Písničkář, muzikant, textař, televizní dramaturg a milovník šifrovacích a dalších her Ivo Cicvárek nazval své nové album Velký svět. Natočil je se studiovou kapelou sestavou speciálně ze svých hudebních přátel. Vedle toho působí ve folkové skupině Leporelo a v duu s textařkou a zpěvačkou Ladou Šimíčkovou a pravidelně vystupuje v programech Textové dílny Slávka Janouška.
Vydal jsi novou autorskou desku po jedenácti letech. Tvá někdejší skupina OKO už nefunguje, stabilní kapelu nemáš, ale na albu ses obklopil dalšími muzikanty. Jak probíhal jejích výběr?
Když jsme loni natáčeli s Ladou Šimíčkovou desku Hotel v tiché ulici, zalíbila se mi studiová práce s živou kapelou. Novinku Velký svět jsem se rozhodl natočit s muzikanty, ke kterým mám nějaký vztah, které už znám, ale dosud jsem s většinou z nich ve studiu nepracoval. Na kytaru na albu hraje Honza Žamboch, pro mnohé především písničkář a pro mě kamarád, se kterým se znám už třináct let. Pro Honzu to byla mimochodem úplně nová zkušenost, být členem kapely, která hraje jiné než jeho písničky, ale myslím, že se mu to líbilo. Bubeník Pospe hrával v třebíčské skupině FruFru a teď je členem Model Bazaaru. S ním jsem se v minulosti potkal na pódiu jen jednou, když zaskakoval ve skupině Mošny. Zaujalo mě, že o bicích uvažuje neotřelým způsobem. A úplně náhodou se mi před natáčením nového alba ozval, jestli prý něco nepřipravuji, že by si se mnou rád zabubnoval.
Čtvrtým členem základní sestavy je basista Kuba Šimáně, od roku 2001 člen Mošen…
Kromě toho hraje Kuba s Pospem v Model Bazaaru. Když se bubeník zná s baskytaristou, je to obrovská výhoda. Máš tím v kapse půl práce, aspoň pokud jde o rytmiku. Ale takto ve čtyřech, tedy Pospe, Kuba, Honza Žamboch a já, jsme předtím nikdy nespolupracovali. Potkali jsme se až na jedné víkendové zkoušce před nahráváním. Aranže písní jsme neřešili nijak dopředu, muzikanti ode mne dostali pouze jednoduché verze s klavírním doprovodem. Ve studiu jsme tak nebyli svázaní přesnou představou a výsledný tvar jsme teprve hledali.
Vedle vás čtyř se na albu objevují hosté jako například saxofonista Honza Vašina, zpěvačka kapely Leporelo Markéta Tulisová nebo bratři Šmiřákové, někdejší členové tvého Oka.
Ano, Vašek a Petr Šmiřákovi byli členy druhé sestavy Oka v letech 2006–2010 a já jsem chtěl, aby na desce aspoň střípek té spolupráce byl. Od Leporela jsem si vypůjčil dvě písničky. Uvědomil jsem si totiž, že všechny milostné písně, které mám z poslední doby, hrajeme právě s Leporelem. A já jsem na desce chtěl mít i něco málo o lásce. A tím pádem bylo logické, že do studia přizvu i Markétu.
Velký svět je sice tvé první autorské album po jedenácti letech, ale ty jsi mezitím rozhodně nezahálel. Vystupuješ s Leporelem, jsi aktivní v Textové dílně Slávka Janouška, natočil jsi společnou desku s textařskou a zpěvačkou Ladou Šimíčkovou, svými texty jsi přispěl na alba Petra Bendeho nebo Věry Martinové… Máš rodinu, pracuješ v České televizi. Kde se mezi tím vším zrodila myšlenka, že by bylo dobré natočit něco opět pod hlavičkou Ivo Cicvárek?
O tom, že bych měl opět natočit něco sám za sebe – byť třeba s kapelou – jsem přemýšlel už léta. Nakonec vznikla bilanční deska, sestavená z písní, které jsem napsal v těch posledních jedenácti letech a které zatím nikde oficiálně nevyšly. Snažil jsem se, aby vybrané skladby pokrývaly ta nejzásadnější témata, která mě v poslední době potkala.
Album si poprvé vydáváš vlastním nákladem, prostředky jsi shromažďoval pomocí fundraisingového webu Kreativcisobe.cz.
Není úplně legrace natáčet desku jako písničkář s doprovodnými muzikanty. Když nahrává album kapela, může se na studio a výrobu desky poskládat víc lidí, ale já jsem sám neměl tolik peněz na to, abych například mohl natáčet ve studiu, které jsem si vybral. Proto jsem se rozhodl sehnat prostředky fundraisingovým způsobem. Projekt byl úspěšný, vybralo se poměrně dost peněz. Samozřejmě to nebylo na celou desku, ale získal jsem základ, který mi umožnil práci nastartovat.
