Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.
Jakým způsobem kapela prožila koronavirovou krizi?
Novou desku jsme stihli pokřtít v lednu, takže jsme si řekli „Uf“. Nejprve jsme opravdu dodržovali izolaci a snažili se to brát zodpovědně. Pak už to začalo lézt na mozek, a to především mně. Měla jsem nějaký tvůrčí přetlak a ten, když mi jej brzdí „vyšší moc“, bublá. Uchýlili jsme se tedy k improvizacím s rouškami ve dvou s bubeníkem. No a je z toho Abortion Song, moje první píseň v angličtině. Na konci krize měl Tom, kytarista a basák, narozeniny, a to se nám povedl myslím majstrštyk. Nahráli jsme mu docela šílené disko video jako přání k narozeninám. Takže jsme se vlastně někteří naučili stříhat a udělat video o čtyřech oknech. To video právě možná nejlépe vystihuje, koho z nás korona krize osobně zasáhla. Podívejte se sami na kapelní facebook. Ten jednorožec mluví za vše.
Na albu Jiný místo, které vyšlo na začátku roku, jste se rozhodli pro přechod od francouzských textů k češtině. Proč?
Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli. Hodně jsem také začala psát poezii v češtině, takže ten přechod byl relativně přirozený a dnes to považuji za dobré rozhodnutí. Líp tomu rozumí i zbytek kapely a hudba se s texty propojila úplně jiným způsobem než na předchozím albu. Francouzština má jinou melodii, pracuje se s ní jinak a do jisté míry nám zachovává pestrost, co se týče koncertního repertoáru, takže od ní definitivně neupouštíme. Já si s ní pořád ráda zalaškuji.
A myslíte, že ta „francouzská“ minulost kapely stále ovlivňuje váš zvuk? Nebo by tedy i hudební posun měl být zřetelný?
Myslím, nebo možná doufám, že jsme se všichni posunuli a že je to trochu znát. Nějaké rysy Plum Dumplings ale určitě stále přetrvávají. Francouzština paradoxně zachovává „divočinu“, to, co jsem musela „odpracovat“ tělem, aby šlo sdělení dál i pro ty, kdo francouzsky neumí. A to myslím zůstává v koncertním projevu pořád. Francouzština je stereotypně vnímaná často jako jazyk šansonu, ale mě bavilo tohle klišé bourat.
Album Jiný místo vzniklo ve spolupráci s producentem Tomášem Neuwerthem. Jak k této spolupráci došlo?
Věděli jsme, že chceme k desce přizvat někoho, kdo bude mít objektivnější pohled na naši tvorbu. Tomáše jsme si jako producenta vyhlídli vzhledem k jeho předchozím projektům. Chvíli jsme si na něj počkali, ale ve výsledku jsme byli hodně spokojení. Sedl nám jak lidsky, tak přístupem k práci. Dost nás cepoval v tempech, troufám si říct, že posun od minulé desky je rozhodně v soundu bicích, na což měl přímý vliv. Zároveň díky němu „vstaly z mrtvých“ asi dvě písničky, které na desce být ani neměly. Tomáš je nesmírně trpělivý a hledá způsoby, jak věci dělat jinak, když cítíme, že to nejde, a to myslím kapele dost pomohlo. No a mně jako zpěvačce obohatil život tím, že mě naučil dělat si vokály, s čímž jsem měla do té doby téměř nulové zkušenosti. Zpočátku jsem se kroutila, ale pak to šlo samo, a to je podle mě skvělý producentský přínos. Tomáš tomu prostě věřil, a to mě motivovalo.
Album jste vydali na vinylu a jako digitální download. Proč tyto formáty? A mám správné informace, že by mělo být i CD?
Ano, CD už máme. Hurá! To jsme vlastně během pandemie taky stihli! Vinyl máme rádi, a protože toto médium slaví poměrně úspěšný comeback, rozhodli jsme se pro něj. Digitál je podle nás naprostá nutnost z toho důvodu, že mnoho lidí už dnes neposlouchá hudbu jinak než online. No a teď doufám, že ti, kteří se hlásili o cédéčka, je vykoupí. Ale upřímně, sehnat CD přehrávač dnes už není snadná věc.
Jak v současné sestavě kapely funguje tvorba písní? Kdo přináší nápady? Co se pak s nimi děje?
Většinou to bylo tak, že někdo přinesl kytarovou nebo basovou linku a ostatní vznikalo kolem toho. Já jsem text buď vymyslela přímo na melodii, nebo jsem vytáhla něco ze šuplíku. Od té doby, co píšu převážně v češtině, tvořím texty neustále a všude. Mám už takový návyk, alespoň haiku denně. Nebo alespoň čtyři verše, které se v mém případě často nerýmují. Jestli z toho pak vznikne text, to je vždy otázka okamžiku. Jelikož jsem před pár lety začala hrát na kytaru, mám už i odvahu začínat vymýšlet si primárně pěvecké linky sama, a když do toho pak vpluje kapela se svou interpretací, je to takový dost jiný styl práce. Ale těch cest je plno a já se svou „nenasytností“ jsem ochotná šlapat po kterékoliv z nich.
