Dirigent, cembalista, varhaník, pedagog, to všechno je Andrea Marcon. Výčet by nebyl úplný, kdybych nedodal to nejdůležitější – je to člověk, který miluje hudbu. Vřelý vztah má i k České republice – vystupoval u nás již několikrát. Letos přijíždí na Concentus Moraviae, kde s Venice Baroque Orchestra doprovodí Magdalenu Koženou. Den nato znovu veřejně rozezní a tím i zasvětí zrekonstruované barokní varhany v Doubravníku. Bude to jeho vůbec první sólový recitál u nás.
Přijíždíte letos na festival Concentus Moraviae. Vystupoval jste už v České republice, a při jaké příležitosti?
V České republice jsem vystupoval mnohokrát, v Praze jsem byl poprvé po roce 1990. Vystupovali jsme se Sonatori de la Gioiosa Marca a Giulianem Carmignolouv Rudolfinu. Pak jsem tu dlouho nebyl, ale v posledních osmi letech jsem se vracel velmi často s Venice Baroque Orchestra, ale také se souborem Collegium 1704 a samozřejmě s Magdalenou Koženou. Takže teď znám velmi dobře Prahu a mám ji moc rád. Byl jsem tam i několik dní na dovolené s rodinou.
Budete řídit Venice Baroque Orchestra a hrát i sólově. Jste víc dirigent nebo sólista, která z těchto možností vám vyhovuje víc?
V současnosti vystupuji častěji jako dirigent, jako sólista mám dva až tři recitály ročně. Rád bych jich měl více, ale je to boj s časem. Rád také učím, takže není snadné najít čas na vše. Jsem rád, že můžu mít na festivalu recitál jako varhaník. Pokud je možnost věnovat se oběma profesím, je to samozřejmě ideální, protože zkušenost se sólovým vystupováním může být při dirigování hodně užitečná. Jako sólista máte zcela přímý kontakt s hudbou, tvoříte ji vlastníma rukama. A to je také cílem vždy, když vedete orchestr. Musíte mít pocit, že máte všechno pod kontrolou a že můžete hrát na orchestr, jako by to byl váš sólový nástroj. Ty dvě profese jsou, myslím, dvěma stranami jedné mince.
Concentus Moraviae se koná v malých moravských městech, je to putovní festival. Znáte nějaký podobný festival, v čem je Concentus jedinečný?
Konání koncertů v různých malých městech regionu je, myslím, něco skutečně unikátního. Ta myšlenka se mi opravdu velmi líbí a doporučil bych mnoha jiným regionům v Evropě, aby ji převzaly. Pro festivaly staré hudby je typičtější, že se odehrávají na jediném místě, obvykle v nějakém starobylém, historickém městě, jako třeba festival v Bruggách, v Benátkách, ve francouzském Beaune či Ambronay… Takže festival roztroušený po tolika malých městech je z hlediska myšlenky skutečný klenot. Moc se mi líbí, že lidé se opravdu přesunují z jednoho místa na druhé. Je to úžasná příležitost ukázat bohatství, příběh a dědictví moravského regionu.
Jak jste se s Magdalenou Koženou potkali a jak začala vaše spolupráce?
Byla to producentka vydavatelství Deutsche Grammophon Marita Prohmann, která nás oba oslovila s myšlenkou společné práce na nahrávce věnované Händlovi. Pokud si správně vybavuji, setkali jsme se poprvé v roce 2006 při přípravě händlovského alba Ah! mio cor. Byl to začátek velmi mimořádné spolupráce.
Čím je pro vás Magdalena Kožená výjimečná, co ji odlišuje od jiných špičkových zpěvaček?
Pokaždé cítím, jak Magdalena naprosto splývá s tím, co zpívá. Je tak intenzivní, tak hluboce se ponoří do každého textu, do každého stylu. Vnímám to jako převtělení – ona sama se stává hudbou. To není nic běžného, i když intenzivní prožitek a zaujetí vidíme u mnoha jiných zpěváků. Ale u Magdaleny máte vždycky pocit, že jde o fyzickou záležitost, nejen intelektuální a duchovní. Když zpívá něco velmi smutného, máte pocit, že sama fyzicky trpí. Nejde jen o její hlas nebo o její intelekt – protože ona je samozřejmě mimořádně inteligentní zpěvačka – ale tato intenzita je extrémně provázaná s jejím tělem.
