Dramaturg by měl být tvrdohlavý. O nové filharmonické sezóně

Dramaturg by měl být tvrdohlavý. O nové filharmonické sezóně

S dramaturgem Filharmonie Brno Vítězslavem Mikešem jsme se sešli v sále Besedního domu. Seděli jsme na balkóně a dopoledne se pastovaly parkety, takže v místnosti kromě genia loci vládla atmosféra. Mluvili jsme spolu o uvádění soudobé hudby, mediálních jménech, koncertech ve Vaňkovce i Sono Centru, zkrátka o nadcházející sezóně. A mírně jsme nakousli i tu příští.

Ty jsi přišel do Filharmonie Brno v listopadu 2012, přichází tedy tvoje druhá sezóna. Z čeho jsi vycházel při její tvorbě, jaká byla tvoje představa výsledného tvaru?
Bylo tam víc linií. Každý dramaturg se má držet pravidla, že něco jiného je dramaturgie jednoho koncertu, něco jiného je dramaturgie cyklu a něco jiného dramaturgie celé sezóny. Základní předpoklad je vyváženost, kterou každý dramaturg vidí v něčem jiném v souvislosti se situací, ve které se nachází a v souvislosti s filharmonií, u které působí. U někoho to může být klasika vyvážená s crossovery, pokud má tradičně nastavené publikum v menších městech a podobně. Pro mě je vyváženost v tom, že chci představovat hudbu, která nezní tak často, ale o které jsem přesvědčený, že ji posluchači přijmou. A tuto hudbu dávat do konfrontace s osvědčenými díly. S tím, aby to nebylo jen na zkoušku, jak se to dřív dělo. Jako pouhý pokus, jestli to posluchači vezmou, a zbytkem programu se uspokojí potřeba jejich oblíbených kusů. Tady je to postavené jinak – snaha byla sestavit programy tak, aby si posluchači odnesli zážitek z celého koncertu. Každý koncert jsem si ověřil několikerým poslechem, pustil jsem si po tisící i tu Čajkovského Patetickou, vedle Schnittkeho, abych si opravdu ověřil, že spolu ty dvě skladby fungují nejen v ideovém smyslu, na papíře, ale i v tom hudebním.

Kdo všechno ti do toho mluvil a s kým ses chodil radit sám – pokud ses tedy s někým chodil radit?
Dramaturgie je záležitost konpromisů, to je samozřejmé. Dramaturg není ten, kdo sestavuje úplně všechny programy stylem „tak to bude a ne jinak“. Všechno vychází z diskusí s dirigenty, se sólisty, s vedením filharmonie, z konzultací s lidmi, o kterých jsem přesvědčený, že k tomu mají co říct, a z toho všeho se to nějakým způsobem selektuje. Dramaturg pak vlastně vystupuje v roli koordinátora, aby ukočíroval nejen jednotlivé koncerty, ale vůbec celou sezónu.

Můžeš stručně představit aspoň ty hlavní řady? Myslím symfonickou, koncertní a klasickou...
Pro mě je trošku nešťastné rozdělení na koncertní, symfonické a klasické abonmá, což je pozůstatek minulých sezón. Je to zavádějící, musím se vyrovnávat s tím, aby koncerty byly dobře rozložené a aspoň trošku vystihovaly podstatu těch názvů. Už z těch cyklů je ale patrné, že je to jen orientační vodítko pro abonenty, aby se měli čeho chytit, ale vlastní náplň má vždy nějaké přesahy. I tak ale v koncertním abonmá převažují sólové koncerty a v symfonickém zase ty velké kusy, jako celovečerní Mahlerova symfonie nebo oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi. Běžná praxe je ta, že se začíná od klasiky a potom se k tomu lepí dvacáté století, novější skladby a premiéry. U mě to bylo naopak: já jsem měl pár titulů, které jsem chtěl uvést, ať už to byl zmíněný Epos o Gilgamešovi, kde uvedeme v premiéře kritické vydání, chtěl jsem Schnittkeho Faustovskou kantátu, protože je to s Ivou Bittovou i ostatním obsazením jako šité Brnu na míru. Pak jsme rozhodli, že uděláme umělcem sezóny Benjamina Jusupova a tam byla taková myšlenka, že jako skladatel přivede skrz své posluchačsky vděčné skladby do Brna věhlasné sólisty. Jeho violoncellový koncert byl napsán pro Mishu Maiského a u nás ho bude hrát Alexandr Kňazev, což je cellista na stejné úrovni. Violový koncert brouzdá po celém světě a my ho přivezeme spolu s Maximem Rysanovem, což je ukrajinsko-britský violista, jeden z nejlepších dneška. Flétnový koncert byl napsaný pro Matthiase Zieglera, což je sóloflétnista Curyšského komorního orchestru a přijede zahrát osobně. A když je taková kostra stěžejních děl, tak se k ní domýšlí další programy. Domýšlí, nikoli lepí.