Součástí podobných projektů je sofistikovaný systém odměn pro ty, kdo se rozhodnou projekt finančně podpořit. Co jsi nabízel?
Asi nejoriginálnější cena byla, že desku tomu, kdo přispěje, nepošlu poštou, ale zakopu ji na neznámém místě a on si ji bude muset najít pomocí šifer. Ale to je jen detail. Úžasné na tom všem bylo, že se našlo kolem stovky lidí, kteří chtěli, abych desku natočil, a ještě tuto svou vůli projevili finančním příspěvkem. To opravdu beru jako velké povzbuzení. V současné době se desky neznámých umělců moc neprodávají, zbohatnout se na tom nedá. Ale zájem těch lidí mi dodal opravdu hodně energie.
Oba víme, že nová deska sama o sobě relativně neznámého písničkáře, jakkoli ve svém žánru etablovaného, proslavit nemůže. Jak moc je pro tebe jako muzikanta těžké dostat se třeba do médií: rádia, televize…
Asi nejjednodušší je dostat se na rozhovor do rádií, která jsou písničkářům nakloněná. Tedy do některých žánrových rádií plus do Proglasu, na regionální stanice Českého rozhlasu. Objevit se ale v rotaci nějakého komerčního, nefolkového rádia je asi dost vyloučené – když občas sleduji rozhovory s těmi, kteří se o to snaží, mám dojem, že to není cesta, která by za tu energii stála. A televize? Klip, který jsme natočili s Ladou Šimíčkovou, se objevil např. v Dobrém ránu s ČT, což mě těší, ale nedá se očekávat, že by se tak člověk proslavil. Takže cestičky jsou, ale fakt jen cestičky, žádné dálnice, které zkrátí cestu. Bylo by samozřejmě fajn objevit se v médiích častěji, ale netrápí mě to natolik, abych tomu podřídil svůj muzikantský život.
Ty sám jsi byl několik let dramaturgem televizních pořadů o folku, vidíš tedy problematiku z obou stran. Čím tě musel písničkář zaujmout, abys jej do televize pozval?
Musel být důvěryhodný, tedy nějakým způsobem musela souznít jeho osobnost na pódiu s tím, co zpíval. A musel mít alespoň elementární dávku muzikantské zručnosti, aby své sdělení nezazdil příliš velkými technickými chybami. Občas jsem raději rok nebo dva počkal, až si dotyčný začne pódiově víc věřit – ono hrát a zpívat před kamerami je stresová situace, hodí se být napřed aspoň trochu otřískaný z normálních živých hraní.
Roli tradičních médií v dnešní době do značné míry supluje internet. Ve tvém případě bych zmínil roli Textové dílny Slávka Janouška, tedy také původně internetové platformy, nebo už zmíněný fundraising. V čem dalším ti internet pomáhá?
Je to prostředí, které má daleko míň vstupních bariér než jiná média. Vlastně jedinou bariérou, kterou musíš překonat, je zahlcenost internetu. Aby zpráva o tobě nebo klip stály za kliknutí, prohlédnutí. Mimochodem i na internetu se tak daleko snadněji šíří klipy, za kterými stojí velké rozpočty, protože jsou zkrátka „koukatelnější“ ve filmovém smyslu. Většina uživatelů internetu si nepustí písničku, která nebude mít skvělý vizuál – a to opět stojí peníze. Sem tam se to ale podaří překonat výborným, vtipným a zároveň relativně levným nápadem. Jinak mně osobně internet jednoznačně pomáhá v komunikaci s těmi, kteří už mě znají – a lehounce, pomaličku rozšiřuju okruh lidí, kteří aspoň nějakou písničku ode mě mají rádi.
Tvou první čistě autorskou deskou bylo album Zadními vrátky skupiny Mošny z roku 1997. Jako interpret ses poprvé představil v roce 2000 deskou Vidět víc. Čím se jako autor liší Ivo Cicvárek z druhé poloviny 90. let od současného Ivo Cicvárka, kterému pomalu táhne na čtyřicítku? A stojíš si ještě za některými písněmi, které jsi psal jako dvacetiletý?