Koncertní program v Moravském Krumlově zahrnuje především Vivaldiho, dále Händela a Telemanna. Co mají tito skladatelé společného, a co je odlišuje?
Dobře, máme zde velmi italského skladatele, velmi německého skladatele, čímž myslím Telemanna, a pak máme Händla, který strávil mnoho let v Itálii a snažil se svým způsobem napodobovat italské skladatele – to o Telemannovi nelze říci. Vivaldi je nejen italský skladatel, ale skladatel typický pro Benátky – jeho hudba jsou Benátky. Vivaldi skoro fyzicky ztělesňuje ducha tohoto neuvěřitelného města v osmnáctém století. Händel byl jedním ze skladatelů osmnáctého století, kteří nejvíce cestovali po Evropě, to například Bach nikdy nedělal. Händel skutečně chtěl cestovat, chtěl poznávat různé styly a v jeho hudbě také najdete hodně benátských, neapolských a vůbec italských vlivů. Telemann podobně jako Bach moc necestoval, v Německu byl ale nejznámějším skladatelem. Vivaldi, Telemann a Händel žili ve stejné době, ale psali hudbu v naprosto odlišném stylu a estetice. Okamžitě rozpoznáte, kdy jde o Vivaldiho, kdy o Händela a kdy o Telemanna, hudba je u každého z nich velmi charakteristická.
V Doubravníku budete hrát na nedávno zrestaurované varhany zhotovené Janem Výmolou, které jsou až na maličkosti v původním stavu, jde téměř o barokní originál. Setkáváte se s podobnými nástroji často?
Takové nástroje jsou můj osud. Narodil jsem se poblíž Benátek v Trevisu – ve městě máme jedenáct nástrojů, dokonalých originálů z 18. století. Už jako dítě a teenager jsem byl zvyklý dotýkat se jejich starých kláves, v Itálii jsou tyto nástroje poměrně běžné. Jiná situace je v Německu, ve Francii či v jiných zemích. Ve Španělsku, v Itálii, ale také na Moravě je stále mnoho historických varhan, a to je samozřejmě i pro vaši zemi velké bohatství.
V minulém roce jste doprovázel Magdalenu Koženou s Collegiem 1704, letos přijíždíte s Venice Baroque Orchestra. Je možné tyto dva soubory srovnat? Jaké jsou jejich silné a slabší stránky?
To opravdu nedokážu říci, oba orchestry mají jiný zvuk. Ale oba jsou velmi vnímavé, velmi dobře reagují na podněty nejen od dirigenta, ale také od sólistů, které doprovázejí. Venice Baroque Orchestra je pro mne samozřejmě srdeční záležitost, tento soubor byl součástí mého života. S Collegiem 1704 jsem zažil báječné věci, pamatuji si je velmi dobře, každého jednotlivého hráče, protože spolupráce s nimi byla opravdu fantastická. A myslím, že se mi dařilo s nimi docílit pěkného benátského zvuku.
Oba vaše koncerty na festivalu Concentus Moraviae jsou čistě barokní. Zabýváte se také jinými hudebními epochami?
Ano, samozřejmě, mám rád všemožné druhy hudby. Teď například diriguji Mozartovu operu Idomeneo v basilejském divadle. Dělal jsem celou řadu oper, nejen barokních. Dirigoval jsem také Beethovenovy symfonie, Rossiniho opery. Mám rád i romantickou hudbu, ačkoliv jsem ji zatím nedirigoval, jsem velmi otevřený. Snažím se jen o to, abych všechno, co dělám, dělal velmi dobře. To mi pochopitelně nedovoluje věnovat se příliš mnoha věcem.
Dirigoval jste také Berlínské filharmoniky...
