Podle ankety jazzových publicistů a odborníků, kterou na přelomu roku uspořádal Český rozhlas Jazz, je nejlepším domácím jazzovým albem roku 2016 novinka kytaristy Davida Dorůžky s názvem Autumn Tales. Dorůžka se svým triem toto své CD živě představí 23. března v Sono Centru v rámci úvodního večera festivalu JazzFestBrno.
Davide, nové album Autumn Tales jste natočil v triu s kontrabasistou Jiřím Slavíkem a s bubeníkem Martinem Novákem. Jak tato sestava vznikla?
Jirku Slavíka znám pět nebo šest let. Oba jsme v určité etapě svého života žili v Paříži, ale Jiří se tam přistěhoval několik měsíců poté, co já jsem z Paříže odjel. Mezitím občas jezdil do Prahy a zhruba před dvěma lety se tam natrvalo vrátil. Já jsem si v určitou chvíli potřeboval dát na nějaký čas pauzu od hraní v triu. Ale když jsem potom uslyšel Jiřího Slavíka, řekl jsem si, že možná nastal čas oprášit trio v nové sestavě a zkusit to třeba právě s Jirkou, který je výjimečný basista. S Martinem Novákem spolupracuji asi od roku 2008. Je to vynikající a všestranný muzikant, který mě vždy překvapí. Dobře si rozumíme po všech stránkách. Martin byl tedy do této sestavy jasná volba.
Jiří Slavík má obrovský žánrový záběr – od velmi svobodného jazzu v jeho londýnské kapele Fly Agaric až po inspiraci moravským folklorem na jeho novince Mateřština. Když jste začali spolupracovat, měl jste nějaké konkrétní přání, čím by měl do vašeho tria přispívat?
Asi ne zrovna přání. V tomto triu jsem vedoucím kapely a jdu do toho s očekáváním, že ostatní muzikanti budou sledovat moji představu. Když se to daří, pak jsem spokojen, a samozřejmě ne vždy se to daří na sto procent. Nemohu ostatní úplně dirigovat, ostatně v improvizované hudbě to ani nejde. Spíše se vždy snažím vybírat takové spoluhráče, kteří mají tak silnou intuici, že sami vycítí, co moje hudba potřebuje. A tak tomu bylo i v tomto případě.
Zmínil jste se o improvizované hudbě. Sám jste podepsaný pod pěti skladbami na albu, Jiří Slavík pod dvěma. Do jaké míry jsou například vaše kompozice opravdu napsané a do jaké míry jde o improvizovanou hudbu?
To je velmi různé. Na tomto albu jsou některé skladby, v nichž není improvizace žádná, pokud pominu bicí nástroje nebo perkuse, pro které zvláštní part nepíšu. Například ve skladbě, kterou jsem nazval Příběh podzimního moře (Tale Of The Autumn Sea), je vypsané téměř všechno. A jinde je podíl improvizace větší než podíl kompozice. Já to ale nijak neřeším, protože ve formátu tria je možná spousta věcí. Když mám šanci hrát s muzikanty, kteří jsou vynikající improvizátoři i interpreti napsané hudby, mohu jít oběma směry.
Já album Autumn Tales vnímám jako nahrávku, na níž se výraznou měrou podílela celá kapela. Přesto vyšlo pouze pod vaším jménem a ne třeba jako David Dorůžka Trio.
Názvy sestav, jejichž součástí jsou slova jako trio, quartet nebo quintet, pro mě zavánějí historií. Používaly se hojně v 50. a v 60. letech, později se od toho trochu upustilo, a pak se k tomu někteří začali vracet. Mně to však není úplně vlastní, protože sice vycházím z jazzové historie a mám ji velmi rád, ale zároveň od ní chci mít určitý odstup. Proto na svých deskách od takového názvu sestavy upouštím.
V posledních letech jste spolupracoval s řadou kolegů nebo souborů. Účinkoval jste například na deskách souboru Tiburtine Ensemble nebo česko-polské skupiny Inner Spaces, jako sideman hrajete na výborném albu Jaromíra Honzáka Uncertainty a na dalších nahrávkách. Autumn Tales je však první album, které vydáváte pod svým jménem, po devíti letech…
Ano, je to asi devět let, co jsem natočil poslední desku na své jméno, i když vyšla o něco později. Na druhou stranu těch spoluprací mezitím bylo hodně, a také některé projekty, které nebyly na mé jméno, ale na kterých jsem se výrazně podílel kompozičně. A také jsem mezitím napsal nemálo hudby, která zatím nevyšla na CD.