Když si starý abonent otevře plán sezóny, tak na něj jako první skladba zahajovacího koncertu vybafne Lontano Györgyho Ligetiho. Možná si u toho také vzpomene na ne moc dobře přijatou San Francisco Polyphony téhož autora před dvěma lety. Proč takhle děsíš lidi hned na začátku?
Zrovna Lontano bylo přání šéfdirigenta, já tam měl v plánu Kikimoru od Ljadova právě s ohledem na abonenty, celkový program i na Ljadovovo výročí. Šéfdirigent si tam ale prosadil Lontano, chtěl to dělat. Z mé strany to byl na jednu stranu ústupek, ale jako fanoušek soudobé hudby jsem to uvítal. A s Šostakovičovou Pátou ve druhé půli jsou tam i určité mimohudební souvislosti, obě skladby byly použity jako filmová hudba. Nakonec je z toho neúmyslná extravagance, když máme na zahajovacím koncertě sestavu Ligeti, Jusupov a Šostakovič. Jsem si toho vědom.

Minulá sezóna byla nabitá mediálními událostmi: dětské oddělení Kantilény přijala pod svou záštitu Magdalena Kožená a dala mu své jméno, pořídili jste nový Steinway, pokřtil ho populární turecký klavírista Fazil Say. Nebudou to letos posluchači z tohoto mediálního hlediska vnímat jako propad?
To je možné, ale sezóna je postavená trošičku jinak, nesměřuje k prvoplánu. A třeba ten Steinway se také objevil až v průběhu minulé sezóny, tak nás třeba něco potká i teď. Položení základního kamene k novému sálu nebo něco podobného. Ale je to také naše 59. sezóna a my budeme hodně úsilí směřovat k sezóně šedesáté.

Nehraje teď s tebou filharmonický marketing hru na „obyčejného diváka“, který chce vysvětlit, proč má jít zrovna na tohoto pána, na tento program?
Hraje ji se mnou neustále, ale myslím si, že v dobrém. Dramaturg by měl být tvrdohlavý, to ano, ale zároveň se nesmí uzavřít a vyvyšovat se nad ostatní s tím, že pokud nedosahují určité intelektuální úrovně, tak se není o čem bavit. V případě neznámých věcí se musí pořád vysvětlovat, komentovat, a teprve potom lidé mohou pochopit, proč na to mají jít. A pak už jsem si takřka jistý, že když přijdou, tak se jim hudba bude líbit. Rád bych dosáhl toho, že lidé nebudou chodit na osvědčená jména, ale na Filharmonii Brno, jejíž značka jim bude zárukou hudebního zážitku, ať hraje Mozarta, nebo Kančeliho. Důležité je, že velká podpora k této tendenci vychází od paní ředitelky Marie Kučerové.

A kdyby tě zastavil na ulici někdo, kdo se těší na své oblíbené romantické symfonie, tak co mu řekneš – proč má přijít na Ligetiho nebo Čiurlionise?
V případě Čiurlionise to je jednoduché, protože to je romantická hudba a vůbec celý ten program včetně Reineckeho. A koneckonců já se taky pořád učím, měl jsem Reineckeho zafixovaného jako skladatele, který je spíš akademicky tradiční, nevystupuje z mendelssohnovsko-schumannovského vlivu. A najednou když za mnou přišel s nahrávkou flétnista Petr Pomkla, který se to rozhodl nastudovat, tak jsem zjistil, jak je to fantastická hudba. Tady určitě není problém samotná romantická hudba, ta nikoho neurazí, pro marketing je problém méně známé jméno skladatele. Je u toho ale Janáček, což byl Reineckeho žák, a posluchači si mohou porovnat hudbu, ke které si mohl přičichnout ještě pod pedagogickým vedením. To všechno ještě s hudbou dalšího Reineckeho žáka Čiurlionise, který šel úplně jiným směrem.

