Alica Heráková: Jsem sama Romka a vnímám to jinak

Největší problémy jsou ty, které jsou nejblíž – to platí jak pro lidi, tak pro města. Za nejproblémovější a nejnebezpečnější lokalitu Brna je obecně považováno území vymezené přibližně ulicemi Cejl a Francouzská. Je to vlastně plácek, který obejdete pěšky za nějakých dvacet minut, když se budete courat tak za třicet. V našich očích ale narostl do obludných rozměrů vyjádřených přezdívkou Brněnský Bronx. Bydlí v něm hodně Romů a kdo tam v noci vejde, tomu hlava sejde. Proč si to lidé myslí, kdo a jak v našem malém Bronxu žije a proč se v něm koná Ghettofest – o tom všem mi něco řekla spoluorganizátorka festivalu Alica Heráková.

Přiznám se, že ani nevím, odkud začít, protože témat se mi nabaluje strašně moc. Začnu tedy úplně banálně – co je to Ghettofest a k čemu je to dobré?
Je to kulturní multižánrový festival, koncept je specificky vytvořený pro oblast tohoto tak zvaného Bronxu. Vytvářeli jej lidé, kteří tu bydlí nebo k němu mají nějakou vazbu a vycházeli z toho, že se tu cítí dobře, necítí se ohrožení. Všeobecný názor je zatím takový, že je to nebezpečná lokalita, která je ghettem, a cílem bylo na základě vlastní zkušenosti ukázat, že to tak v praxi není. Takže jsme vytvořili něco, co dává prostor místním a zároveň láká lidi zvenčí. Není to princip jako třeba u Khamoro festivalu, kde je na veřejnost orientovaný čistě romský program. Tady se střetávají nejrůznější žánry i nejrůznější typy lidí

Oblasti mezi ulicemi Bratislavská, Francouzská a Cejl se tedy říká Brněnský Bronx – co si pod tím má neznalý člověk představit?
Pro tu oblast je nejcharakterističtější to, že se jedná o „městské Sudety“. To znamená, že v několika vlnách odešli obyvatelé, kteří určovali ráz a charakter čtvrti. Nejdřív to byli Židé, po válce Němci, kteří odsud byli vyhnaní. Po druhé světové válce byli do této industriální oblasti nastěhováváni Romové a ti teď postupně odcházejí. Ne že by byli vyhánění, jako to probíhalo u jiných kolem války, ale vytlačuje je gentrifikační proces. To znamená, že se sem rozlézá centrum města, je to lokalita zajímavá pro investory a to vytlačuje sociálně slabší vrstvy, které tu bydlí.

Tady ale nikdy nebyla bohatá část města…
Byla to industriální periferie. Byly tu pochopitelně i lepší domy s velkými byty, a také dělnické domy, továrny. Po válce ale byly i ty velké luxusní byty rozdělovány přepážkami tak, aby se do nich vešlo co nejvíc romských dělníků. Skvělá čtvrť to nikdy nebyla, ale specifické pro její atmosféru je právě to, že už tu nejsou ti, kdo pěstovali její charakter – to je tady velmi cítit. Romové se míchají s mladou generací, která sem přichází a bydlí tady třeba kvůli levnějším nájmům nebo proto, že je to tady jiné, multikulturní, specifické. Takže se tu zase během několika desítek let vyměňují obyvatelé.

Ghettofest není proromský festival, ale když se v Brně řekne Cejl, Bratislavská, Francouzská, tak si většina lidí stejně představí Romy. Jak se zaměření Ghettofestu na společné soužití různých komunit a etnik projevuje v programu festivalu?
Program vychází z praktické multikulturality, žije tu větší množství různých skupin, které různým způsobem koexistují dohromady. Hodně v tom od začátku rezonovalo česko-romské soužití, které je v našem veřejném prostoru nejvíc diskutované. A romská komunita jako taková je nejpočetnější co do množství lidí a nejvýrazněji ovlivňuje dnešní charakter lokality. Hodně spolupracujeme s Muzeem romské kultury nebo s romskými umělci, kteří dostávají prostor se nejen prezentovat, ale také vcházet do nějaké interakce s ostatními umělci ze širšího spektra. Na základě zájmu jsme se rozhodli pro food část, která je v poslední době hodně populární, a chceme nějak reflektovat mezinárodní kuchyni. Takže jednáme z nejrůznějšími zástupci komunit, které tady jsou, aby postavili nějaký stánek s jídlem.