Přestože se na albu Autumn Tales objevují skladby různých autorů a z různých dob, působí na mě velmi uceleným dojmem. Byla na jeho počátku nějaká konkrétní představa, koncept?
Nevím, jestli koncept, ale určitým způsobem jsem o té desce přemýšlel. Nakonec to však vyplynulo velmi přirozeně. Nicméně poté, co deska vyšla, zjišťuji, že v sobě zřejmě skrývá spoustu souvislostí, o kterých jsem ani netušil. Je zajímavé si číst, co tam někdo jiný objeví a co je nové i pro mě. Můžeme to možná nazvat podvědomým konceptem.
Některé skladby na albu souvisejí s židovskou historií, například Unter dayne vayse shter’n od Abrahama Brudna.
To je židovská píseň v jazyce jidiš, napsaná ve 40. letech v Litvě. Já jsem ji poprvé slyšel v podání izraelské zpěvačky Chavy Alberstein a její verze se mi líbila. Tak jsem si řekl, že by stálo za to hrát ji v triu instrumentálně.
Spolupracoval jste také s českokanadskou zpěvačkou židovských písní Lenkou Lichtenberg. Souvisí tedy tato orientace na židovskou kulturu s vašimi hudebními preferencemi?
Nejen hudebními. Kdybychom hledali nějaký společný jmenovatel nové desky, tak po předchozích albech se zde více vracím ke svým vlastním kořenům. Nejen tím, že je to první CD na moje jméno, které jsem nahrál u nás a jen s českými spoluhráči, ale i výběrem skladeb. Jsou tam například dvě převzaté české písně – jedna od Bohuslava Martinů a český swingový standard z repertoáru orchestru R. A. Dvorského Hm hm, ach ty jsi úžasná. Konkrétně tuto písničku přinesl také Jirka Slavík, který éru, kdy vznikla, zná poměrně dobře. Zároveň to byla doba, kdy dospíval můj dědeček, který měl velmi rád R. A. Dvorského, takže jsou tam určité rodinné souvislosti. U židovských písní není souvislost až tak zřejmá. Ale ukolébavku Sh’chav Beni z 20. let, další židovskou píseň na desce, upravil později Gideon Klein, český skladatel židovského původu, který byl deportovaný do Terezína, odtud do Osvětimi a zemřel jako jedna z mnoha obětí holocaustu. Sestra Gideona Kleina Líza Kleinová druhou světovou válku přežila, byla to uznávaná klavírní pedagožka a přátelila se s mou babičkou a s mou mámou. I zde tedy najdeme souvislost s mými kořeny.
Jak do konceptu alba zapadají fotografie v bookletu?
Když jsme desku připravovali, chtěl jsem, aby se na bookletu podílel fotograf Dušan Tománek, který spolupracoval už na albu, které jsem natočil s Tiburtina Ensemble. Přemýšleli jsme, kde nafotit materiál a jako jedno z míst jsme vybrali chatu na Slapech, která patří mým rodičům. Já jsem tam strávil část dětství a s triem jsme tam měli před natáčením soustředění. Další fotografie pak vznikly i na jiných místech, kde jsem sám ani nebyl. Částečně se tedy fotky v bookletu vážou k mému dětství, ale ne všechny.
Album představíte 23. března v Sono Centru v rámci festivalu JazzFestBrno. Jak intenzivně byste chtěli s touto sestavou koncertovat?
Pevně doufám, že budeme hrát hudbu z nové desky velmi intenzivně, ale záleží to na tom, od koho dostaneme pozvání. Po brněnském koncertě budou následovat během jara další vystoupení. V triové sestavě se koncertuje i cestuje celkem snadno a není to pro pořadatele tak finančně náročné. Doufám tedy, že budou možnosti, jak tuto hudbu dál hrát a rozvíjet.
Jak jinak vypadá v poslední době váš hudební život?
V několika dalších kapelách funguji jako sideman, ale trio je teď moje hlavní priorita. Kromě toho bych chtěl pokračovat ve spolupráci s americkým pianistou Danem Tepferem. Loni jsme měli asi pět koncertů v Česku a jeden v Paříži a oba nás to velmi bavilo. Pro mě to byla jedna ze vzácných příležitostí, kdy člověk začne s někým hrát a nemusí vůbec nic vysvětlovat, protože vše od začátku funguje samo.