Jak jsi přišel na Benjamina Jusupova jako umělce sezóny, kdo to vlastně je? Myslím, že o něm u nás sotva někdo slyšel…
Nesouhlasím s tím, že o něm u nás nikdo neslyšel. Řada českých hudebníků jeho skladby hrála – třeba harfistka Jana Boušková, Orchestr Berg, Talichovo kvarteto premiérovalo jeho kvartet Musica mundi, na festivalu Hudební fórum Hradec Králové bylo před časem s hodně velkým úspěchem provedeno jeho Viola-Tango-Rock-Concerto s Petrem Růžičkou jako sólistou atd. On je primárně skladatel, i když vystudoval i dirigování a klavír a průběžně se těm dvěma činnostem věnuje. Dirigování víc, jako klavírista hraje spíš svoje věci. Je to izraelský skladatel tádžického původu vystudovaný v Moskvě. Ta ruská kompoziční škola je v jeho hudbě cítit, Jusupov patří ke generaci, která nastoupila po avantgardním boomu v šedesátých letech – k tomu patřili Schnittke, Děnisov, Gubajdulina, to už je dnes klasika. On na ně v té ruské hudební řeči navázal, ale věnoval se v Tádžikistánu prakticky i lidové hudbě a v jeho skladbách se to silně odráží. Z mého pohledu současnou hudbu velmi obohatil svojí syntézou východu a západu. Puritáni to budou považovat za úlitbu, ale já si to nemyslím.

Je to v něčem srovnatelné s Istanbulskou symfonií Fazila Saye, která se tu hrála? To byla až filmová a velmi vstřícná hudba.
V něčem je to podobné, ale Say je primárně klavírista, i když hudbu tvoří s lehkostí, je to takový proud. Jusupov je oproti tomu především skladatel a tím, že je kovaný v ruské škole, jde podle mě v jeho případě o důmyslnější a životnější díla.

Za velkou událost pokládám uvedení světové premiéry kritického vydání Eposu o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Doznala skladba v nové podobě nějakých výrazných změn, v čem je jiná?
Tzv. běžný posluchač to určitě nepozná a spousta dalších lidí taky ne. Je samozřejmě důležité, že bude dílo takto uvedeno, ale liší se to v nějakých pěti procentech. Muzikolog Aleš Březina, který partituru rekonstruoval, mě ale upozornil, že Martinů uvažoval o poloscénickém uvádění. Ne s kostýmy, ne se scénou, šlo spíš o jistá gesta sólistů a dalších účinkujících a jednáme o tom, že bychom to ve světové premiéře takto uvedli. Když psal Martinů svoje návrhy dirigentovi premiéry Paulu Sacherovi, tak ten je úplně ignoroval a nikdy se nerealizovaly. Pokud bychom provedli tuto poloscénickou verzi, byli bychom nejspíš opravdu první.

Mezi sólisty budete mít Adama Plachetku, který teď nabírá vítr do plachet, aby se tak řeklo. Jak je těžké získat člověka, který poletuje mezi Vídní a Berlínem a chystá se do Metropolitní opery?
Je to strašně těžké. U českých interpretů je výhoda, že si občas nechávají určité období na působení doma. Třeba Jakuba Hrůšu je také těžké ulovit, ale téměř s jistotou víme, že si nechává prostor pro rodinu v Brně na konci roku. Takže když se nám ho nepodaří získat do sezóny, tak ho v případě potřeby získáme pro Novoroční koncert. Nebo si nechává léto, takže je tam otevřený Špilberk. U Adama Plachetky to tak taky trošku bylo, že měl volnější období pro Českou republiku, proto ho také v Gilgamešovi máme, ale po konzultaci s jeho manažerkou víme, že do budoucnosti je na několik let téměř nepolapitelný. Buď on tady bude a my nemáme termín, nebo naopak.

Není v plánu i nahrávka Eposu – aspoň pro Rozhlas, ale třeba i vydání na CD?
V jednání je televize, která by do toho mohla jít, a o nahrávku se snažíme. Oslovili jsme firmy, které by mohly mít zájem, ale je to zatím hodně nejisté.

