„Proč zpívám jazz? Protože jazz jsou emoce. Emoce jsou to nejdůležitější v našich životech, vedou nás a život bez nich nedává smysl. Já svoje emoce vyjadřuji tím, že zpívám a skládám.“ Tak představuje sama sebe jazzová zpěvačka Beata Pater, která se objeví v Brně v rámci cyklu Jazz Brno ve Staré Pekárně. Rozhovor mapuje její začátky, cestu k americkému jazzu přes Japonsko i úspěšné nahrávky z posledních let.
Když vám bylo šest let, začal jste se učit hrát na housle.
Ano, bylo to v experimentální třídě, kde byly smíchané šesti- a sedmileté děti. Dostala jsem pozvánku k přijímacím zkouškám, protože jim o mně dal vědět můj učitel hudby z mateřské školky. Doporučil mě jako umělecký talent. Poskakovala jsem, tleskala a zpívala, a přijali mě. Nástroj mi vybrali až po zkoušce, když zhodnotili moje ruce a držení těla. Do školy ani do učení na housle jsem se moc nehrnula, nebyla to láska na první pohled. Po čase jsme se do sebe s houslemi zamilovali, byly to ale „krev, pot a slzy“. Ze všeho nejdřív mi doporučovali balet, protože jsem od malička tancovala a předstírala, že jsem balerína – to bych už dnes měla po kariéře. Ale v tom, co dělám, se prý k opravdovému hlasu člověk dopracuje až po šedesátce (smích).
Jak jste tedy začala se zpěvem?
Zpěv mě provázel vždycky, od mateřské školy, později při hlasových cvičeních ve škole, ve školním sboru a ve sboru Wladyslawa Skoraczewského při Velkém divadle ve Varšavě. Zpívala jsem v Carmen, Borisi Godunovovi, Wagnerově Tannhäuserovi nebo v Pašijích od Pendereckého. Byla to ohromná zkušenost stát na jednom jevišti s velkými operními hvězdami, které vyzařují jakési kouzlo a vřelost. Celé zákulisí, sklady kostýmů a dekorací – byl to magický, jiný svět, ve kterém se vám chce zůstat co nejdéle. Vzpomínám na ty časy jako na krásný, pohádkový sen.
Vaše první hudební inspirace byli Donny Hathaway, Jaco Pastorius a Miles Davis – jak jste se k nim dostala?
Přesně si nevzpomínám. Můj otec obdivoval latinskoamerickou hudbu a kromě toho měl neuvěřitelný smysl pro rytmus, nádherný hlas a miloval hru na rumba koule. Doma jsme měli vždy spoustu muziky a žhavých rytmů. Táta sbíral stará rádia a gramofony. Rádia byla obrovská, s velkými reproduktory uprostřed a měla řadu kláves podél stupnice se zeleným svítícím ukazatelem. Dál mě asi ovlivnili starší kamarádi, kteří sbírali nahrávky. Witold Zielinski, který dělal zvukaře naší první kapele FunLight, měl velkou sbírku. Seděli bychom u něj na gauči do rána a poslouchali všechno. Tomasz „Kciuk“ Jaworski, se kterým jsem FunLight založila, hodně poslouchal Pastoria a Wheather Report. Někdy jsme poslouchali tutéž desku několikrát po sobě a potom si ji pustili zpomaleně, abychom slyšeli něco úplně jiného. Také jsme nepromeškali žádný koncert v klubu Akwarium i jinde, stejně jako každoroční Jazz Jamboree. K nahrávkám nebyl tak snadný přístup jako dnes, takže každá příležitost něco slyšet byla neocenitelná.
