David Radok: Kdybychom byli nesmrtelní, tak nikdy nic v životě neuděláme

18. listopad 2014, 0:24

David Radok: Kdybychom byli nesmrtelní, tak nikdy nic v životě neuděláme

Režisér David Radok se na české operní scéně objevil naposledy v roce 2001, kdy režíroval v pražském Národním divadle Kouzelnou flétnu a Vojcka. Minulý týden jsme se spolu sešli v Janáčkově divadle, kde připravuje novou inscenaci opery Věc Makropulos. Mluvili jsme spolu o práci na tomto představení, jak a proč nevylepšovat Janáčka, o opeře obecně, ale dotkli jsme se i jeho vztahu k otci a také otázky, jaké jsou opravdové hodnoty. Ta původně nebyla vůbec v plánu, ale se včerejším výročím Sametové revoluce se střetla dokonale.

Vracíte se do českého operního divadla po třinácti letech, proč po tak dlouhé době? Nechtělo se vám, nikdo vám nic nenabídl, nebyl čas…
Pokaždé když přijde nový šéf opery do Národního divadla v Praze, tak mi něco nabídnou a říkají, že by o spolupráci stáli. Nejsem si ale úplně jistý, jestli o ni stojí opravdu. Všichni mě oslovili, byli milí, a nic z toho nebylo… není to ale jejich chyba, možná spíš moje. Já už asi deset let dělám dost málo věcí. Raději toho dělám míň a strávím na tom větší čas, protože čím je člověk starší, tím víc mu ubývá energie a líp zvládá řemeslo, ale zároveň má pořád míň co říct. Takže se pokouším pracovat tak, aby to mělo smysl především pro mě. A nemám žádné velké výdaje, takže můžu dělat jen věci, které mě zajímají, což je neuvěřitelný luxus.

Na Věc Makropulos se dá jistě nahlédnout z mnoha úhlů: může to být opera o nesmrtelnosti, nekonečném stárnutí, strachu ze smrti, o marném pachtění za zbytečnostmi… o čem je podle vás?
Je to opera o relativitě hodnot a času, tyhle věci jsou spolu spojené. Člověk v životě dělá spoustu věcí, o kterých si myslí, že mají smysl a hodnotu. A když postupně stárne, tak zjišťuje, že ji ztrácejí, a přicházejí jiné, které pokládá za hodnotné. Ty začnou svou hodnotu také ztrácet, a o tom je Věc Makropulos. Nesmrtelnost je jen jakási absurdní věc, která nás upozorňuje na to, že právě naše smrtelnost dává životu smysl. Kdybychom byli nesmrtelní, tak nikdy nic v životě neuděláme. Nepořídili bychom si žádné domy, žádné ženy, děti, nic, všechno bychom odkládali, protože bychom si mohli zajet do Londýna třeba za sto padesát let.

A co je tedy podstatou Věci Makropulos a jaká je Emilia Marty?
Ve většině oper prochází hlavní postava vývojem a ty ostatní přihrávají ve svých jasně daných charakterech. Věc Makropulos je zajímavá tím, že její hlavní postava Emilia Marty neprochází vůbec žádným vývojem. Ona má neskutečně mnoho výjevů vzpomínání, zloby, chová se špatně, škála té role je široká, ale vývojem neprochází. Jediný vývoj je ten, že na konci řekne, že už nechce dál. Ostatní postavy procházejí jistým poznáním toho, že hodnoty, které pokládaly za důležité, nejsou začátek ani konec všech věcí. Kristýnka chtěla být slavná, Gregor žije pro 150 milionů a uhelné doly, které má zdědit. Prus patří k určité sociální skupině vyvolených, chová se dle jistých pravidel té skupiny, a nakonec v podstatě zabije svého syna a zjistí, že je všechno jinak. To všechno ale není smysl života.