Ano, přesně tak, v říjnu 2012, často spolupracuji s moderními orchestry. Například jsem v Kodani dělal s Dánským národním symfonickým orchestrem kompletní mozartovský program. Myslím, že je velmi důležitý dialog mezi někým, kdo přichází ze staré hudby, a snaží se najít společnou řeč s jinými hudebníky, kteří jsou přinejmenším stejně výborní, jen hrají na moderní nástroje. To znamená, že neuvažuji ve smyslu rozdílných skupin umělců, ale ve smyslu zkušeností. Hrát barokní hudbu se soudobým orchestrem je pro mne velmi obtížné, ale také velmi pěkné, protože soudobý orchestr potřebuje chápat tuto hudbu jiným způsobem. Je to také určité omezení, ale součástí naší práce je snažit se otevírat všemožné dveře a okna a komunikovat, protože všichni mluvíme jazykem hudby, nepatříme k různým rodinám, jsme rodina hudebníků. Takže musíme najít způsob, jak se spolu domluvit. Velmi často se setkávám se soudobými orchestry, které mají skutečně zájem a které okouzlil tento odlišný způsob hraní, artikulace, formování frází. Není to vždy jednoduché, ale vždy je to úžasný úkol.
S Venice Baroque Orchestra jste nastudoval mnoho oper – čím jsou pro vás operní produkce výjimečné?
Jsem také umělecký vedoucí souboru La Cetra, dělal jsem s ním Idomenea. Víte, operu mám opravdu rád. Zednodušeně řečeno je to kombinace herectví, hudby, režie, scénografie, toho všeho dohromady. Je to samozřejmě pokaždé velmi komplikované, potřebujete množství zkoušek, ale je to tak skvělé. Občas pochopitelně ne zcela souhlasím s tím, co dělají režiséři, a mnohokrát jsem měl své výhrady, ale přesto je opera něco naprosto magického, obzvlášť barokní opera. Protože pokud jdete do divadla na Parsifala, na Bohému nebo Carmen, tak už předem hudbu znáte, jdete si ji jen poslechnout a podívat se, co bude v této inscenaci Carmen, Bohémy nebo Parsifala jiného. Mezi barokními operami máme tisíce děl, která nikdo nezná, a je tak krásné je hrát. Platí to dokonce i pro opery od Händla. Když jsem dělal jeho překrásnou Siroe, bylo to třetí provedení této opery v Evropě. S Cavalliho L’Orione to bylo stejné, také jsem poprvé nastudoval L'Olimpiade od Cimarosy, což je mistrovské dílo, a mnoho dalších. Lidé, kteří přicházejí do opery, tak hudbu vůbec neznají, a to je pak ještě větší radost, protože jim představujete něco, co nikdy předtím neslyšeli a neviděli. To se může stát jen se současnou hudbou a se starou hudbou.
Jak dlouho už Venice Baroque Opera působí? Chcete se souborem zůstat nebo máte jiné plány?
Orchestr jsme založili před šestnácti, skoro sedmnácti lety, a je pravda, že se nepodílím na celém repertoáru Venice Baroque Orchestra, protože orchestr chtěl působit také s jinými dirigenty, což je normální. Stále společně hrajeme, ale nejde o exkluzivitu v tom smyslu, že když Venice Baroque Orchestra vystupuje, musím tam nutně být i já. Takto se situace změnila v posledních dvou letech. Z mnoha důvodů – také osobních a rodinných – jsem v posledních pěti letech nemohl s orchestrem jezdit na vzdálená turné do Spojených států nebo do Japonska. Ale myslím, že to je pozitivní vývoj, protože každý orchestr by měl být na svém vlastním dirigentovi nezávislý, i v případě jako je můj, kdy dirigent byl zároveň zakladatelem. Je to přirozená dráha orchestru, že si dříve či později přeje hrát co možná nezávisle. Není to žádný problém a já tak můžu dělat i jiné věci s jinými orchestry. Ale když můžu, tak s VBO stále rád jezdím na turné a na koncerty.
Co vlastně nastartovalo vaši kariéru, kdy jste si poprvé řekl, že se stanete profesionálním hudebníkem?
