O jubilejním 20. ročníku hudebního cyklu Barbara Maria Willi uvádí…, také o historicky poučené interpretaci a dalších plánech jsem na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění hovořil s děkankou Hudební fakulty JAMU, dramaturgyní, pedagožkou, popularizátorkou klasické hudby, cembalistkou, varhanicí a specialistkou na kladívkový klavír Barbarou Marií Willi. O tom, jak nabitý program tato žena má, vypovídá nejlépe fakt, že těsně před začátkem našeho povídání aktivně vyučovala zahraničního studenta.
Od 23. února probíhá jubilejní 20. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí… Jak to vlastně celé začalo? Co Vás přivedlo k myšlence uspořádat v Brně takovou řadu koncertů staré hudby?
Já jsem vždy toužila, aby tady byl specializovaný cyklus zaměřený na historicky poučenou interpretaci. Chtěla jsem, aby se s ní lidé mohli seznámit, jak je to odlišné a dobrodružné a že poučená interpretační praxe nabízí mnohem širší a odlišné zážitky z hudby, než co se odehrává v hudebním mainstreamu. Následně mě oslovil David Dittrich na základě spolupráce, kterou jsme měli při festivalu Concentus Moraviae, pro který jsem začala připravovat dramaturgii, zda bych nechtěla takový abonentní cyklus založit. Byl to současně první abonentní cyklus staré hudby v Brně. Já jsem hned nadšeně souhlasila, načež on přišel s nápadem, že by tento program měl mít nějaký osobitý a osobní rukopis: měla jsem jej uvádět a měl také nést mé jméno. Z toho jsem zpočátku měla trochu strach a říkala jsem si, zda to není příliš… ale ukázalo se to částečně jako kouzlo tohoto cyklu. Nejen je silně osobní, ale lidé mi věří, že když pozvu nějakého zahraničního interpreta, že je to excelentní a zajímavý host. Vědí, že i dramaturgie je vždy v něčem objevná či zvláštní. Po dvaceti letech jsem na ten cyklus hrdá a mám ohromnou radost, že se našla ta velká skupina posluchačů, která je ochotná a schopná přijmout velké výzvy, často i neobvyklé nástroje a podobně.
Bylo v rámci cyklu vždy šest koncertů, nebo se jejich množství měnilo?
Vždy šest – tři v první polovině roku a tři v té druhé. Vždy to navíc bylo rozděleno po kalendářním roce, což je trochu odlišné od tradičních cyklů.
Máte nějakou ucelenou dramaturgii cyklu? Proměnila se během let?
Jednotícím principem je, že na dvou až třech koncertech v rámci roku se podílím i jako interpretka. Snažím se také akcentovat mezinárodní přesah, takže ráda zvu hodně zahraničních hostů, ale soustředím se i na mladé a talentované české soubory. Není to nějak tematicky vázáno, avšak v posledních letech se objevují i méně obvyklé oblasti staré hudby jako třeba středověk či renesance, nebo naopak romantismus, kde slyšíme třeba Schumannovu tvorbu interpretovanou na kladívkovém klavíru.
… na to jsem se chtěl zrovna zeptat. Pokud se podíváme na letošní program, vidíme skladatele od 17. do počátku 20. století. Jak široce nahlížíte na tzv. „starou hudbu“? Kam až, podle Vás, sahá?
Tak u toho „revivalu“ staré hudby v 80. letech minulého století byli lidé nadšení, že objevují něco nového o hudbě z období (dejme tomu) od Monteverdiho po Bacha. A pak se začali zajímat také o renesanční hudbu, středověkou hudbu až ke gregoriánskému chorálu. A o něco později jsme začali přicházet zase blíže k přítomnosti, takže lidé jako Nikolaus Harnoncourt, u kterého jsem studovala, začali objevovat, jak se hrál Haydn, Mozart, Beethoven. Ale tam jsme také nezůstali a šli jsme ještě dál až do romantismu. Objevili jsme, že i v té době se hrálo úplně jinak, než jsme si původně mysleli. Také proto nemají současné mladé soubory v hlavě pomyslnou hranici. Třeba pro Pura Corda, řecko-španělské smyčcové kvarteto, končí stará hudba zhruba s Janáčkem. To znamená víceméně s koncem používání střevových strun pro smyčcové nástroje.