Rybí krev, úvodní píseň alba, je inspirována stejnojmennou knihou Jiřího Hájíčka. Jak moc a čím vás musí kniha zaujmout, aby stála za to napsat podle ní píseň?
Musí ve mně nějakou dobu po dočtení buďto rezonovat, anebo mě musí při čtení už začít něco napadat. Někdy si z knih píšu úryvky, pak se k nim vracím a konkrétní témata rozvíjím dál. Tyhle momenty inspirace mě šíleně baví a zároveň je to velmi komfortní, protože to není primárně o mně.
Právě v písni Rybí krev se objeví i titulní slogan „jiný místo“. Proč jste si jako název vybrali právě toto slovní spojení?
Přesně si pamatuju, jak jsem jela vzadu v autě zavalená kytarami a přemýšlela nad názvem. Snažila jsem se přijít na to, co spojuje všechny texty na desce. A protože jsou změny a hledání možností nosnými tématy alba, přišlo mi to dobré. Navíc mi ten refrén připadá celkem silný na to, že nejsme kapela, která by refrény nějak extra používala.
Snažíte se jako zpěvačka spíše zpívat o svých vlastních zážitcích, radostech a bolestech, nebo se spíše stylizujete do nějaké role?
Jestli v písních řešit své osobní věci, nebo ne, to pro mě bylo kdysi velké téma. Ale během svého osobního vývoje jsem se naučila psát tak nějak s odstupem nebo ten odstup do svých osobních bolestí prostě zkusit napasovat. Cílem je, aby bylo téma natolik sdělitelné ostatním, aby se s ním mohl ztotožnit kdokoliv. Osobně si vlastně ulevím dost samotným projevem na koncertě, to je skvělá terapie. Takže ano, ráda se inspiruji jinde, ráda do toho přidám svůj výklad, nebo svůj osobní „shit“, ale zároveň ráda dělám texty o někom jiném, aniž by o tom třeba ten člověk věděl. A pak je to vlastně otázka slov jako takových. Baví mě hledat neotřelé kombinace, které přijdou odněkud z podvědomí, třeba jako „suché oční jamky“ nebo „peří na mase“. To je tvůrčí svoboda, to mě baví.
Vedle textů je pro mne u vaší kapely důležité vrstvení zvukových ploch a práce s kytarou. Liší se pak hodně zvuk na nahrávce od toho, jak kapela hraje naživo?
Momentálně určitě. Kytary byly, troufám si říct, pro mix desky největší oříšek. Kluci jich nahráli velké množství do každého songu. Abychom se podobě z desky alespoň trochu přiblížili, přizvali jsme dalšího kytaristu a basáka. A měli jsme to štěstí, že Jakub zapadl na první dobrou. S ním je koncert prostě hutnější a zvuk plnější. Nicméně jsme do jisté míry ráda, že je deska na poslech lehce odlišná, o důvod víc si ji koupit a pak jít zároveň na koncert, kde je troufám si říct, přidaná hodnota zase jinde.
Dlouho jste hráli ve čtyřech: zpěv/klávesy, kytara, basa, bicí. Teď k tomu tedy přibyl další kytarista/basista. Nenapadlo vás někdy, že byste přibrali nějaký melodický nástroj – saxofon, housle, flétnu…?
Ale napadlo! Především mě, protože mám někdy tendenci věci posouvat víc než kluci. Nicméně se to vlastně trochu stalo. Na desce je trumpeta, klavír nebo tamburína, což na koncertech není. Housle by se mi líbily taky, houslistu bychom teoreticky taky měli, tak už jen ten správný song… Jenže problém je pak trochu jinde. Jde o to, abychom se všichni vešli na pódium a aby z nás zvukař nešílel. Už tak jsme se docela v počtu nástrojů rozjeli.
Jste součástí brněnské alternativní hudební scény. Cítíte se jako kapela v Brně dobře?
Pojem být „součástí scény“ je pro mě hodně těžko uchopitelný. Ale mám dojem, že pokud s kapelou tak nějak počítají promotéři, organizátoři akcí a pokud se o ní alespoň mezi lidmi, jakkoliv mluví, součástí scény v tu chvíli je. Tohle celé nedokážu asi posoudit z pozice Plum Dumplings, ale pokud jsme tak vnímáni, tak mě to upřímně těší a okamžitě se v tom cítím dobře. Brno je super v tom, že má jednoduše vtip. Nevím, čím to je, protože nejsem rodák, ale tohle mě osobně na něm baví. Je to prostor pro svobodnou kreativnost, pro neustrnutí, pro vývoj, a to považuji v umění za zcela zásadní. A jako kapela jsme měli možnost hrát na dost různorodých místech po Brně, což je výborné. Jen klubová scéna by mohla být víc podpořená, ale to, co se děje třeba okolo Kabinetu Múz mi přijde vlastně dost na dobré cestě.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..