Říkáte, že Věc Makropulos pojednává především o relativitě hodnot a času. Co je ta absolutní hodnota, před kterou se všichni zastaví – smrt, Bůh, nicota, chcete ji pojmenovat?
Jsou dvě hodnoty, které mají smysl, i když si z nich teď bohužel dělají všichni legraci. Jsou to pravda a láska, jak to říkal Václav Havel. Nikdo si vás nebude po vaší smrti pamatovat, protože jste měl sto padesát milionů a jezdil v Lamborghini, ale pokud jste byl člověk, kterého měli lidé rádi, tak přežijete. A pravda… většina politiků mluví pejorativně o pravdoláskařích… tak pravda je v tom, že je člověk pravdivý sám k sobě. Nehraje si na něco, co není, chová se pravdivě k věcem, jaké jsou, a nežije ve lži. Když se podíváte na dnešní politickou garnituru, tak osmdesát procent z nich – bez přehánění – žije ve lži. A oni si myslí, že tu lež jako národ spolkneme, protože jsme blbí. Pravda je ale otázka toho, aby člověk viděl věci tak, jak jsou, a sám sebe také. Nic jiného není hodnota – sláva, moc ani peníze.

Je pro vás něčím důležité nebo zvláštní dělat Věc Makropulos zrovna v Brně?
Jistě, Janáček je autor tak jedinečných věcí, že nacházet se v místě, kde žil, podívat se do jeho domku, být fyzicky v jeho městě je prima. Když jsem dělal Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, tak jsem chodil stejnou ulicí jako Mozart, bydlel jsem o číslo vedle než bydlíval on a říkal jsem si, že je to neuvěřitelné. Teď sice nejsme ve stejném divadle jako při premiéře Věci Makropulos, ale je to Brno. Kromě toho moje maminka byla z Olomouce, takže mám k této části světa blízko. Salcburk dělá Mozartovy koule, všechno možné, prostě Mozartem žije a kdyby ho neměl, tak nemá nic. Oni ho tedy exploatují tak, až je to nechutné, ale Janáček je stejně velký. Kdybych byl politikem v Brně, tak z něj udělám Janáčkovo město.

Berete třeba konkrétně u Janáčka ohled na to, jestli pracujete pro české či jiné publikum, nebo jsou jeho sdělení tak univerzální, že to není potřeba?
To záleží, jakého Janáčka děláte. Třeba Mrtvý dům je něco úplně jiného v Čechách a ve Švédsku, protože Sibiř, vězení, nesvoboda znamená něco jiného pro Čecha než pro Švéda, který měl tři sta let válku. Takže tenhle ohled se trošku musí brát. Když jsem dělal Šostakovičkovu Lady Macbeth, tak to bylo ve Švédsku nebo Dánsku něco jiného než v Praze, protože publikum má úplně jiné reference. Když jsem ale dělal Její pastorkyňu, tak tam naopak je dobré to moc nepřibližovat. Není samozřejmě nutné ji umisťovat do české vesnice, i když život, který má svůj vesnický koloběh a předpoklady, je těžké umisťovat někam do Afghánistánu. Tím to ztratí celý podklad, který je důležitý. Všechny reference k Moravě a folkloru, to koupí každý národ.

V nedávném rozhovoru pro rozhlas jste mezi operními autory, kteří vám nejsou osobně blízcí, jmenoval i Pucciniho, kterého vnímám do značné míry jako svéráznou Janáčkovu paralelu. Co je vám na Janáčkovi blízké a na Puccinim naopak cizí?
Puccini hraje na sentimentalitu, a Janáček je absolutně nesentimentální skladatel. Janáček má spoustu sentimentu, ale nemá sentimentalitu. Puccini má spoustu sentimentality a ta, když převrší, tak je to taková šlehačka na něčem ne moc hutném. Já jsem míval Pucciniho rád, ale už bych ho nechtěl dělat, protože to je pro mě teď povrchní záležitost s ne moc dobrými příběhy. Mimi je Mimi, ale když přijde se svíčkou, tak mě prostě ta pizzicata už nebaví. Když končí Věc Makropulos, tak mi úplně vyhrknou slzy, ale to není sentimentální, to je esence hudby. Sentimentalita je taková, že si zapláčete, otřete slzu a jste z ní venku, ale když vás chytí opravdový sentiment, tak ve vás zůstane.