Romštinu jako rodný jazyk uvedlo při sčítání lidu asi 40 000 lidí, k romské národnosti se hlásilo asi 13 000. Jak je možné, že se k tomu hlásí tak málo lidí a přitom vyvolávají tolik emocí?
To by vydalo na zvláštní rozhovor a dalo by se to rozčlenit do více kategorií. Většina Romů se nehlásí k romské národnosti, při sčítání lidu kroužkují, že jsou čeští občané, kterými se cítí být. Romskou národnost volí lidé, kteří se ji nebojí veřejně prezentovat, což není typické pro všechny Romy. Vychází to z velké části na základě zkušeností, které jsou v souvislosti s přiznáním identity. Ta potom bývá často člověku omlácená o hlavu. To je jedna část – Romů je podstatně víc, než kolik se jich k tomu hlásí. Zadruhé otázka osobní identity je tak specifická a intimní záležitost, že generalizovat to je strašně složité. Já jsem se přihlásila k romské národnosti, ale vím o lidech, kteří to zkrátka neudělali, protože to nevnímají jako zásadní; nechtějí být škatulkováni jako Romové.

Nechcete festival rozšířit i na další oblasti, které se také spíš obcházejí? Myslím některé části Husovic, Dornych…
Prostor Bratislavské, Hvězdové, tady toho jádra, je pro nás výhodný tím, že je relativně dobře uchopitelný i produkčně a je to i tradice. Je hodně lidí, kteří sem přijdou. Letos jsme se rozhodli udělat takový malý úkrok bokem, jedna aktivita bude probíhat na Svitavském nábřeží – je to sportovní část v neděli. Také jsme řešili, kam umístíme velkou stage, protože se opravuje prostor parku Hvězdička. Nakonec jsme se rozhodli zůstat tady na ulici v centru „Bronxu“, protože je to dobře dostupné z centra a pro festival logické. Rozšiřování festivalu naráží nejvíc na to, že ho všichni děláme jako dobrovolníci. Takže to naráží na naše možnosti a kapacity v tomto směru. My jsme se teď prozhodli udělat krok k vícedennímu programu a pokud se ten formát osvědčí, tak je logickou volbou na příští rok hledat i jiná místa, další ohniska. Ono to ale přirozeně vyvěrá i ze zájmu různých lidí se na festivalu podílet. Spíš si to samo říká, co je potřeba, a my tu přirozenou cestu následujeme.

Ghettofest má za cíl na jeden den tuto lokalitu otevřít a vytvořit v ní prostor pro setkání. Ale co těch 364 dní, které zbývají – proniká sem postupně „vnější“ svět?
Vnější svět sem proniká velmi rychle skrze gentrifikaci jako takovou. Na tohle téma se zaměřujeme v odborné části festivalu, kterou orientujeme více komunitně. Kromě klasické debaty, která proběhne, budeme mít i seminář zaměřený na komunitní aktivity. To sem proniká hodně – na jedné straně jsou tu nějaké neziskovky, které tu tradičně působí a hodně pracují s tou lokalitou i konceptem sociálního vyloučení a potřeby poskytovat někomu pomoc jako klientovi. Jsou tu třeba Podané ruce nebo neziskovky, které poskytují sociální služby. Pak jsou tady nejrůznější iniciativy, kterým ten Ghettofest dává prostor a to jsou iniciativy, které vycházejí přímo odsud. Jedním z příkladů je Sdružení rodičů za férovou školu, což je neformální spolek romskýcj maminek, které se už asi rok setkávají. Výsledkem je, že mají sbor a na Ghettofestu budou vystupovat, je to inside komunitní aktivita. Dalším příkladem by mohly být iniciativy mladých lidí, kteří přicházejí zvenčí, zabydlují se tady a mají chuť to tady oživovat a osidlovat. S tím souvisí třeba iniciativy v bývalé káznici, kde by mělo vzniknout Kreativní centrum. Takže ty tendence tady jsou a ten festival by měl být jejich výstupem. Lidé, kteří o lokalitu mají zájem, potom svoji aktivitu směřují ke Ghettofestu, kde ji prezentují navenek.

Takže Ghettofest víc koncentruje, co se tady děje, než že by něco shora vytvářel?
Ono to jde ruku v ruce. Já tady bydlím, pracuji v muzeu, mám tu nějaké vazby, i kolegové pro to mají jakési know-how a znalost místa. S tím se snažíme pracovat a to je to základní. Velká část programu, který děláme, je to zvenčí, co do toho přidáváme. To znamená, že tu bude hrát třeba 100°C, které zaplatíme, pozveme všechny ty brněnské tanečníky, aby tady zatančili, je to kombinace obojího.

