Beata Pater: Trh vyžaduje jistoty, ale já věřím posluchačům

15. září 2014, 0:32

Beata Pater: Trh vyžaduje jistoty, ale já věřím posluchačům

„Proč zpívám jazz? Protože jazz jsou emoce. Emoce jsou to nejdůležitější v našich životech, vedou nás a život bez nich nedává smysl. Já svoje emoce vyjadřuji tím, že zpívám a skládám.“ Tak představuje sama sebe jazzová zpěvačka Beata Pater, která se objeví v Brně v rámci cyklu Jazz Brno ve Staré Pekárně. Rozhovor mapuje její začátky, cestu k americkému jazzu přes Japonsko i úspěšné nahrávky z posledních let.

Když vám bylo šest let, začal jste se učit hrát na housle.
Ano, bylo to v experimentální třídě, kde byly smíchané šesti- a sedmileté děti. Dostala jsem pozvánku k přijímacím zkouškám, protože jim o mně dal vědět můj učitel hudby z mateřské školky. Doporučil mě jako umělecký talent. Poskakovala jsem, tleskala a zpívala, a přijali mě. Nástroj mi vybrali až po zkoušce, když zhodnotili moje ruce a držení těla. Do školy ani do učení na housle jsem se moc nehrnula, nebyla to láska na první pohled. Po čase jsme se do sebe s houslemi zamilovali, byly to ale „krev, pot a slzy“. Ze všeho nejdřív mi doporučovali balet, protože jsem od malička tancovala a předstírala, že jsem balerína – to bych už dnes měla po kariéře. Ale v tom, co dělám, se prý k opravdovému hlasu člověk dopracuje až po šedesátce (smích).

Jak jste tedy začala se zpěvem?
Zpěv mě provázel vždycky, od mateřské školy, později při hlasových cvičeních ve škole, ve školním sboru a ve sboru Wladyslawa Skoraczewského při Velkém divadle ve Varšavě. Zpívala jsem v Carmen, Borisi Godunovovi, Wagnerově Tannhäuserovi nebo v Pašijích od Pendereckého. Byla to ohromná zkušenost stát na jednom jevišti s velkými operními hvězdami, které vyzařují jakési kouzlo a vřelost. Celé zákulisí, sklady kostýmů a dekorací – byl to magický, jiný svět, ve kterém se vám chce zůstat co nejdéle. Vzpomínám na ty časy jako na krásný, pohádkový sen.

Vaše první hudební inspirace byli Donny Hathaway, Jaco Pastorius a Miles Davis – jak jste se k nim dostala?
Přesně si nevzpomínám. Můj otec obdivoval latinskoamerickou hudbu a kromě toho měl neuvěřitelný smysl pro rytmus, nádherný hlas a miloval hru na rumba koule. Doma jsme měli vždy spoustu muziky a žhavých rytmů. Táta sbíral stará rádia a gramofony. Rádia byla obrovská, s velkými reproduktory uprostřed a měla řadu kláves podél stupnice se zeleným svítícím ukazatelem. Dál mě asi ovlivnili starší kamarádi, kteří sbírali nahrávky. Witold Zielinski, který dělal zvukaře naší první kapele FunLight, měl velkou sbírku. Seděli bychom u něj na gauči do rána a poslouchali všechno. Tomasz „Kciuk“ Jaworski, se kterým jsem FunLight založila, hodně poslouchal Pastoria a Wheather Report. Někdy jsme poslouchali tutéž desku několikrát po sobě a potom si ji pustili zpomaleně, abychom slyšeli něco úplně jiného. Také jsme nepromeškali žádný koncert v klubu Akwarium i jinde, stejně jako každoroční Jazz Jamboree. K nahrávkám nebyl tak snadný přístup jako dnes, takže každá příležitost něco slyšet byla neocenitelná.