Janáček měl ale Pucciniho rád a Madama Butterfly dokonce posloužila jako jedna z inspirací při tvorbě Káti Kabanové. Není to zvláštní, že je vnímáte jako úplné protipóly?
Ale Janáček měl taky rád Berga. Puccini vycházel z jisté tradice a je do ní zasazený, ale Janáček je pro mě stejný unikát jako Kafka v literatuře, to mi přijde hrozně zvláštní.

A oba dostal do světa Max Brod…
Ano a Kafka byl úplně neznámý. Janáček sice úplně ne, ale měl všechny problémy, každý se ho pokoušel opravovat. Každý mu říkal: „Vy jste takový Brňák, vy to moc neumíte, tak to musíme vylepšit. Instrumentace to není zrovna vaše, tady je to moc rychle, na konci musíme přidat trombóny, aby to mělo lesk.“ A Janáček už v pokročilém věku poslouchal všechny ty průměrné lidi a někdy se zatvrdil, jak víme z jeho dopisů. Ale jindy na to přistoupil.

On se ale Janáček různě upravuje pořád.
Ano, ale to je jako kdybyste chtěl přepsat Kafku tak, aby se to lidem víc líbilo. Když si vezmete třeba Zámek, do kterého on nikdy nepřijde, tak by se do něj připsal popis nějaké krásné komnaty. Když jsme s Markem Ivanovićem procházeli důkladně partituru, tak třeba říkal: „Tady se to obvykle dělá tak, že se ta replika dává, až když skončí orchestr, aby byla slyšet.“ Tak jsme se nad tím zamysleli a řekli si, že Janáček třeba nechtěl, aby to bylo slyšet. Jinde zase mluví dva dohromady a to se dělává tak, že jeden domluví a pak začne ten druhý. Ale to není Janáček, to je někdo jiný, kdo ho jakoby vylepšuje. A my se pokoušíme ho nevylepšovat. Vylepšovat můžete Rossiniho recitativy, protože jsou místy úplně nemožné, ale u některých věcí to nejde. Já třeba do Vojcka nesáhnu.

Čím vás přitahuje zrovna opera, proč nerežírujete třeba filmy, muzikály nebo lední revue?
Já jsem přišel k opeře náhodou. Muziku mám rád, ale občas si kladu otázku, proč jsem celý život dělal něco tak podivného. Měl jsem ale díky tomu neuvěřitelné štěstí, že jsem mohl žít celý život s hudbou. Kdybych se dostal k filmu a naučil se řemeslo, tak bych asi dělal film. Činohru jsem dělal občas, protože opera se plánuje dlouho dopředu, ale dělal jsem ji jen málo. Opera je tak podivná, nečistá forma umění, ta stylizace hudby a všechny ty složky okolo: výtvarná, básnická, herecká, to nikde není.

Herec Jan Skopeček o vás v rozhovoru pro Divadelní noviny řekl, že jste pohodář – narozdíl od svého otce. Jak byste rozdíly mezi vámi a vaším otcem popsal vy?
Můj táta byl posedlý divadlem a taky se vždy pokoušel rozbít všechny zvyklosti, manýry a machy herců a potom to skládal dohromady. Já jsem asi jiná povaha, mám rád, když se ke mně lidé chovají slušně a vychovaně, nerad křičím, nerad jsem sprostý a zlý, i když někdy jsem. Můj táta nebyl zlý ani sprostý a stejně jako já nesnášel všechny ty herecké berličky, pokaždé do toho hodil granát a nechal to vybuchnout. On byl schopen říct při generálce herci, snad Vydrovi: „Za co vy jste zasloužilý umělec?“ Vyvolal konflikt, aby se něco stalo. Ne kvůli konfliktu, ale aby se ten herec vybudil. V ranných stadiích jsem taky byl ostřejší a párkrát to přineslo ovoce. Jsem ale daleko raději, když pracuji intenzivně, s lidmi, kteří jsou ochotni obětovat nějaký čas a energii, a jsem rád, když máme dobré vztahy.

Vy jste i držitelem ceny Alfréda Radoka za Lady Macbeth Mcenského újezdu a Vojcka v Národním divadle. Jaké to je dostat cenu pojmenovanou po svém otci?
Je to divné a všichni si myslí, že jsem si tu cenu udělil sám. Když sedím na vesnici se svými kamarády, tak se tomu smějí a já se jim snažím vysvětlit, že to udělovali kritici. Můj táta měl strach, co bude s mojí budoucností, protože jsem se špatně učil, tak jsem si při každém ocenění říkal, že by bylo prima, kdyby věděl, že nežebrám na ulici.

Prošel jste divadlními profesemi od statisty a kustoda přes asistenta režie až k samostatné práci. Znát provoz od píky je určitě dobré, ale nenese to  s sebou i riziko přílišného pochopení pro běžný provozní šlendrián?
Naopak. Když něco řemeslně umíte a víte, jak to funguje, tak se jenom nenecháte ošálit. Když vám někdo tvrdí, že něco není možné, tak prostě víte, že to možné je.

Jste perfekcionista?
Nejsem, ale vidím mladé lidi, kteří přicházejí ze školy, kde se vyučili režii, a nevědí, jak svítí HáeMÍčko, jak svítí párová lampa, a netuší, co to je, neumějí udělat aranžmá šesti lidí na jevišti. Řemeslo se učíte tím, že ho děláte, to vám teoreticky nikdo nepředá. Nevýhoda mé nevzdělanosti byla v tom, že jsem musel objevovat věci, které už byly dávno objevené. Tak jsem objevoval Mejercholda, Stanislavského, neznal jsem je.

„Umění musí zrcadlit to, v čem se nacházíme,“ říkal jste v rozhovoru pro stanici Vltava. V čem se podle vás nacházíme tady a teď?
Nacházím se ve velkém úpadku morálních a etických hodnot. Na začátku devadesátých let měl národ jakousi otevřenost a chtěl žít svobodně a to nějak vyprchalo. Téměř všichni lidé, kteří mají tyto hodnoty nastavené, se z politického života stáhli. Nechci říkat, že je všechno špatně, ale hodnota života nemůže být jen v tom, že vydělám spoustu peněz a můžu se chovat jako pan Janoušek. Ideál člověka současné společnosti je v tom, že má jachtu, žije v Monaku nebo vlastní nějaké doly. Takové ideály jsou pro národ strašné a je v nich i nesmírná popularita pana Babiše. Nejpopulárnější jsou lidé, kteří jsou morálně znehodnocení. A Věc Makropulos i většina umění se zabývá tím, co jsou opravdové hodnoty.

David Radok (1954) režíroval během své kariéry přes padesát oper. Jako režisér debutoval v Götteborgu Menottiho operou Medium, předtím prošel divadelními profesemi od statisty a kulisáka až po asistenta režie. Do Švédska odešel s rodiči v roce 1968, jeho otec byl režisér Alfréd Radok. Do České republiky se David Radok začal vracet v 90. letech, kdy ve Stavovském divadle inscenoval Dona Giovanniho a Kouzelnou flétnu. Velký divácký i kritický ohlas zaznamenaly jeho pražské inscenace Vojcka a Lady Macbeth Mcenského újezdu. V pražském divadle Archa také režíroval hru Václava Havla Odcházení. Působí většinou ve Švédsku a Dánsku.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Letošní ročník festivalu Janáček Brno s podtitulem Happy Birthday Leoš přináší premiéru opery Věc Makropulos v režii Davida Radoka a hudebním nastudování Marka Ivanoviće. Jednou z nejočekávanějších událostí je vystoupení souboru Kronos Quartet. Festival je součástí oslav 160. výročí narození Leoše Janáčka.  více

Práce Simona Broughtona se soustřeďuje na hudbu – točí o ní dokumentární filmy, vede časopis Songlines věnovaný world music. Rozhovor jsme pořídili během jeho krátké návštěvy v Brně, kde se zastavil cestou na festival Terezínské hvězdy.  více

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více