Od mládí sršíte energií. Jako čtrnáctiletá jste založila zmíněné FunLight…
Ve FunLight hrál Tomasz „Kciuk“ Jaworski na basu, Wojtek Lewandowski na perkuse a já jsem zpívala a hrála na piano. Nevěděla jsem, co mám se sebou na jevišti dělat při sólech ostatních, a klavír se zdál být nejlepším řešením. Ale brala jsem hraní na klavír hodně vážně a tehdy jsem taky začala zpívat beze slov. FunLight měli úspěchy i propadáky v klubech Akwarium a Stary Medyk, kde zkoušely také pozoruhodné projekty s Arturem Turalskim pro All Soul’s Day Jazz. Byla to kombinace scénických řešení, tance a naší improvizace. Hráli jsme také v klubu Remont, ale jenom krátce, než nás odtam vypudily rockové kapely. Trošku jsme i jezdili po Polsku. Byla to divoká doba – pestrá co se týká osobností a přitažlivá oproti panující šedi a finančním problémům. Basista vyvářel struny, aby měly lepší zvuk, a já jsem měla půjčené boty od kamarádky, abych vypadala na scéně líp. Dnes to zní neuvěřitelně. Zůstalo několik nahrávek, jedna píseň na desce s Czeslawem Niemenem a pár dalších záznamů. Škoda, je toho málo. Pracovala jsem také ve studiu s Walterem Chieslowskim pro různé produkce. Byla to asi moje první seriózní studiová práce, která přinesla své ovoce v CBS Sony v Tokiu.
Rád bych zachytil ten moment, kdy jste odjela na šest měsíců do Japonska. Jak k tomu došlo, respektive jaký byl bezprostřední podnět?
Jak už to chodí, život a hudba. Země kvetoucích sakur mě vždy přitahovala, příležitost to byla svůdná, tak jsem si řekla: „Proč ne? Šest měsíců není tak moc.“ Věděla jsem, že už se to nemusí opakovat. Šest měsíců se nakonec změnilo v deset plodných let. Prožila jsem toho hodně: cestování, spousta hudby, koncerty. Také začala moje kariéra studiové zpěvačky u CBS Sony, nahrávala jsem mimo jiné i s Take 6. Strašně moc jsem tím získala, především smysl pro rychlou a bezchybnou studiovou práci. Zpívala jsem v Blue Note Tokyo a dalších klubech, také v Jokohamě a Nagoji. Účinkovala jsem taky v pořadu o jazzové historii pro televizi NHK. Naučila jsem se za tu dobu japonsky, místní kulturu, vaření a mnoho dalšího. Umím zpívat i tradiční hudbu „enka“ v japonštině, a ne úplně špatně. V Japonsku se cítím jako ryba ve vodě a jezdím tam na turné každý rok.
Proč jste vyměnila Japonsko za Spojené státy?
Byla to čirá kalkulace, chladná a zištná. Miluji jazz i svoje zpívání a chtěla jsem vyzkoušet, co bych s tím mohla udělat přímo u zdroje. Chtěla jsem se vypořádat s jazzem v USA, abych věděla, co to vlastně je. Neměla jsem moc co ztratit. Nebála jsem se, protože jsem pravidelně hrávala s muzikanty z USA a říkala jsem si, že se mi nemůže nic stát. A opravdu to nebylo tak hrozné. Začátky byly dost ambiciózní, začínala jsem v klubu Birdland v New Yorku ve skupině Waltera Bishopa Jr. na piano. Vzpomínám si, jak jsem byla ze začátku vyděšená, Walter vzbuzoval úctu. Tiše jsem vešla před koncertem do sálu, Walter seděl u klavíru a přehrával svou skladbu. Najednou se otočil jako mladík a s úsměvem mi řekl: „Ahoj, mladej talente, dnes večer si užijeme spoustu zábavy.“ A bylo to tak.
Který hudební trh má nejnáročnější posluchače?
Nároční posluchači jsou všude, různý je spíš hudební vkus. Každému trhu vládnou kulturní návyky a jazz zní rozdílně ve všech částech světa. Hudba je odrazem všeho, co nás obklopuje. Jazz poskytuje svobodu improvizace. Všechno, co cítíme a na co myslíme, můžeme vyjádřit ve volných formách, vždy je můžeme změnit a jít jinudy. Trh má svá vlastní pravidla a vyžaduje spíš jistoty, ale já věřím posluchačům.