Od mládí sršíte energií. Jako čtrnáctiletá jste založila zmíněné FunLight…
Ve FunLight hrál Tomasz „Kciuk“ Jaworski na basu, Wojtek Lewandowski na perkuse a já jsem zpívala a hrála na piano. Nevěděla jsem, co mám se sebou na jevišti dělat při sólech ostatních, a klavír se zdál být nejlepším řešením. Ale brala jsem hraní na klavír hodně vážně a tehdy jsem taky začala zpívat beze slov. FunLight měli úspěchy i propadáky v klubech Akwarium a Stary Medyk, kde zkoušely také pozoruhodné projekty s Arturem Turalskim pro All Soul’s Day Jazz. Byla to kombinace scénických řešení, tance a naší improvizace. Hráli jsme také v klubu Remont, ale jenom krátce, než nás odtam vypudily rockové kapely. Trošku jsme i jezdili po Polsku. Byla to divoká doba – pestrá co se týká osobností a přitažlivá oproti panující šedi a finančním problémům. Basista vyvářel struny, aby měly lepší zvuk, a já jsem měla půjčené boty od kamarádky, abych vypadala na scéně líp. Dnes to zní neuvěřitelně. Zůstalo několik nahrávek, jedna píseň na desce s Czeslawem Niemenem a pár dalších záznamů. Škoda, je toho málo. Pracovala jsem také ve studiu s Walterem Chieslowskim pro různé produkce. Byla to asi moje první seriózní studiová práce, která přinesla své ovoce v CBS Sony v Tokiu.

Rád bych zachytil ten moment, kdy jste odjela na šest měsíců do Japonska. Jak k tomu došlo, respektive jaký byl bezprostřední podnět?
Jak už to chodí, život a hudba. Země kvetoucích sakur mě vždy přitahovala, příležitost to byla svůdná, tak jsem si řekla: „Proč ne? Šest měsíců není tak moc.“ Věděla jsem, že už se to nemusí opakovat. Šest měsíců se nakonec změnilo v deset plodných let. Prožila jsem toho hodně: cestování, spousta hudby, koncerty. Také začala moje kariéra studiové zpěvačky u CBS Sony, nahrávala jsem mimo jiné i s Take 6. Strašně moc jsem tím získala, především smysl pro rychlou a bezchybnou studiovou práci. Zpívala jsem v Blue Note Tokyo a dalších klubech, také v Jokohamě a Nagoji. Účinkovala jsem taky v pořadu o jazzové historii pro televizi NHK. Naučila jsem se za tu dobu japonsky, místní kulturu, vaření a mnoho dalšího. Umím zpívat i tradiční hudbu „enka“ v japonštině, a ne úplně špatně. V Japonsku se cítím jako ryba ve vodě a jezdím tam na turné každý rok.

Proč jste vyměnila Japonsko za Spojené státy?
Byla to čirá kalkulace, chladná a zištná. Miluji jazz i svoje zpívání a chtěla jsem vyzkoušet, co bych s tím mohla udělat přímo u zdroje. Chtěla jsem se vypořádat  s jazzem v USA, abych věděla, co to vlastně je. Neměla jsem moc co ztratit. Nebála jsem se, protože jsem pravidelně hrávala s muzikanty z USA a říkala jsem si, že se mi nemůže nic stát. A opravdu to nebylo tak hrozné. Začátky byly dost ambiciózní, začínala jsem v klubu Birdland v New Yorku ve skupině Waltera Bishopa Jr. na piano. Vzpomínám si, jak jsem byla ze začátku vyděšená, Walter vzbuzoval úctu. Tiše jsem vešla před koncertem do sálu, Walter seděl u klavíru a přehrával svou skladbu. Najednou se otočil jako mladík a s úsměvem mi řekl: „Ahoj, mladej talente, dnes večer si užijeme spoustu zábavy.“ A bylo to tak.

Který hudební trh má nejnáročnější posluchače?
Nároční posluchači jsou všude, různý je spíš hudební vkus. Každému trhu vládnou kulturní návyky a jazz zní rozdílně ve všech částech světa. Hudba je odrazem všeho, co nás obklopuje. Jazz poskytuje svobodu improvizace. Všechno, co cítíme a na co myslíme, můžeme vyjádřit ve volných formách, vždy je můžeme změnit a jít jinudy. Trh má svá vlastní pravidla a vyžaduje spíš jistoty, ale já věřím posluchačům. 