V hudbě se snažím o větší přímočarost. Tím se ale možná neliším od sebe v 90. letech, kdy jsem skládal vcelku jednoduchou hudbu – spíš později jsem prošel obdobím, kdy jsme s Okem občas citovali postupy vážné hudby. Textově je to dnes daleko větší autocenzura. Asi na tom má zásluhu i Textová dílna – ne všechno, co jsem v posledních letech dopsal, jsem nakonec vypustil mezi lidi. Na Dílně se třeba ukázalo, že to není dost sdělné. Některé situace zůstaly. Za svůj nejlepší text z 90. let považuji Ozvěnu pro křídlovku. Napsal jsem ji tuším během dvou hodin, tedy relativně rychle. Na nové desce jsou texty, které jsem napsal na jeden zátah do dvaceti minut, a jsou to texty, které jsou pro mě nejosobnější a zároveň nejlépe fungují i koncertně. Pochopitelně se mění témata, o kterých píšu. Před patnácti lety jsem žil jiný život, v jiném tempu. A k druhé části otázky: Na koncertech hraju dodnes řadu starších písniček, téměř na každém koncertě např. Ozvěnu pro křídlovku, Prvněkrát a další. Jsou to písničky, které bych ani dneska nenapsal jinak, identifikuji se s nimi, patří ke mně.
Opakovaně ses účastnil Zahrady písničkářů, tedy konkursu pro jednotlivce a dvojice v rámci festivalu Zahrada. Soutěž písničkářů po zániku Zahrady sice dál funguje na Folkové růži v Jindřichově Hradci, ale mám pocit, že „Zahrádku písničkářů“ v Kuřimi a následná vystoupení v Náměšti na Hané to nahradit nemůže. Jak vnímáš v tomto kontextu pozici písničkářů mladší a střední generace na současné scéně? Je dost příležitostí, kde a jak se prezentovat?
Kuřim zpětně vnímám ne jako místo, kde bylo důležité se prezentovat, ale jako místo, kde se člověk setkal přímo s tvorbou svých generačních kolegů. Tehdy jsem prožíval postup na Zahradu, kde si člověk zahrál před širším publikem, jako primární účel akce. Tedy ne že by tohle nebylo důležité, ale zpětně jsou pro mě daleko cennější hudební přátelství, která v Kuřimi vznikla. Marcel Kříž, Žofie Kabelková, Martina Trchová, Honza Matěj Rak, Honza Žamboch, Petr Pololáník, Steinovky a mnozí další, kterým se omlouvám, ale výčet by opravdu byl moc dlouhý. Hráli jsme si navzájem, sdíleli zkušenosti, zvali se na koncerty. Podobnou synergii jsem později cítil na Textové dílně. Po zániku Zahrady to zřejmě má nová generace těžší v tom, že jsou ochuzeni právě o onu možnost sdílení své tvorby, neformální setkání ve větší skupině. Ale zase dneska nová generace umí daleko víc využívat internet. Ono už za našich časů vůbec neplatilo, že kdo získá Krtka na Zahradě, bude automaticky známý. To platilo kdysi na Portách v 80. letech, ale ani Zahrada už tuhle univerzální moc neměla. Pokud ale otázka přímo zní, zda je dost příležitostí, kde a jak se prezentovat, pak odpovím: Příležitostí mimo domovský region není dost. Tedy hovořím o primárně akustické muzice, protože v jiných žánrech, kde může být role písničkáře také důležitá (hiphop, elektronika aj.) se neorientuju. Folkové scéně nechybí amatérské kapely hrající na špičkové profi úrovni. Ale neexistuje zde prakticky profesionální pořadatelské a promotérské prostředí. Zřejmě od dob Porty se zakonzervoval stav, kdy se všechno dělá na koleně, amatérsky, s minimem investic, a tedy i s minimem očekávání. Neexistovali profesionální pořadatelé, kteří by cíleně chtěli mít z nějaké mladé kapely hvězdu. Většině pořadatelů vyhovoval stav, kdy hvězdy byli dinosauři z 80. let (ale nemám nic proti „starým“ hvězdám, na jejich tvorbě jsem vyrůstal a dodnes ji sleduji) – a pak to zaplníme kapelami a písničkáři, které nebudeme příliš platit. Tudíž je vlastně nemusíme ani moc tlačit. To nemluvím o sobě, ale o kapelách jako Jarret, o hlasech, jako má Žofka Kabelková. Výsledkem je stav, kdy nejslavnější noví folkoví písničkáři za svoji popularitu vůbec nevděčí folkové scéně, protože jejich promo šlo úplně jinou cestou. To mluvím například o Tomáši Klusovi, Radůze, Xindlovi X… Folkové festival přitom živoří, ale ono to vlastně ani jinak dopadnout nemohlo. Když jsem v roce 2005 hrál shodou náhod na Colours of Ostrava, byl jsem v šoku, jak profesionálně se ke mně, neznámému písničkáři, pořadatelé chovali. Byl jsem v tu chvíli součástí programu, který měl být co nejlepší, a co nejlepší byly i podmínky, které organizátoři poskytovali. Počínaje profesionálně připraveným pódiem, zvukem, svícením. To je věc, která se na folkových festivalech, zvlášť na jejich vedlejších scénách, strašně podceňuje, jako by na kvalitě zvukaře a výkonu jeho aparatury skoro nezáleželo. Přitom je to věc pro vyznění hudby a tedy spokojenost publika na festivalech naprosto zásadní. Ale už přestanu paušalizovat, tohle se nedá rozebrat v pár větách.
