Barbara Willis Sweete: Brno je tak trochu strašidelné město

Série přímých přenosů představení z Metropolitní opery v New Yorku a dokument Devět dvořákovských skic o České filharmonii s Jiřím Bělohlávkem – obě věci spojuje osoba režisérky Barbary Willis Sweete. Dvořákovský dokument dokončovala během léta v Brně, kde nám v zákoutí nakladatelství Větrné mlýny poskytla rozhovor. Mluvili jsme o její práci, škole, dětství, ale hlavně o hudbě. A také o tom, jak obsluhovala Glenna Goulda… z nádvoří Domu pánů z Kunštátu byl slyšet klavír.

Vystudovala jste hru na klavír, proč jste u toho nezůstala, proč nejste klavíristka?
Učila jsem se na klavír jako spousta dětí. Řekněme, že mi to i šlo, měla jsem nějaký talent, takže pokračovat na konzervatoři a na univerzitě dávalo smysl. Kolem mě ale bylo hodně výborných klavíristů a mnohem lepších než já. A já jsem nechtěla být učitelka, proto jsem se po ukončení školy rozhodla přejít k filmu. Cítila jsem, že bych nebyla špičkový interpret a trápilo mě to. Teď jsem ale ráda, že jsem nebyla lepší. Kdybych byla jen o něco lepší, asi bych se pokusila u hudby zůstat. Mnozí moji spolužáci to udělali, stali se z nich klavíristé a dnes jsou nešťastní, že nemají dost příležitostí. V Brně je to jiné, tady pořád někdo na něco hraje, dokonce i teď venku na nádvoří. Já jsem si ale po škole řekla: „Co mě vlastně baví a v čem jsem dobrá?“ Nikdy jsem nedělala nic s filmem, ani domácí video, dokonce jsem ani nefotila. Věděla jsem, že mám ráda hudbu, že ráda pracuji s lidmi v týmu a mám pro spojení obrazu s hudbou cit. Řekla jsem si tedy, že to všechno zkusím využít. Tehdy mě ale nenapadlo, že ze mě bude specialistka na hudební filmy, jen jsem chtěla změnit obor. Když jsem přišla do filmařské školy, byli tam dva lidé, kteří měli také hudební základy. Začali jsme pracovat dohromady, bavilo nás to a natočili jsme velice dobrý studentský film. Rozhodli jsme se, že spolu zůstaneme i po škole a už spolupracujeme třicet pět let.

To zní úžasně!
Ano, pětatřicet let je pěkné číslo. O zaměření na hudební filmy jsme ale nepřemýšleli ani společně, nic takového ani neexistovalo, pokud vím. Mysleli jsme si, že uděláme jeden hudební film a potom se přes něj dostaneme k „opravdové“ filmařině. To se nám nepovedlo, tak jsme zpracovali další hudební námět a rychle získali pověst specialistů. Ta dostala brzy i mezinárodní rozměr, protože v Evropě hraje hudba ve filmu i televizi důležitější roli než v severní Americe. Začali jsme tedy spolupracovat s evropskými vysílacími společnostmi. Tak jsme se potkala i s ředitelkou Filharmonie Brno Marií Kučerovou, která tehdy pracovala v České televizi. Potkaly jsme se na nějaké konferenci a spřátelily jsme se.

Někdo řekl, že mluvit o hudbě je jako tančit o architektuře. Jak se dá o hudbě mluvit a jak se o ní točí filmy?
Já jsem vždy měla pocit, že vidím hudbu a slyším obrazy. Objevuje se to i v mém filmu Devět dvořákovských skic (Nine Sketches of Dvořák), protože jeden z členů České filharmonie je také vizuální umělec, maluje speciálně pro film Dvořákovu Symfonii č. 6 a také to vysvětluje. Ale já myslím, že nejdůležitější při vytváření hudebních filmů je nebýt příliš intelektuální. Pracuji víc se srdcem, záchvěvy žaludku a s pocity než s mozkem. Někdy slyším hudbu a představuji si u toho, že létám, jindy je to zábava nebo zase smutek. Když jdou emoce obrazů zároveň s hudbou, prohloubí to i vaše vlastní pocity, hudba a obrazy se propojí. Nemusí to být nutně ilustrace, jdou dohromady, jako by spolu tančily.
Další věc je, že je ohromně podnětné pokusit se natočit působivé záběry hudebníků v orchestru. Nejsou to herci, většinou hledí do not, často se dívají na hodinky, čistí si nástroj, rovnají plátek. Vypadají znuděně, i když se nenudí. Když jdu natáčet hudebníky na zkoušce nebo při koncertu, ukazuji jejich emoce. Nejdu po klišé jako flétna sólo – záběr na flétnistu, cello sólo – záběr na cellistu, teď je to nahlas – záběr na všechny. Nechci to dělat jako počítač. Například maestro Bělohlávek komunikuje s tympánistou: dívá se na něj, on zase zpátky, něco zahraje, Jiří souhlasně kývne a tympánista šťastně mrkne na svého spoluhráče. Všichni si to zapamatují, protože si uvědomí, že nejde jen o bouchnutí do tympánů, ale o lidi, kteří tu hudbu hrají. Je to jako u libovolného filmu nebo knihy: nemluvíte o vášních a emocích, ale ukazujete je. A s Dvořákem to jde tak snadno, zvlášť když chodíte ulicemi Prahy – to je poezie převedená do hudby. Kolem běhají psi, jezdí koňská spřežení, ta nádherná řeka… asociace mezi hudbou a obrazy se vytváří automaticky, i když to nejsou přímá spojení.

Vaše filmy vám přinášejí úspěchy, nominace na Oskary, ceny Emmy a další, ale také setkání se špičkovými umělci i hvězdami, máte možnost sledovat je úplně zblízka, sdělit tu zkušenost divákům. Co z toho je pro vás důležité, proč to všechno vlastně děláte?
Těžko říct, co z toho je víc, ale je úžasné být v blízkosti velkých umělců a získat jejich důvěru. A dokonce s nimi natočit i víc než jeden film, jako třeba s Yo Yo Ma. Ale pokaždé, když dokončím nějaký film, tak se můj život navždy změní. Teď mám přátele v Brně, cítím se tu jako s rodinou a také lépe chápu Dvořákovu hudbu, víc do hloubky. Všichni známe Novosvětskou, Humoresku nebo Americký kvartet, režírovala jsem i přenos Rusalky z Metropolitní opery – byla to vůbec první česká opera, kterou vysílali. To jsou všechno důležité věci, ale pro mě je nejdůležitější komunikace s publikem. Většina lidí si myslí, že hudebníci prostě čtou noty, naučí se svůj part a potom ho zahrají. Nikoho nenapadne, kolik je v tom rizikových momentů, jak jsou hudebníci nervózní, jak moc musí cvičit a mezi kolika věcmi se musí rozhodovat. Tak Jiří Bělohlávek stráví týdny a týdny studiem partitury než se s ní postaví před orchestr. A všichni znervózní. A když nás nechají, abychom je přitom natočili, tak to diváci sledují jako sport: „Do toho, máš na to, to hobojový sólo není taková kláda, ukaž jim to!“ A on to dokáže a zahraje to božsky. Hráč na anglický roh Vojtěch Jouza mluví o tom, kolikrát už hrál sólo v Largu v Novosvětské. Pokaždé, když přijde ten akord v žestích, tak mu začne tlouct srdce, tluče pořád víc, stoupá nervozita, potom začne hrát a vypadá to jako prostá písnička. My ukážeme jeho nervozitu během úvodních akordů, on potom začne a hraje nádherně. A vy to slyšíte úplně nově, protože dýcháte s ním.

Mluvíme o dokumentu, který tu právě stříháte. Jak dlouho Českou filharmonii ji sledujete?
Ten film je postavený kolem projektu natáčení kompletu všech devíti symfonií a tří instrumentálních koncertů Antonína Dvořáka. Já jsem u toho ale byla jen několikrát. Poprvé jsem byla u natáčení Symfonie č. 1, byla jsem na první zkoušce a to bylo v listopadu 2012. Potom jsem se vrátila v létě 2013 a začala tady pracovat s vynikajícím stříhačem Jiřím Mikulou. Natáčení jsem dokončila během Symfonie č. 9 a nějakých dalších věcí. Potom jsem musela zpátky do Ameriky kvůli přenosům z Metropolitní a teď jsem se vrátila, abychom film sestříhali a dokončili. Pracuji na něm tedy s přestávkami dva roky.

Metropolitní operu považují mnozí za nejlepší operní dům na světě a vy mu vlastně režírujete výkladní skříň do světa. Je to zodpovědnost, pocta, radost, dobrý job?
Já jsem u živého vysílání vlastně začátečník a první přenos, který jsem dělala, byl hned z Metropolitní opery. Jsem zvyklá na střižnu, mít k dispozici několik možností a vybrat si z nich v klidu tu nejlepší. Byla to hrozivá věc, pustit se do něčeho úplně odlišného. Oslovili mě, protože šéf Metropolitní opery Peter Gelb znal moji práci s jednou kamerou, ale ne se šestnácti. Pracovali jsme spolu, když působil v Sony Classics, znali jsme se jako kolegové i přátelé. Nejdřív jsem na jeho nabídku řekla ne, myslela jsem, že omdlím. On se ale naštval a řekl mi: „Jaké ne, prostě to zkus!“ Byla to Lucia di Lammermoor a nebyl to přenos do celého světa, jen na Times Square a na Lincoln Plaza na venkovní obrazovky. Řekl mi, že když to vyjde, budeme se bavit o dalších operách. Snímalo se to na pět kamer a bylo to pro mě hrozné, nikdy jsem nic živě nedělala ani na jednu nebo na dvě. Byl u toho ale bezvadný tým, který mě podržel, a Peter mi pak nabídla operu Hänsel und Gretel (Perníková chaloupka) jako první přenos do kin. Teď už mám za sebou těch přenosů kolem třiceti a po nějakých patnácti nebo snad dvaceti jsem si je začala i užívat. Předtím jsem se toho ale musela hrozně moc naučit, bylo to něco jako kurzy rychločtení. Je ale vzrušující vědět, že se na přenos dívají v jednu chvíli moji přátelé v Kodani, Africe nebo ve Vancouveru a potom mi třeba napíšou „bylo to bezvadný“ nebo „bylo to rozostřený“. Uvědomíte si, jak je báječné, když se na ten přenos dívají rodiny po celém světě a diskutují o něm. A když se ukáže, že přenos Bohémy sledovalo 350 000 lidí, tak si říkám, jak je vzrušující zasáhnout jich tolik najednou. Nejsem na velké publikum zvyklá, naše filmy jsou spíš umělecké. Dělala jsem také přenos Rusalky a někdo mi poslal fotku, jak lidé stojí v té zimě v čepicích na Václavském náměstí – byla jsem nadšená.

Jste teď dlouho v Brně, potkával jsem vás na koncertech Filharmonie Brno, kterou narozdíl od České filharmonie znáte spíš jako posluchač. Jak se vám líbí její koncerty?
Já mám ráda celé město, je hudebně tak vytříbené! Má silnou hudební tradici, to nikde v Kanadě není. V žádném kanadském městě této velikosti nemají vlastní operu nebo sál s dobrou akustikou – už to je pro mě úžasné. A to ohromné množství lidí, kteří chodí na koncerty, to je taky nádhera. Hraje se tu na vysoké úrovni, je to stejné, jako kdekoliv na světě.

Takže Filharmonie Brno v Janáčkově divadle nebo New York Philharmonic v Avery Fisher Hall vyjdou plus minus nastejno?
Víte co? Mně se Filharmonie Brno líbí víc. A musí to mít něco společného se zaujetím hráčů, jak už jsem říkala dřív. Pro mě by bylo zajímavější točit s brněnskou filharmonií, protože vidím, s jakou láskou hraje. New York Philharmonic je skvělý orchestr a jsou v něm skvělí hráči, ale – a teď řeknu něco nebezpečného ale pravdivého – cítím z nich trochu cynismu. A nemyslím zdaleka jen newyorskou filharmonii, mluvím o orchestrech obecně. Ale když přijdu tady do Besedního domu nebo do Janáčkova divadla, tak cítím nadšení. Obvykle se stává, že cítíte zaujetí z dirigenta… k dirigentům to obvykle patří. A otázka je, jestli se jim podaří jejich nadšení přenést i na orchestr. Záleží vždy na tom, jakou dokáže dirigent vytvořit vazbu s orchestrem – vůči tomu jsou orchestry v severní Americe velmi odolné. Je to generalizace a nemusí to být pokaždé pravda, například z Toronto Symphony Orchestra se stal díky dirigentovi Peterovi Oundjianovi skvělý orchestr. Česká filharmonie byla jistě výborný orchestr i před Jiřím, ale s ním se podle mě děje něco magického. A v Brně se také odehrávají takové koncerty, některé úplně vyprodané, a nechodí na ně jen staří lidé, ale všechny věkové kategorie. Je to báječné, zdravé, kulturní místo.

Oblíbila jste si tady i něco jiného než hudbu, co tu cizince zaujme?
Bože, vždyť je to tak zajímavé město. Pochází odsud Janáček a Mendel, byla jsem v klášteře, kde vznikl koncept genetických zákonů. Je odsud taky Milan Kundera, to je velký spisovatel. Neměla jsem moc času chodit po výletech, ale byla jsem na několika ochutnávkách vína ve Valticích, Lednici, Břeclavi a blízkých místech. Taky jsem byla v punkevních jeskyních. Ve světě se o moravském vínu moc neví a my máme v Kanadě taky dobré, podobné tomu vašemu. Víno je tady výborné a pivo je neuvěřitelné. Já normálně pivo nemůžu, jsem na něj alergická, ale když si dám plzeňské u vás, tak jako bych žádnou alergii neměla.

