Duduk je arménský dvouplátkový nástroj, příbuzný hoboje, zapsaný na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Vyrábí se nejčastěji z meruňkového dřeva a mezi dřevěnými dechovými nástroji patří k nejdynamičtějším. Mladý virtuóz na tento nástroj Arsen Petrosyan na své aktuální album Hokin Janapar zařadil jedenáct písní a dalších melodií z různých částí Arménie. Arsen Petrosyan vystoupí se svým Quartetem v pondělí 26. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Jeho noční koncert se bude konat od 23.00 v náměšťské Staré tkalcovně.
V jakých hudebních žánrech duduk nacházel a nachází nejčastěji uplatnění? Máme si jej spojovat především s arménskou lidovou hudbou?
Dnes se duduk považuje za tradiční klasický nástroj, nikoli tedy za nástroj lidové hudby. Samozřejmě že jej v minulosti po staletí používali lidé na venkově, ale dnes jej opravdu vnímáme jako nástroj klasické hudby. Takto jej vidí i současná mladá generace a i já jsem hrdý na to, že jej mohu ve světě prezentovat. Vedle toho jej tedy dnes používají i folklorní soubory, hraje se na něm v rámci avantgardní hudby, uplatnění najde i ve filmové hudbě, v rocku… Má tedy široké uplatnění.
Měl jste vy sám ve hře na duduk nějaké rodinné vzory?
Ano, za to, že hraji na duduk, mohou moje rodinné kořeny. Můj pradědeček hrál na duduk, mí prarodiče se také věnovali hudbě, měli od přírody velké nadání. Duduk navíc byl a stále je považován za národní arménský nástroj. Když dnes chtějí dát rodiče své dítě do hudební školy, aby se naučilo hrát na nějaký tradiční nástroj, často volí právě duduk. Já jsem se začal v šesti letech učit nejprve na flétnu, protože to bylo snazší. Na duduk jsem pak přešel později.
Letos na jaře vám vyšlo nové album Hokin Janapar. Jaký koncept jste při jeho sestavování zvolil?
Název Hokin Janapar znamená v arménštině „Cesta mé duše“ a už tento název mnohé napovídá. Všechny skladby na albu pro mne nějakým způsobem osobní výpovědí. Za každou z nich je nějaký příběh a všechny dohromady shrnují mé emoce a můj smysl života. Proto jsem albu dal tento název. Tento koncept jsem měl v hlavě celých posledních pět let od vydání mého prvního alba. Zkoušel jsem ty písně hrát na koncertech a postupně jsem vytvářel toto album. Je to podobné, jako když vaříte. Přidáváte jednotlivé přísady, přemýšlíte, čím celek okořenit. Výsledkem je album, které je pro mne velmi osobní a které mě představuje jako člověka.
Album obsahuje instrumentální verze písní, které původně většinou měly texty. Jsou nebo byly tyto texty pro vás při tvorbě alba důležité?
Když hrajete píseň – a na tomto albu hraji především tradiční písně –, je dobré znát její obsah. Já se jako hráč sice v první řadě soustředím na melodii, ale texty jsou pro mne samozřejmě také důležité. Měl bych vědět, o čem jsou písně, které hraji, o čem svou hudbou vyprávím. Hudbu samotnou sice považuji za atraktivnější část výpovědi, ale na albu jsou některé skladby, které mám přímo spojené snaší rodinou. Je tam například směs dvou melodií Nazani a Broyi, které jsem věnoval svému otci. Byly to totiž jeho oblíbené písně. Vzpomínám si, že když jsem jako malý chodil do hudební školy, tatínek po mně chtěl, abych mu tyto písně zazpíval. Můj otec zemřel, když mi bylo patnáct, ale tuto vzpomínku mám vyrytou hluboko v sobě. A protože právě díky svému otci jsem se stal hudebníkem, beru tuto skladbu jako pouto mezi sebou a svou rodinou a konkrétně svým otcem. Proto jsem mu ji věnoval.
Posluchač při poslechu vaší hudby texty k dispozici nemá. Jaký příběh mu tedy chcete předat?
Nejdůležitějším „příběhem“, který by si z mé hudby měli odnést posluchači, kteří toho o Arménii a arménské hudbě mnoho nevědí, je samotný zvuk. Je to můj příběh, příběh hráče na duduk. Samozřejmě že při koncertech něco málo vysvětluji nebo vyprávím, ale hudba samotná by měla být tím nejsilnějším zážitkem. Hudba je vyjádřením toho, co cítím uvnitř a co chci předat svému publiku. Hudba je obecně srozumitelný jazyk, a i když neznáte texty, samotná hudba je nejúčinnější nástroj. Může vás oslovit a propojit s hudebníkem.