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že se stanu profesionálním hudebníkem. Vždycky jsem se zkrátka věnoval hudbě, hudba byla moje láska a vášeň. Ani jsem jasně nevnímal, že by hudba mohla být i profesí. Vyhrál jsem varhanní a cembalovou soutěž a velmi brzy jsem začal mít recitály. Svůj první varhanní recitál jsem měl v sedmnácti letech (vlastně to bylo v Dubrovníku v Chorvatsku, což zní podobně jako Doubravník). Moje hudební kariéra trvá už dvaatřicet let, ale začala, aniž bych sám věděl, co to kariéra je. Můj vztah k hudbě a k mé práci byl pro mě vždy velmi přirozený a velmi spontánní. Kariéra přišla, když jsem vyhrál první ceny. Ale myslím, že jsem ty ceny vyhrával právě proto, že mě nezajímalo nic než hudba sama. Když začne mladý člověk uvažovat o kariéře, kontaktech a vztazích a že jsou důležité pro jeho kariéru, myslím, že riskuje, že se velmi brzy zničí. Když jste mladý, musíte dělat jedinou věc: musíte cvičit, číst, sledovat hudbu, kulturu, chodit do muzeí, musíte růst, všechno jak to jenom jde. Nesmíte přemítat nad kariérou. Pak, když budete skutečně dobrý, mnohé dveře se dříve či později otevřou samy. Někteří moji velmi nadaní studenti, je jim málo přes dvacet, vnímají vše skrze kariéru – to je úplně špatně. Mnozí z nás, když jsme byli stejně staří, jsme byli jednoduše zamilovaní do hudby. Chtěli jsme dělat hudbu, ne kariéru. V tom je velký rozdíl.
Máte vůbec nějaké nehudební potřeby a vášně?
Narodil jsem se v Trevisu a z vinic kolem blízkého hradu Collalto pochází moje oblíbené víno – je to odrůda Wildbacher, dostala se k nám z Rakouska. Mám rád to víno i místo, odkud pochází. A ještě nedám dopustit na risotto s houbami a chřestem, rád ho jím i vařím.
Máte nějaký hudební sen? Uvažujete občas v hudební oblasti o něčem, co se zdá nedosažitelné?
Kdyby se mne byl někdo v patnácti letech zeptal, jestli mám sen, možná bych byl řekl, že chci jednou dirigovat Berlínské filharmoniky – a ono se to stalo. Celý život jsem snil o tom, že se dostanu do bodu, kdy budu moci dirigovat Matoušovy pašije. A jsem rád, že se mi to minulý květen podařilo. Měl jsem hodně snů, když jsem byl dítě, ale život je těžký a mnoho mi jich nezbylo. Chtěl bych jednou dirigovat některou Mahlerovu symfonii – druhou, třetí nebo šestou, které jsou blízké mému srdci. To je sen, který se zřejmě nikdy nesplní. Dalo by se říci, že Mahler je svým způsobem poslední barokní skladatel, je v něm tolik momentů, které mi barokní hudbu připomínají. Nejde tady o hudební analýzu, on byl samozřejmě poslední z romantických a první z moderních skladatelů. Jeho hudba mne ale odjakživa hluboce zasahovala, hned od chvíle, kdy jsem ji ve třinácti letech objevil. Tak toto je snad ještě malý sen. Pokud jde o ostatní sny spojené s dirigováním – když dirigujete Berlínské filharmoniky, o čem dalším můžete ještě snít? Nic víc už není. Pracuji s výborným orchestrem, výbornými sólisty, mám štěstí, že můžu pracovat se zpěváky jako je Magdalena Kožená, co můžu chtít víc. Jsem za svůj hudební život moc vděčný. Byl jsem vždy velmi štědrý k hudbě, ke kolegům, ke studentům, ale musím říci, že jsem dostával zpět mnohem více, než co jsem sám dával. Člověk si může být jistý, že když dává, dostane od života také hodně zpátky. Taková je pravda.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s Týdeníkem Rozhlas
Foto Jiří Sláma a Harald Hoffmann
Zatím nebyl přidán žádný komentář..