V České republice je nejlepší a nejlevnější pivo na světě.
Ano, je levnější než voda! Ale v Brně je také funkcionalistická architektura, ve vile Tugendhat jsem byla třikrát, jednou i na koncertě. Šla jsem i do kavárny Era. Brno musí být jedno z hlavních funkcionalistických měst světa.

Já jsem vyrostl v domě, který je od vily Tugendhat jen kousek…
…to je úžasné!

Mně se ale tehdy vůbec nelíbila. Říkal jsem si, co je to za škaredý barák, všechny okolo se mi zdály hezčí.
To je legrační. Ale dítěti se ten dům zvenku asi ani líbit nemůže, vypadá obyčejně, není projektovaný na podívanou z ulice. Mám taky ráda zdejší smysl pro humor, i v umění. Je to něco, co jsem jinde neviděla. Například umělec, který stavěl průčelí staré radnice a postavil jednu věžičku nakřivo. A nevím, asi to nebyl ten samý, který umístil na svatojakubskou věž andílka, který vystrkuje k radnici zadek? Líbí se mi ten vtip, co je za tím, připadá mi to trošku jako Jára Cimrman… ale to byl Čech, ne? Ten nebyl z Moravy. Také vaše podzemí je vzrušující.

Může být i nebezpečné.
Ano, jsou tam skryté průchody, ruiny, kostlivci, nemůžete mít metro. Brno je tak trochu strašidelné město.

Váš film Perfect Pie není jen o hudbě, ale možná především o síle přátelství z dětských let. Vracíte se k lidem, se kterými jste vyrůstala?
Přímo ne. Zůstáváme maličko v kontaktu třeba přes Facebook, ale jinak ne. Hodně pracuji a je těžké zůstat ve spojení, i když je mi to někdy líto. Asi před deseti lety jsme se znovu potkaly s mojí dávnou dobrou kamarádkou. Můžete spolu mluvit o minulosti, ale společného už nemáte nic, dostala jsem se do úplně jiného světa. Narodila jsem se na farmě a od osmi let jsem bydlela na předměstí Ottawy a všichni tam byli stejní. Domy byly stejné, všichni chodili do stejné školy, nikdy jsem neviděla člověka jiné kultury, nikdy jsem neměla neobvyklé jídlo. Nebylo tam nic napínavého, když se ohlédnu zpátky. Vždy jsem měla bezpečí domova a přátele, to ano, ale vedla jsem normální, nijak vzrušující život. Potom jsem šla studovat film a život mě protáhl celým světem. Začalo to v mých pětadvaceti letech, kdy se většina mých přátel provdala nebo oženila a měla děti. Už s nimi nemám nic společného.

Myslíte si, že se osobnost každého člověka odrazí i v tom, jakou má rád hudbu?
Možná můžete o člověku něco zjistit podle hudby, kterou má rád. Hodně lidí má rádo přesnost Bachovy hudby a často jsou to matematici nebo vědecky založení lidé. Bach jim vyhovuje, stejně jako Schönberg, především pozdní. Ale v mém případě… řekla bych, že mám ráda veškerou dobrou hudbu, myslím dobrou klasickou hudbu. Nemám moc ráda pop, jsem v tom trošku snob, ale mám ráda rituály kolem něj, sounáležitost publika je zábavná. Mám ráda spontaneitu jazzu. Nevím ale, jestli to něco vypovídá o mé osobnosti kromě toho, že mám ráda dokonalost a chci se potkávat s nejvyšší kvalitou v umění, které má krásnou strukturu a zároveň vzbuzuje vášeň. Ale nevím, na tuhle otázku byste mi měl odpovědět spíš vy.

Já odpověď neznám. Ptám se proto, že si sám nejsem jistý.
Možná nemá osobnost a oblíbená hudba nic společného. Já třeba miluji Goldbergovy variace – jsou velmi romantické a zároveň matematicky přesné, obsahují v sobě celý vesmír.

Ono je taky důležité, kdo je hraje. Když hraje Goldbergovy variace András Schiff, je to něco úplně jiného, než když je hraje Glenn Gould.
Jistě. Mimochodem o Gouldovi jsme natočili dva filmy, pocházel z Toronta. Znáte Třicet dva krátkých filmů o Glennu Gouldovi?

Jistě, je to můj oblíbený klavírista.
Trochu jsem ho poznala i zblízka. Zemřel v roce 1980 a já jsem končila filmovou školu v roce 1979, tehdy jsme také založili naši filmovou společnost. Pracovala jsem tehdy jako servírka v hotelu, kde bydlel, usmysleli jsme si, že o něm natočíme film a sledovali ho. Měl ve městě několik hotelových pokojů a vždy si objednával grapefruitový džus do čajové konvice. Nosila mu ho pokojová služba, ale prohodili jsme si místa, tak jsem mu ho donesla já.