertu. Celkově šlo však o koncert zdařilý a pozoruhodným způsobem programově vyvážený.
Filharmonie Brno se po nějaké době opět navrátila k tvorbě jednoho z největších symfoniků vůbec, pozdního romantika Gustava Mahlera. Mahler svou kompozici z pověrčivých důvodů neoznačil jako symfonii, nýbrž jako Píseň o zemi. Byla by to totiž Mahlerova v pořadí devátá, což má v osudech velkých symfoniků neveselé konotace se smrtí. K Mahlerově symfonicko-písňovému cyklu zkomponovanému na slova čínských básníků byla pro včerejší večer přiřazena skladba pro flétnu a orchestr současné skladatelky rusko-tatarského původu Sofie Gubajduliny s názvem The Deceitful Face of Hope and of Despair (Svůdná tvář naděje a zoufalství).
Izraelská flétnistka Sharon Bezaly potřebovala pro provedení této skladby tři různé flétny. Dirigent Tomáš Netopil se uvedl milým gestem, kdy sólistce při příchodu na pódium s nástroji sám pomohl. Jednovětý koncert zahájily tři velké bubny, jejichž protichůdné rytmické postupy s postupně se zahušťující strukturou připomínaly začínající letní déšť.
V díle, kde nízký rejstřík hry byl kánonem většiny nástrojů v orchestru, znělo množství paralelních souzvuků, místy naprosto chyběla melodika. O to intenzivnější však byla experimentální práce autorky s barvou zvuku a vykreslováním tajemna. Posílená bicí sekce vyzařovala skvělou koncentraci a v mnoha momentech doslova dynamicky explodovala spolu s celestou. Subtilní flétna se však místy tváří v tvář mohutné bicí a žesťové sekci zvukově ztrácela.
Byť je skladba posluchači předkládána formálně jako jednovětá, nelze se při poslechu zbavit dojmu vícevětého členění. Prostřední část pro basovou flétnu byla oproti první nesporně kontrastní a působila v rámci náročné kompozice osvěžujícím dojmem. Publikum skladbu přijalo poněkud rezervovaně, přídavek lyrické věty raně klasicistní sonáty Carla Phillipa Emanuela Bacha snad konzervativnější posluchače obměkčil. Přestávka přišla vcelku záhy i přidavku navzdory. Posluchači tak aspoň měli větší šanci uržet si koncentraci na Mahlerovu písňovou sérii trvající více než hodinu.
Do wagnerovsky monumentální první věty vstoupil orchestr pod Netopilovým vedením směle. Možná až příliš, neboť znělý, ne však heroicky silný hlas tenoristy Kor-Jana Dusseljeeho se místy ve zvukové záplavě ztrácel. Svým výkonem od začátku těšila dechová sekce, trubkové vstupy byly výtečné. S druhou větou začala nabírat obrátky excentričnost hobojisty Viléma Veverky. Nutno ale podotknout, že výraznost jeho hry byla po celou dobu zcela na místě. Druhá věta se také dařila altistce Janě Sýkorové. Barva jejího hlasu se pěkně vydělovala z orchestru a tak se i v dynamicky slabších polohách dostatečně prosazovala. Na vedení Tomáše Netopila reagoval orchestr velmi dobře, obzláště povedené byly dynamické vrcholy.
Tenorista Dusseljee se líbivě vybarvil v dynamicky mírnější třetí větě. Orchestr se v ní ale dopouštěl drobných rytmických zaváhání, navíc někdo z posluchačů bezohledně práskl dveřmi. Celkový dojem z věty tak byl poněkud rozpačitý. Čtrvrtá věta, pojednávající o „mladých dívkách, co trhají lotosové květy na břehu“, nabídla přesvědčivě jednotné změny tempa. Ve větě následující se tenorista přestal šetřit a ve svém pijácky poetickém námětu se rozezpíval do oslnivého finale.
Šestá věta tvoří prakticky polovinu celé kompozice – je dlouhá téměř jako předchozích pět částí dohromady. Melancholické Rozloučení bylo zasněné. Opět se skvěly dřevěné dechové nástroje (vynikající klarinet s hobojem), s pozoruhodnou čistotou a citem hrály horny. Ostinátní melodické prvky jemně tepaly. Se vstupem harf nabrala věta nový dech a celkový zvuk se jaksi projasnil, vzápětí však došlo na Mahlerovy až pohřební prvky. Věta disponuje bespočtem pasáží, které by šlo interpretovat jako závěry. S každým tímto klamným závěrem se symfonie přetvářela do jiných odstínů, orchestru se podařilo v těchto momentech udržet až mystické napětí. Dílo vyústilo do zasněného závěru s meditativně se opakujícími motivy a líbeznými arpeggii harfy a celesty.
Samotná čínská poezie, kterou Mahler přetvořil v hudbu, dovede být k uzoufání smutná. A ještě jímavěji zněla ve včerejším provedení, kdy přes svoji délku držela publikum v napjaté pozornosti.
Sofia Gubajdulina: The Deceitful Face of Hope and Despair (Svůdná tvář naděje a zoufalství), flétnový koncert, Gustav Mahler: Píseň o zemi, symfonie pro alt, tenor a orchestr. Hudební nastudování – Tomáš Netopil, Sharon Bezaly – flétna, Jana Sýkorová – alt, Kor-Jan Dusseljee –tenor, Filharmonie Brno. 14. ledna 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..