V roce 2014 jste vydala třetí album z vaší barevné kolekce. V roce 2006 to bylo Black, o pět let později Blue a letos v dubnu se k nám dostalo Red. Čím se ty nahrávky liší?
Black vznikla po dlouhé koncertní spolupráci s klavíristou Markem Little v San Franciscu. Zpívala jsem známé jazzové standardy, ale s vlastními aranžemi. Povedlo se mi zajímavě uchopit Moon River s překvapivým rytmem a tempem. Na Black mě doprovází vynikající kytarista Mimi Fox, se kterým jsem předtím také často vystupovala. Blue je první album, kde jsem zpívala beze slov. Obsahuje většinou moje vlastní skladby, něteré se mnou napsal Mark Little. A pak jsou tam ještě cover verze známých Afro Blue a Blue in Green. Alba si rychle všimla kritika; mělo výborné recenze a dostalo se na playlisty 150 rozhlasových stanic v USA i v jiných zemích. Některé písně si našly ve vysílání stálé místo, mám z toho obrovskou radost. Red vyšlo letos, jsou na něm zase moje skladby i společné s Markem, mezi nimi Butterfly a Red Clay a BachNova od polského vokalisty, kytaisty a skladatele Marka Balaty. Sjednocujícím prvkem Red jsou housle, na které hraji umírněně – nedělám si nárok na to, že bych byla jazzová houslistka. Skladba Sir Doug of Edwards je věnovaná mému příteli Dougu Edwardsovi, jazzovému aktivistovi, hudebnímu kritikovi a rozhlasovému producentovi. Sledoval moje hudební počiny od alba Black. Doug se vydání Red bohužel nedožil. Jeho odchod se mě hluboce dotkl a pořád ho moc postrádám.

Bude mít barevná série nějaké pokračování?
Ještě u ní nějaký čas zůstanu, příští album bude Green a na konci ještě White. Materiál na Green už je napsaný a doufám, že ho natočíme brzo. S White ještě čekám, ale už mám hrubé skici.

Zdá se, že loňský rok pro vás byl výjimečný, v Japonsku jste vydala ještě album Golden Lady…
Golden Lady je akustický project, nahráli ho se mnou klavírista Aoki Hiroma a Bootza „Buca“ Necak. Je to první ze tří akustických alb, která jsem nahrála. Další dvě čekají na vydání. Název Golden Lady patří Steviemu Wonderovi, protože zpívám jeho stejnojmennou skladbu. Nikdy mě nenapadlo zpívat jeho věci, pustila jsem se do toho se smíšenými pocity na naléhání jednoho kamaráda. Moje aranžmá je odvážné, přidala jsem vlastní melodické části. Nevím, co si představoval Steve Wonder, ale mně se zjevila „Golden Buddha Lady“, která se vynořuje z ranní mlhy. Možná proto je moje verze tak pomalá a melancholická. Celé album se skládá z málo hraných věcí a vyšlo v USA i v Japonsku.

Od fascinace Sarah Vaughan a Shirley Horn jste došla až k Antoniu Carlosovi Jobimu a Steve Wonderovi. Jsou nějaké oblasti, které jste svým hlasem nezasáhla?
Nevím, možná Charlie Parker, protože Milese jsem se dotkla na Blue. Jsou tu tisíce autorů a skladeb, kterými bych se ráda zabývala. Když ve mně něco uzraje, nemám ani jasný směr, ale jdu většinou za svou intuicí. Pro mě je velmi důležité, když ke mě věc promlouvá jasně. Musí mít duši, stejně jako housle.

Podělíte se s námi o jeden sen?
Chci být zdravá, jak dlouho to půjde. Potom je možné všechno.

Adam Dobrzyński, Jazz Forum, publikováno se svolením Beaty Pater – www.beatapater.com, foto Jaqueline Amparo

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Soundno, Hana Fatamorgana

22.9.2014, 20:00 / Stará Pekárna

Jazz Brno 2014 - Up!

23.9.2014, 20:00 / Stará Pekárna

Luboš Soukup International Quartet

24.9.2014, 20:00 / Stará Pekárna

Ponk

25.9.2014, 20:00 / Stará Pekárna

15 let Staré Pekárny

26.9.2014, 20:00 / Stará Pekárna

Beata Pater Quartet (USA/CZ)

30.9.2014, 20:00 / Stará Pekárna

Dále si přečtěte

Hostem Festivalu bicích nástrojů na JAMU byla vynikající perkusionistka Marta Klimasara – její koncert festival uzavřel, vedla i workshop. Sešli jsme se spolu v nedávno otevřených sklepních prostorách, kde nyní sídlí Katedra bicích nástrojů. U bicích a hudby zůstal po celou dobu i náš rozhovor, takže jsme se od tématu nehnuli zevnitř ani zvenku.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více

Barbara Maria Willi je vynikající cembalistka, varhanice, pedagožka, podílí se na dramaturgii festivalu Concentus Moraviae, vytváří vlastní cyklus staré hudby. Mluvit by se s ní dalo o tolika věcech, že jsme si raději dvě základní témata vymezili hned na začátku. Zaprvé to byl jedenáctý ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí, jehož zahájení nás čeká příští týden, a druhým zásadním tématem bylo rozšíření Katedry varhanní a historické interpretace na JAMU.  více


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více