Až na jednu výjimku jste opustili Wannieck Gallery, respektive Richard Adam Gallery, jak se teď jmenuje. Co vás k tomu vedlo?
Ty koncerty ve „Vaňkovce“ měly určitý vývoj. Začalo to klasickými koncerty, které po jistou dobu tvořily alternativu k Janáčkovu divadlu. Tehdy se ale daly také krásně medializovat, bylo to nové, Filharmonie hrála v bývalé továrně a lidé na to slyšeli. Postupně se repertoár ve Vaňkovce proměňoval, ale před mým nástupem už z toho byl zvláštně nevyhraněný cyklus. Symfoničtí Queen vedle Saint-Saënsova houslového koncertu v jedné abonentní řadě a podobně. Snažili jsme se to trochu vyčistit, tak jsme se rozhodli, že tam budeme situovat vkusné crossovery – Plastic People, Atom Heart Mother od Pink Floyd, tento typ koncertů. Opravdu chytrých crossoverů ale přece jen není tolik a za chvíli by se mohly vyčerpat. Tak jsme se rozhodli, že od té řady upustíme, uděláme tam jeden koncert a do budoucna je to otevřená věc. Ale spíš si myslím, že skončila. Je to taky otázka zvuku, který je tam na hraně, to taky hrálo roli. A myslím, že Vaňkovka jako koncertní prostor lidi omrzela, jakkoli to prostředí mě tam fascinuje.

Naopak jdete jednou s Hradišťanem do Sono Centra, kde se musí zvučit, protože místo samo je úplně vytlumené a jeho zvukovou podstatou je špičková aparatura. Je to pokus, bude takových ozvučených crossoverů víc?
Je to vyloženě pokus. My jsme tam měli zkoušku a víme, do čeho jdeme. Uvidíme, jaký to bude mít vývoj. Nějaké nápady na další koncerty tam máme, ale těžko odhadovat, zda k jejich realizaci dojde.

Staráš se nějak třeba také o dramaturgii Kantilény, která k vám taky patří a rádo se na to zapomíná?
To jde úplně mimo mě, dramaturgii Kantilény si dělají sbormistři. Logicky, protože repertoár pro dětský sbor znají důkladně. Čas od času ji ale využíváme při našich koncertech s orchestrem, i když bych rád, aby to bylo víc. Kolikrát jsme o tom mluvili s Jakubem Kleckerem. Je to náš sbor, vyloženě se nabízí ho využít. A těch skladeb pár je, které by se s orchestrem daly udělat, ale zatím na to ještě intenzivněji nedošlo.

Následující sezóna bude jubilejní, šedesátá, předpokládám, že už ji chystáš včetně Moravského podzimu 2015. Co máš v plánu, k čemu směřuješ tím, co jsi teď začal?
Uvědomuji si, že ta aktuální sezóna je do jisté míry vybočení, ale jsme o něm přesvědčení a směr, kterým se to ubírá, má i podporu vedení. Byla by určitě chyba od toho hned upustit, vždyť sezóna se skrz jistou neotřelost i medializuje. Určitá skupina lidí to může zavrhnout a odmítne si kupovat abonmá, ale ten proces přesvědčování o správnosti naší cesty chviličku trvá, není to ze sezóny na sezónu. Rád bych pokračoval v tom, co teď přináší nastávající sezóna. Ale bude tu také Moravský podzim, jehož minulý ročník byl také odvážněji nastavený. Takže je možné, že z tohoto hlediska se budeme soustředit na náročnějšího posluchače více na Moravském podzimu sezónu pojmem tradičněji. Ale ta vyváženost tam bude pořád.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V kavárně, jejíž interiér je inspirován vilou Tugendhat, jsme se s Marií Kučerovou sešli před dvěma týdny. Mluvili jsme ale především o jejím dnešním nástupu do funkce ředitelky Filharmonie Brno a o jejích plánech. Probrali jsme také její motivace, repertoár, koncertní sál a na závěr jednu otázku, která ani nepadla.  více

V neděli začíná v Červeném kostele dvaadvacátý ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. O současné podobě festivalu i o tom, jak vznikla, jsem mluvil s dramaturgem Vladimírem Maňasemvíce

Festival Expozice nové hudby projde brněnskými zahradami a členové Filharmonie Brno i jednu malou založí. Jaké bude spojení hudby a zahrad nám prozradil dramaturg festivalu Viktor Pantůček.  více


Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Nejčtenější

Kritika

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce