Soubor Black Uganda Choir, netradiční sdružení vícehlasého zpěvu, slaví čtvrtstoletí své existence. Vedoucím souboru je sice Tomáš Drtílek, avšak na naše otázky odpovídal mluvčí třináctičlenného ansámblu Ivan Holas a spolu s ním Richard Lank, autorsky nejplodnější člen skupiny.
Black Uganda Choir slaví 25 let od svého vzniku. Co se to tedy přesně před těmi pětadvaceti lety přihodilo?
Ivan: Byla to náhoda a zároveň jednorázová příležitost, kterou jsme nedokázali včas zarazit. Skoro všichni jsme někdy zpívali v jednom renomovaném brněnském sboru, jehož jméno nesmíme vyslovit. Začátkem 90. let se ve volných chvílích na různých turné a soustředěních v rámci větší skupiny těch, kteří si rádi zazpívali u kytary, vytvořila ještě určitá malá skupinka, která toho chtěla trošku víc. Řekli jsme si tedy, že by nebylo marné si to v této sestavě vyzkoušet i před lidmi. Naše první vystoupení v brněnském Rock Café U Labutě byl dramatický zážitek, tamní publikum nás zaskočilo. Přesto jsme odtud vyvázli se zdravou kůži a pokračujeme už pětadvacet let.
I když zpíváte i autorské skladby (jejichž autorem je především Richard Lank), základ vašeho repertoáru tvoří převzaté skladby s vašimi – často parodickými – texty. Mění se během let metoda, forma, jak k repertoáru přistupujete?
Ivan: Vzhledem k tomu, že ta forma je naprosto neuchopitelná, zůstává stejně neuchopitelná, jen možná z jiné strany. Řekl bych, že za těch 25 let hlavní tvůrci pro kapelu, tedy Ríša Lank jako textař, aranžér a skladatel a Tomáš Drtílek jako aranžér a skladatel, zjistili, kde jsou naše silná a slabá místa. Novější skladby nám tím pádem lépe sedí na tělo, je možná méně odpadu.
Richard: Zjistili jsme, že nejúčinnější je, když autor nebo ten, kdo je zodpovědný za aranže a za píseň, přinese prvotní nápad na zkoušku. Píseň začneme cvičit, autor jednou nemůže na zkoušku přijít, a mezitím se v té písni stane až neuvěřitelné množství změn. Proběhne proces, kterému říkáme „ugandizace“.
Ivan: To je termín, který kdysi dávno vymyslel Jirka moravský Brabec a nám se skutečně velice zalíbil. Od té doby ugandizujeme s ještě větší silou a nasazením.
Saháte dodnes i po písních z prvních let kapely?
Ivan: Určitě, některé písně jsou tak vlezlé, že nejen publikum, ale ani my se jich nedokážeme zbavit. Ale jinak například z onoho prvního koncertu nezbylo téměř nic, respektive jedna píseň, která se obvykle křísí jen jednou za pět let na výroční koncert a tentokrát už ji ani připravenou nemáme. Ale jinak 60 až 70 procent repertoáru je našemu důvěrně známému publiku důvěrně známo a obvykle tak čtyři písně do roka přineseme jako novinky.
Čerpáte z různých hudebních žánrů – od klasické hudby přes jazz až po folk. Rozšiřuje se za ta léta tento okruh inspirací?
Ivan: V podstatě všechny základní zdroje, kam bezostyšně saháme, jsou stále stejné. Zatím jsme nevyužili například repertoár z elektronické hudby, ale zajímá nás folk, pop, jazz, lidové písně, africké písně, vážná hudba, často i hudba duchovní, k níž píšeme texty hodně neduchovní. Možná se mění jen trochu poměr, ale stěží se to dá přesně definovat.
Richard: Nás je dnes dohromady třináct a posledních dvacet let se obsazení nijak výrazně nemění. Dokonce ani manželství uzavřená v rámci kapely nás nedokázala rozeštvat a ani kapela nerozeštvala ta manželství. Přirozená pestrost repertoáru přichází s tím, že každý z nás nosí svou trošku do mlýna.
Jste především vokální těleso, ale v některých písních používáte instrumentální doprovod – kytaru, kontrabas, mandolínu, flétny. Jak tato sestava nástrojů vznikala?
Ivan: Vzniklo to tak, že každý z instrumentalistů, kteří do kapely přišli, si chtěl i trošku zahrát. Někomu to vydrželo, někdo nedostal dostatečný prostor, a proto ze souboru odešel. To složení je vyvážené a univerzální, dá se zahrát cokoli, dokonce Ivan Hrubý dnes na kontrabas zahraje i to, co dříve nezvládl na baskytaru. Vedle zmíněných nástrojů používáme občas djembe, malý bubínek, klávesy a pro speciální příležitosti pak etnické nástroje, případně ukulelové trio.
Richard: Většina ugandského repertoáru je ale bez použití hudebních nástrojů. Umíme zaútočit i nástroji, ale většinou nám stačí naše hlasy, což je historicky vyzkoušená metoda od dob písně Ktož sú boží bojovníci.
Ivan: Má to i svou praktickou výhodu. Když například vystupujeme na nějaké vernisáži, bylo by po akci, než bychom stihli připravit aparát. Takto napochodujeme na místo, zazpíváme, zkonzumujeme nějaký ten chlebíček…
Přesto se ještě zeptám, jestli bývá u písní okamžitě jasné, jestli jí bude slušet jen vokální aranžmá, nebo k ní přidáte nástroje.
Ivan: Někdy se až během nácviku ukáže, že čistě acappellová verze není optimální, ale většinou to bývá už při samotné aranži. Když zkoušíme, děláme různé experimenty, přidávají se nebo ubírají nástroje. Je to tedy vlastně dlouhodobý vývoj, a dokonce i písně, které se už objeví před publikem, doznají po určité době nějaké změny. Zvlášť když se k nim vracíme po delší době.
Máte před sebou oficiální narozeninový koncert. Kdy a kde proběhne?
Ivan: Proběhne 14. října od 18.00 v Café Práh v Brně. To je jedno z našich oblíbených míst v Brně, vystupujeme tam zhruba jednou do roka a konal se tam i náš výroční koncert před pěti lety. Tentokrát to bude klasický koncert, který nechceme zatěžovat nějakými výstavami a vzpomínkami, listováním fotoalby apod. To si necháme až po skončení. Pozvali jsme také bývalé členy, kteří pravděpodobně dostanou v závěru příležitost zazpívat si s námi notoricky známé písně. Pro publikum máme připraveno i jedno choreografické překvapení.
Kde kromě Café Práh hráváte?
Ivan: V Brně je to například klub Leitnerova. Jinak často jezdíme na krásnou letní sborovou dílnu do Lomnice u Tišnova, zajímavý je také A-Fest, který pořádá v Průhonicích Akademie věd. Těch míst je ale víc, i když je jich méně než v minulosti, kdy jsme se pravidelně účastnili velkých domácích i zahraničních festivalů. Mezitím nám však přibyly děti a do velkých akcí se už moc nepouštíme. Ostatně na čtyřech či pěti finále celostátních soutěžních festivalů jsme vyhráli pouze Mohelnického chechtáka v roce 2000 za píseň Malí lidi taky lidi. Dnes už možnosti koncertování sami intenzivně nesháníme, více pozornosti věnujeme třeba přípravě našeho pátého CD a spíše čekáme, co samo přijde. Ale nabídky stále chodí.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..