Vystupujete sice jako arménský hudebník, ale pocházíte ve skutečnosti z oblasti, která je součástí Gruzie…
Je to ještě složitější. Mí předkové pocházeli z města Erzurum, které se dnes nachází ve východním Turecku, ale pro nás je to „západní Arménie“, protože je to historicky arménské území. Poté se moje rodina přestěhovala do Gruzie, do největší arménské enklávy Javakhk. Tam mám dodnes příbuzné – žijí tam mí prarodiče z matčiny strany a pocházel odtud i můj otec. I já jsem tam prožil své dětství a mám k této zemi hluboký vztah.
Arménie ve svých současných hranicích je poměrně malá země, ale právě historická Arménie byla mnohem rozsáhlejší. Předpokládám tedy, že i arménský folklor bude mít různé varianty podle jednotlivých regionů. Je to tak?
Ano, hudba jednotlivých regionů historické Arménie se od sebe liší. Jiné tance se tančily v Javakhku, jiné v Erzurumu v západní Arménii. Čerpáme z velkého kulturního dědictví z celého území historické Arménie, které nám předchozí generace zanechaly, a my se dnes snažíme toto dědictví předávat dál. Na album jsem nahrál skladbu Shoror, což je taneční melodie přímo z regionu Javakhk. Jak už jsem řekl, každý region měl své vlastní tance, své melodie, také svůj dialekt, odrážely se tam jiné vlivy. To všem jsem se snažil ukázat na albu. Je to pro mne totiž velmi důležité.
Nacházíme v arménské hudbě prvky folkloru sousedních zemí?
Ano, hudba okolních zemí tu arménskou samozřejmě ovlivňovala. Působily na ni například vlivy íránské hudby. Když dnes potkám íránského nebo tureckého muzikanta, je pravděpodobné, že se mu bude arménská hudba líbit. A podobně když já slyším nějaký turecký nástroj, jako je bağlama nebo saz, osloví mě to. Je přirozené, že svou hudbu navzájem sdílíme. Jsou to sousední země, navzájem se ovlivňujeme, učíme se jeden od druhého. Tak to funguje.
Jednou z vašich aktivit je mezinárodní trio A.G.A., se kterým jste vydal album loni. Na jakém principu funguje?
A.G.A. znamená „Arménie – Gruzie – Anatolie“. S touto skupinou hrajeme anatolskou, arménskou a gruzínskou hudbu, a jde tedy o krásný příklad onoho vzájemného sdílení. Ale mne neovlivňuje pouze hudba sousedních národů. Důležitá je pro mne i západní hudba, oslovuje mě hudba skandinávská nebo keltská. I když taková hudba nemá nic společného s mými kořeny, dotýká se mého srdce a dojímá mě.
Na sólové album Hokin Janapar jste si pozval několik hudebních hostů, často s velmi zajímavými nástroji. Podle čeho jste doprovod volil?
Když se duduk používá jako sólový nástroj, je většinou dobré, když jej doprovází ještě nějaký další nástroj. V arménské klasické hudbě to často bývá druhý duduk, který hraje pouze jeden basový tón, takzvaný dron. K této formě pak patří ještě rytmický doprovod perkusí. Takto jsem nahrál i já některé skladby na své album. A pak jsem použil ještě jednu formu, a sice spojení duduku, perkusí, cimbálu santur a citery zvané kanonaki, což je vlastně můj Arsen Petrosyan Quartet, který jsem založil před třemi lety. Chtěl jsem jej na svém albu také představit. Líbí se mi toto spojení východních nástrojů, jako jsou santur a kanonaki, s arménskou klasickou hudbou. Když mimochodem mluvím o „klasické“ hudbě, nemyslím tím evropskou vážnou hudbu, ale skutečně arménskou klasickou hudbu. Kromě toho všeho mám na albu také harfu. I s doprovodem tohoto nástroje někdy vystupuji a zvuk harfy mám rád. Spojení harfy a duduku je uklidňující a tyto dvě barvy jdou krásně k sobě.
Loni na podzim, když jste pracoval na svém albu, vypukla válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu. Ovlivnila nějak podobu nahrávky?
Bohužel tato hrozná válka vypukla, když jsme pracovali na postprodukci alba. Nahrávka už byla hotová. Pro mne jako umělce a citlivého člověka to byl skutečný šok. Moje země se dostala do strašné situace a my sami jsme ve studiu nevěděli, co bude dál. Bylo to těžké období, ale – jak píšu v bookletu – moje album ukazuje kulturu národa, který navzdory všem katastrofám žije dál a má světu co nabídnout. Jsem rád, že se mému týmu povedlo album dokončit. Sám jsem se v té době na práci nedokázal soustředit. Něco takového bych nepřál žádnému národu a žádnému člověku. Album tedy opravdu vnímám jako manifest toho, že arménská kultura žije dál.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..