Při sestavování dramaturgie vycházíte nějak z proporčnosti jednotlivých období? Letos třeba není zastoupena renesance, ale na minulých ročnících byla. Přihlížíte i k tomuto?
To samotné sestavování dramaturgie je víceúrovňové. Já vycházím primárně z možností těch špičkových interpretů, které se snažím pro cyklus získat. No, a tyto soubory za sebou většinou mají již nějakou hudební profilaci, a té se snažím vycházet vstříc. Samozřejmě se zaměřuji i na to, aby ten konkrétní ročník byl vždy sestavený pestře a aby se ukázalo celé spektrum staré hudby. Takže některé ročníky jdou hlouběji do minulosti, zatímco jiné se soustřeďují spíše na Mozarta, Beethovena a jiné skladatele blíže naší době. Třetí veličinou je pestrost nástrojová, resp. pestrost přístupů – letos třeba výjimečně hraje pařížský host Philippe Bernold na moderní flétnu. Jakožto typický Francouz zná velmi dobře barokní tradici. Na moderním nástroji je schopen docílit takřka až traverzového zvuku. Takže podobné zajímavosti se snažím v dramaturgii uvádět a docílit tak jakéhosi přirozeného vnitřního příběhu celého cyklu.
Jak dlouho vlastně probíhá příprava konkrétního ročníku? Přemýšlíte a domlouváte již XXI. ročník?
Ano, už jej mám dokonce i hotový. Ta hlavní kostra se tvoří tak rok a půl až dva roky dopředu. Někdy se stane, že je třeba udělat ještě drobné změny, ale tak to chodí. Většinou jsem nejkreativnější, když mne tlačí termín. (smích) Potom chodí nápady jeden za druhým.
Program dubnového koncertu obsahuje rovněž skladbu Jiřího Antonína Bendy, která je uvedena v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Vydáváte se často na lov do hudebních archivů, nebo jde spíše o výjimky?
Já to objevovaní zbožňuji! Ostatně 21. března na programu byla premiéra Smyčcového kvartetu G dur od Agnes Tyrell tedy brněnská romantická skladatelka, a i tato skladba pochází z Moravského zemského muzea. A v dubnu bude fantastická a výrazně progresivní Bendova sonáta. Bohužel už teď nemám tolik času samostatně bádat, ale jsem v kontaktu s muzikology a nabízím jim interpretační spolupráci.
Využíváte při interpretaci třeba i edice připravené studenty JAMU či ASH?
Já se snažím především propojovat lidi, kteří by o ně mohli mít zájem. Nejsem to vždy já, kdo je interpretuje, ale dbám, aby nezapadly. Měli jsme tu například i projekt, kde studenti měli vytvořit vlastní edici toho, co hrají. A třeba v rámci Letní hudební akademie Kroměříž jsme byli se studenty v kroměřížském hudebním archivu. Tam si jeden ze studentů přepsal dochovanou skladbu, která navíc není ještě vydaná.
Z kterého koncertu případně či kterého umělce jste zatím měla největší radost? Kdo Vám přijde jako nejzásadnější přínos pro brněnský hudební život?
No to by bylo sto dvacet koncertů… (smích) Mně nicméně z pochopitelných důvodů přirostly k srdci všechny koncerty. Večer, u kterého jsem byla v sedmém nebi, byl nedávný koncert s Kateřinou Kněžíkovou. Jednak je pro mne velký svátek hrát Schumanna. Je to nádherná hudba, která má svůj zcela přirozený pohyb. A pak s Kateřinou jsme si interpretačně naprosto rozuměly a nebylo potřeba žádných slov. Úsměvné je, že pokaždé, když jsme zkoušely, tak to bylo jiné a originální. Podobné to bylo třeba i s vídeňským houslistou Erichem Höbarthem, se kterým jsme během zkoušení prakticky vůbec nepromluvili. Což je myslím znak hlubokého hudebního propojení, při kterém současně nevíte i víte, co dělat. Velmi kreativní stav. Mám také obrovskou radost, že mé pozvání přijala legenda flétnové interpretace Philippe Bernold! S ním jsem již hrála v Telči a moc se na naše společné vystupování těším, protože francouzský způsob hry je elegantní a lehký. Většina mezinárodních hostů jednak chválí akustiku konventu Milosrdných bratří, kde se cyklus odehrává, ale také vždy dodávají, že publikum je zvláštní, pozorné a spoludotváří výkon.
