„Myslel jsem si, že když inteligentním způsobem navrstvím nástroje přes sebe, objevím novou barvu. Jenže ve skutečnosti většina podobných pokusů nefunguje a je třeba hledat něco organičtějšího, skutečně nového. Pátrat po něčem, co zatím neexistuje, po nových zvucích a nástrojích. A o to se snad snažím dnes. Mé bádání spočívá ne v tom, že bych se pokoušel objevit jen nové styly, ale také nové zvuky.“ To mi řekl libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf v roce 2012 v rozhovoru pro časopis Harmonie. V té době měl na svém kontě velmi povedenou albovou trilogii DIA (Diasporas 2007, Diachronism 2009, Diagnostic 2011) a krátce poté vyšlo jeho zatím nejjazzovější album Wind (2012). Na své novince Illusions (2013) se naopak čistému jazzu nejvíce vzdálil a svou fúzi blízkovýchodního hudby, rocku a synkopovaných rytmů přivedl takřka k dokonalosti. Z nahrávky je zřejmé, že mistr hry na čtvrttónovou trubku zraje a že mezi styly proplouvá s lehkostí a samozřejmostí, kterou by mu leckterý starší kolega mohl závidět. Však také letos v únoru s albem zvítězil v prestižních francouzských cenách Victoires de la musique v kategorii World music – jako první instrumentalista (a nikoli zpěvák) v historii tohoto ocenění.
Koncertní uvedení alba Illusions, které bez nadsázky patřilo k vrcholům letošního (ještě stále trvajícího) festivalu JazzFestBrno, za pověstí nahrávky nijak nezaostávalo. Naopak, díky výbornému zvuku (Ibrahim Maalouf si na turné vozí vlastního zvukaře a také osvětlovače), byly čitelnější i ty pasáže, které na záznamu kvůli košatějším aranžím splývají. Přitom Illusions není prvním Maaloufovým pokusem skloubit hudební odkaz rodné země nejen s jazzem, ale také s rockem. Vždyť už jeho největší hit Beirut, který během večera zazněla jako jeden z mála výletů do minulosti, obsahuje vedle zasněné pasáže, procházky Bejrútem po občanské válce, hardrockovou vsuvku, k níž prý autora inspirovali Led Zeppelin ve sluchátkách walkmenu.
Podstatná část večera (vlastně pět skladeb ze šesti, které zazněly v oficiální části koncertu před přídavky) patřila aktuálnímu albu. Maalouf a jeho kapela mají skvělý smysl pro gradaci. Efektní byl už trumpetistův nástup v první písni, kdy jako hlavní hvězda večera vstoupil na mlhou prostoupené pódium až po předehře v podání spoluhráčů (mezi nimiž byli další tři trumpetisté). Jestliže už první tři skladby do publika v přeplněném klubu metaly velké dávky energie a omračovaly rychlými trumpetovými sóly, skutečný nářez nastal až v druhé polovině koncertu. Když si po více než půl hodině Maalouf poprvé vzal slovo a začal si s posluchači povídat, úroveň večera vůbec neklesla. Naopak, osobní svědectví z občasných cest do válkou zmítané vlasti (Maalouf s rodinou už jako malý musel rodný Libanon opustit a vyrůstal ve Francii) bylo neodmyslitelnou součástí koncertu, stejně jako zpívání s publikem nebo dlouhé trumpetové etudy bez doprovodu uprostřed skladby If You Wanna Be A Woman. Ta, uvedená jasně zapamatovatelným trumpetovým riffem, patří k nejvýraznějším momentům nového alba, a je tedy logické, že ji autor zařadil – společně s další silnou melodií True Sorry – na samý konec koncertu. Mezitím zavtipkoval o tom, že i když se v naší zemi prodalo pouhých sedm kopií jeho alba, je zajímavé, že tolik lidí zná skladbu Beirut („Ale klidně si stahujte hudbu zdarma. Když vás potom přijde tolik na koncert, je to jen dobře.“). Vtipné a sympatické bylo i líčení budoucích klíčových okamžiků života trumpetistovy (zatím malé) dcery, které vzdal hold v přídavku, starší skladbě Lily… Will Soon Be A Woman. Tyto momenty totiž dodávaly profesionálně odvedenému koncertu lidský rozměr.
Není třeba vytrhávat z kontextu další okamžiky jako hru jednoho z doprovodných trumpetistů na bretonské dudy nebo dlouhé bubenické sólo Stéphana Gallanda. Důležitější je, že celá kapela byla Maaloufovi oporou a důstojným partnerem (ve skladbách z nového alba hraje důležitou roli kytarista François Delporte, s nímž kapelník nejčastěji komunikoval – verbálně i hudbou). A také to, že Ibrahim Maalouf nestaví zbytečně na odiv své přednosti (ano, mikrointervaly nepoužívá v jazzu každý a na speciálně sestavenou trubku také nehraje kdekdo), že se mu pátrání po novém zvuku daří a že na rozdíl od naaranžovaného obalu svého nového alba působí v reálu i po lidské stránce velmi sympaticky.
Ibrahim Maalouf. Brno, Fléda, 14. 4. 2014, v rámci festivalu JazzFestBrno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..