Co by se ale muselo stát, aby se tu lidé nebáli projít i mimo Ghettofest. Aby šli třeba z večerního představení divadla Radost do Černých Polí a měli pocit, že se nic nestane?
Já si myslím, že nejdůležitější je takový ten „mindshift“. Bavily jsme se o tom s Kamilou Zlatuškovou, která to nazvala „ghetto v hlavě“. To je takový ten pocit, že vstupuju do ghetta, takže se mi tam něco stane a na prvním rohu mě někdo okrade. Takže tam raději nechodím. První věc je připustit si, že by to tak nemuselo být. Druhá věc je – a na to Ghettofest reaguje – my dáváme možnost většímu množství Romů a jiných lidí se potkat. Tím vytváříme prostor, který tady úplně chybí, prostor setkávání, kde spolu lidé stráví několik hodin a zjistí, že se nemusí bát. To, že stojí na ulici hlouček Romských žen a něco si tam řeší, neznamená, že někoho ohrožují. To je ten základní pocit, že větší množství Romů znamená ohrožení, že po mně půjdou. Kdekoliv v centru se v noci může stát nějaký problém, ale s tím člověk musí počítat, když se večer ve městě pohybuje. Dokázat se zbavit toho předsudku, že větší množství Romů znamená „určitě se mi něco stane“, je základní myšlenka, která vede k tomu, aby se něco stalo. Já jsem sama Romka a vnímám to jinak, ale kdokoliv tady žije mi potvrzuje, že to není nebezpečná čtvrť, není to ghetto, není to „Bronx“ ve smyslu francouzských předměstí nebo velkého amerického města.

Ano, to srovnání mi přijde paradoxní. V opravdovém Bronxu žije jeden a půl milionu lidí...
Když jsem tu měla na návštěvě umělce z Německa, tak jsme šli o půl jedenácté Cejlem, který byl úplně mrtvý, tam nebyl prakticky nikdo. Když jsem jim řekla, že toto je nejnebezpečnější ulice v Brně, tak se opravdu s chutí zasmáli, protože mají úpně jinou zkušenost. Na světě jsou města, kde není běžné se pohybovat pěšky, jezdí se jen autem nebo na kole. Tady to má pořád úplně jiný charakter.

Tady byl vždycky zvláštní život, byl tu třeba TetraHydroClub a předtím Harlem – ten se vlastně taky hlásil k jiné pověstné části New Yorku. Zdá se mi, že tu řešíme úplně malý problém a tím Harlemem nebo Bronxem z něj děláme něco strašně vážného.
Je to v podstatě nálepka. Když se na to koukáme společným pohledem my dva, tak to vnímáme. Ale z pohledu člověka, který z toho cítí obrovský problém a nebezpečí, tam se to posouvá. Spousta lidí před skupinou Romů automaticky přechází na druhý chodník z úplně iracionálních důvodů. Je tu určité nastavení, které má člověk v hlavě. V okamžiku, kdy mám v hlavě to, že jsem něčí oběť, tak se jí stanu s mnohem větší pravděpodobností, než když to tak nemám. To je ale velmi individuální a specifická věc, kterou nelze nikomu vymluvit…

…nedá se jen tak říct „nemysli si to, neboj se zubaře, neboj se Romů“.
Ano, přesně tak. Je to individuální proces nějakého sebeuvědomování.

A je tady z hlediska statistiky větší kriminalita než třeba v Bohunicích?
To je hrozně komplikované říct, protože tady tím „Bronxem“ prochází hranice dvou městských částí – Severu a Středu. A statistiky existují jen na městskou část, Sever začíná na Francouzské a končí na Lesné, Střed pokračuje na druhou stranu centra. Data, na základě toho jak se sbírají, nelze odvodit. Zároveň je zkušenost taková – o tom bychom mohli mluvit s místními asistenty prevence kriminality –, že co se týká drog, tak je to tady živější než třeba na té Lesné.

Pokud přesná data nejsou, tak bych to snad nechal být a zeptám se ještě na jednu věc: co je největší nebo nejcharakterističtější mýtus o Romech – ať už pozitivní nebo negativní?
Ten pozitivní je, že všichni Romové zpívají a tančí. Já jsem nedávno potkala slečnu, která je Romka jak poleno a s totálním hudebním hluchem. Měla jsem z toho strašnou radost a říkala jsem jí: „Potřebujeme víc lidí, jako jsi ty. Ty budeš paní učitelka ve škole, budeš učit to, co teď studuješ, a nebudeš nikde zpívat a tancovat.“ A negativní podle mě je mýtus o sklonu ke kriminalitě, že to mají Romové zakódováno v krvi. Každému bych doporučila přijít sem do romského muzea, poslechnout si ve stálé expozici historický příběh, na jehož základě vznikl tento názor, který je velmi jednoduché vyvrátit.