Vraťme se maličko do minulosti. Ovlivnila Vás nějak pandemie z hlediska posluchačstva? Vidíte menší či větší zájem o koncerty? Proměnilo se Vám nějak publikum?
Covidová doba byla skutečně bolestná. Zmíněný večer s Kateřinou Kněžíkovou jsme kupříkladu přesouvali hned třikrát. Takže to byla i docela velká zkouška věrnosti abonentů. I pro náš organizační tým to bylo velmi náročné období. Tady bych chtěla vyzdvihnout Kláru Zemanovou, která zajišťuje kontakt s abonenty a která udělala ohromný kus práce. S každým jednotlivcem mluvila nebo mu psala. Takže myslím, že i zde je vidět rukopis osobního kontaktu, který je pro náš cyklus tolik zásadní. A snad ani proto jsme nepocítili ztrátu publika… možná trochu obměnu, ale to je přirozené. Nicméně jeden produkt, který vznikl v rámci inovace za časů nejtvrdší karantény, je záznam koncertu bez publika s Josefem Špačkem. Tam jsme měli možnost ukázat na záznamu třeba i nádherně zdobené noty Biberovy sonáty.
A z hlediska zmíněné proměny publika… chodí teď třeba více mladých lidí?
To publikum je živé. Jsou tam lidé, kteří chodili již na samém počátku, druzí odešli tam, kde mohou poslouchat třeba větší hudební formy. Řekla bych nicméně, že máme docela pestré posluchačstvo a i zastoupení mladých je poměrně výrazné. Třeba studenti tvoří zásadní část návštěvníků.
Vidíte, že by se nějak posunulo posluchačstvo, co se týče znalostí a náhledu na starou hudbu? Jistě máte mnoho abonentů, kteří chodívají pravidelně a dovedou starou hudbu více ocenit, lépe ohodnotit, jinak k ní přistoupit než před 20 lety?
Určitě ano – ušli jsme spolu docela dlouho cestu a od představy toho, že stará hudba je výhradně baroko, jsme se posunuli napříč historií na obě strany. A tohle je myslím posun nejen posluchačů, ale je to vlastně vývoj i celé scény historicky poučené interpretace. Pro mne je zásadní být neustále otevřená těmto novým proudům a být stále mladá v přístupu k hudbě. Je to nekonečná cesta a myslím, že je hezké, že na této cestě jsme právě i s tím publikem. Vnímám u nich, že vědí, že stará hudba není jen jakýsi repertoár, ale celkový přístup.
A z druhé strany – je nyní snazší hledat nové interprety staré hudby, než bylo dříve, když jste začínala? Je kupříkladu více českých interpretů, mladých interpretů?
Jednoznačně. Obzvláště za posledních deset let výrazně vzrostla úroveň českých interpretů a nyní je srovnatelná s mezinárodním standardem. Dokonce bych si i troufla říci, že díky určité české poctivosti a velmi husté síti ZUŠ po celé České republice je to podhoubí nebývale kvalitní. Očekávám, že se ještě více prosadíme i v rámci Evropy a budeme spoluudávat směr hudebního vývoje a to nejen na poli staré hudby.
Dostává se dostatečné pozornosti starší hudbě i z hlediska pedagogického?