V Brně se tvou domovskou scénou, mohu-li to tak nazvat, stalo Café Práh. Ale obecně – přeje dnešní Brno folkové muzice a zvlášť písničkářům?
Café Práh žije díky jeho dramaturgovi, Michalu Kosmonautovi Šimíčkovi. Letos v létě mi přišlo až smutné, s jak minimálními prostředky organizuje divácky parádně navštěvovaný festival Ve středu (každou středu pětice účinkujících přímo na ulici Ve Vaňkovce). Plná ulice posluchačů. Právě na lidech, jako je Kosmonaut, závisí budoucnost nových talentů a budoucnost živého folkového hudebního Brna. Z Kosmonauta vyrostl dramaturg, který dokáže s minimem prostředků namíchat hudební koktejl, který lidi táhne. A to si přitom o dotacích, které má například velmi hubeně navštěvovaný Music point na náměstí Svobody, může nechat jenom zdát. Každopádně v Brně je prostoru pro hraní dost a lidi chodí. A myslím, že je tady i dost klubových dramaturgů, tahounů v jiných žánrech, kteří vědí, co dělají.
Už jsme zmínili komunitu, která se utvořila kolem Textové dílny Slávka Janouška. Vnímáš tato setkávání s kolegy textaři a písničkáři pouze na přátelské rovině, nebo tam jde i o něco jako zdravou rivalitu?
Rivalita je tam maximálně ve smyslu napsat během rychlo-úkolů něco, co ostatní zaujme, pobaví, přinutí k reakci. To je takové štengrování přímo na místě. A jen mezi některými – někteří textaři jezdí na dílny a přitom se do rychlopsaní zapojují minimálně. Jezdí tam z jiných důvodů, než je přímo trénovat psaní. Jezdí pobavit se o zkušenostech nebo zkrátka jen tak posedět. Pro mě osobně je to každoroční nakopnutí, které se zúročí třeba daleko později. Slávek Janoušek s Kubou Horákem měli kdysi báječný nápad, že to rozjeli.
Díky textové dílně ses seznámil s Ladou Šimíčkovou, se kterou jsi natočil velmi povedené album Hotel v tiché ulici. Vnímáš to dnes jako jednorázový projekt – podobně jako kdysi Panoptikum se Žofií Kabelkovou a Marcelem Křížem –, nebo budete ve společné tvorbě pokračovat?
Deska s Ladou nebyl projekt ve smyslu Panoptika. Na Panoptiku jsme dali síly s Žofií a Marcelem dohromady ke společné desce, sice na základě báječných předešlých koncertních jamů, ale zároveň jsme všichni tytéž písně hráli i sami. S Ladou jsme nejprve čtyři roky poctivě hráli, usazovali repertoár, pak teprve došlo na nahrávání se studiovou kapelou. Ty písničky nezazní na jiných koncertech – jednak protože Lada není písničkář, jednak já nemůžu zpívat ženské texty. K jejich interpretaci se potřebujeme, vznikly společnou spoluprací a interpretovat je nedokážeme (až na naprosté výjimky) odděleně jeden od druhého. Od desky pravda přibyly do repertoáru jen dvě písně, ale tomu se nedá poručit. Teď mám od Lady moc pěkný text, který bych chtěl zhudebnit, tak snad do Vánoc bude novinka zase na světě. Zkrátka pokračujeme.
Zkusme si na závěr shrnout tvé aktuální hudební projekty.
Nejčastěji hraju právě v duu s Ladou Šimíčkovou, většinou ještě s podporou saxofonu Honzy Vašiny, a dále sám jako písničkář. Chystáme několik živých hraní s kapelou z Velkého světa, ale to je finančně náročnější. A stále funguje také Leporelo. Sem tam bych rád ještě něco napsal pro Mošny, ale nechci už být jejich výhradním autorem. Naposledy jsem jim novou píseň na text Lady Šimíčkové dal loni. Chybí mi po těch letech dostatek témat a živě už s nimi také nehraji. A snad ještě něco napíšu také pro Petra Bendeho, minimálně nějaký ten překlad…
Zatím nebyl přidán žádný komentář..