V roce 2014 jste vydala třetí album z vaší barevné kolekce. V roce 2006 to bylo Black, o pět let později Blue a letos v dubnu se k nám dostalo Red. Čím se ty nahrávky liší?
Black vznikla po dlouhé koncertní spolupráci s klavíristou Markem Little v San Franciscu. Zpívala jsem známé jazzové standardy, ale s vlastními aranžemi. Povedlo se mi zajímavě uchopit Moon River s překvapivým rytmem a tempem. Na Black mě doprovází vynikající kytarista Mimi Fox, se kterým jsem předtím také často vystupovala. Blue je první album, kde jsem zpívala beze slov. Obsahuje většinou moje vlastní skladby, něteré se mnou napsal Mark Little. A pak jsou tam ještě cover verze známých Afro Blue a Blue in Green. Alba si rychle všimla kritika; mělo výborné recenze a dostalo se na playlisty 150 rozhlasových stanic v USA i v jiných zemích. Některé písně si našly ve vysílání stálé místo, mám z toho obrovskou radost. Red vyšlo letos, jsou na něm zase moje skladby i společné s Markem, mezi nimi Butterfly a Red Clay a BachNova od polského vokalisty, kytaisty a skladatele Marka Balaty. Sjednocujícím prvkem Red jsou housle, na které hraji umírněně – nedělám si nárok na to, že bych byla jazzová houslistka. Skladba Sir Doug of Edwards je věnovaná mému příteli Dougu Edwardsovi, jazzovému aktivistovi, hudebnímu kritikovi a rozhlasovému producentovi. Sledoval moje hudební počiny od alba Black. Doug se vydání Red bohužel nedožil. Jeho odchod se mě hluboce dotkl a pořád ho moc postrádám.
Bude mít barevná série nějaké pokračování?
Ještě u ní nějaký čas zůstanu, příští album bude Green a na konci ještě White. Materiál na Green už je napsaný a doufám, že ho natočíme brzo. S White ještě čekám, ale už mám hrubé skici.
Zdá se, že loňský rok pro vás byl výjimečný, v Japonsku jste vydala ještě album Golden Lady…
Golden Lady je akustický project, nahráli ho se mnou klavírista Aoki Hiroma a Bootza „Buca“ Necak. Je to první ze tří akustických alb, která jsem nahrála. Další dvě čekají na vydání. Název Golden Lady patří Steviemu Wonderovi, protože zpívám jeho stejnojmennou skladbu. Nikdy mě nenapadlo zpívat jeho věci, pustila jsem se do toho se smíšenými pocity na naléhání jednoho kamaráda. Moje aranžmá je odvážné, přidala jsem vlastní melodické části. Nevím, co si představoval Steve Wonder, ale mně se zjevila „Golden Buddha Lady“, která se vynořuje z ranní mlhy. Možná proto je moje verze tak pomalá a melancholická. Celé album se skládá z málo hraných věcí a vyšlo v USA i v Japonsku.
Od fascinace Sarah Vaughan a Shirley Horn jste došla až k Antoniu Carlosovi Jobimu a Steve Wonderovi. Jsou nějaké oblasti, které jste svým hlasem nezasáhla?
Nevím, možná Charlie Parker, protože Milese jsem se dotkla na Blue. Jsou tu tisíce autorů a skladeb, kterými bych se ráda zabývala. Když ve mně něco uzraje, nemám ani jasný směr, ale jdu většinou za svou intuicí. Pro mě je velmi důležité, když ke mě věc promlouvá jasně. Musí mít duši, stejně jako housle.
Podělíte se s námi o jeden sen?
Chci být zdravá, jak dlouho to půjde. Potom je možné všechno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..