(smích) Tak Brno je možná luxusní město, protože máme současně Akademii staré hudby na Masarykově univerzitě a oddělení staré hudby na JAMU, které se nazývá Katedra varhanní a historické interpretace a kromě varhan obsahuje kladívkový klavír, cembalo, loutnové a smyčcové nástroje, traverso, historický zpěv a nově i historický hoboj. Takže máme sedm oborů a řekla bych, že se nám docela daří. Máme také množství mezinárodních smluv s různými jinými hudebními univerzitami, takže studenti mohou využívat možnost studia v zahraničí. Větší péči bychom měli věnovat obecné hudební výchově. Setkala jsem se teď u jedné ředitelky základní školy s postojem, že hudba je o znalosti not a že třicet let používat stejnou metodu drcení dětí je absolutně v pořádku. Nedivím se potom, že mladí lidí si myslí, že na hudbu nenají talent a že je něco otravného…
Kam interpretace staré hudby bude směřovat? Objevují se zde – na úrovni interpretů i badatelů – nějaké proměnlivé trendy, odlišné výklady?
Tato scéna je hodně v pohybu. Jednak jsme konečně přistoupili na to, že penzum tvorby spadající do tzv. „staré hudby“ je mnohem širší a že sahá dejme tomu od 4. do 20. století. Že spíše než o kompozice samotné jde o přístup, který pátrá po tom, jak to bylo v té či oné době, jaké nástroje se užívaly, jaké techniky byly upřednostňovány či jakými filosofiemi se tvůrci i hudebníci řídili. Kromě toho ale vidím, že je hodně módní aranžování hudby a improvizace… Hudebníci třeba improvizují celý koncert, tak jak se to dříve dělalo. Takže zohledňujeme kromě repertoáru, nástrojů a interpretační techniky i toto myšlení a sociální aspekt. Interpret by měl být do určité míry i skladatel, což je stále relativně velká novinka, která vede často k úžasným výsledkům. Někdy vede třeba až moc daleko.
Dalším trendem, který velmi ráda pozoruji, je jakési sblížení hráčů na moderní nástroje se starohudbáři. Právě tím, že jsme pochopili, že poučená interpretace je spíše filozofie, tak mnoho principů lze uplatnit i na moderních nástrojích. Přichází generace, která nemá to omezení nastavené v hlavě. Vědí, že se dá dosáhnout prakticky všeho. Máme i studenty, kterým zkrátka jedno studium nestačí, a ti třeba dobrovolně zkoumají hudbu z hlediska tradičních přístupů i z hlediska historicky poučené interpretace. Ostatně dnešní špičkový interpret chce znát co nejvíce stylových jazyků a co nejvíce porozumět proměnlivé tváři hudby.
Jak náročné je pro Vás skloubit koncertní, organizační a pedagogickou činnost? Říkáte si někdy „Již nesmím kývnout na další koncert, jinak to nestihnu vše nastudovat“?
Někdy to je velmi náročné, ale já všechny ty věci dělám proto, že je mám ráda a jsem z nich nadšená. Zatím žádnou hranici typu „o víkendu ne“, nebo „večer už ne“ nemám. (smích) Ono to samozřejmě bere výrazné množství času, ale zase často jedna věc pomůže druhé – dramaturgie se hodí ve výuce a naopak, organizační činnost mě vyloženě baví a tak.
Je něco, co Vás na kulturním životě v Brně trápí?
Brno zatím značně do kultury investuje, doufám, že tomu tak bude i nadále. Doufám také ve výstavbu koncertního sálu. Co mi vadí je takové to zastaralé myšlení: regionální kultura versus kultura hlavního města. V dnešní době už by nemělo záležet na těchto škatulkách, mnohem důležitější by měla být kvalita a invenčnost toho, co se děje.
A úplně na závěr: Co plánujete do dalších dvaceti let? Přemýšlíte o nějakém rozšíření či formální proměně cyklu?
Mým snem by bylo udělat takovou „franšízu“ i do jiných měst a rozšířit ten cyklus i jinam ve stejné podobě. Dávalo by to i větší smysl z hlediska cestování umělců. Domnívám se, že udržitelnost bude jedním ze zásadních témat budoucnosti.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..