Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.
Jste sice uznávaným mistrem ve hře na harfu, tradiční nástroj z kolumbijských a venezuelských plání, ale vím, že jste se učil také na trubku. Co bylo ve vašem případě dřív?
Na harfu jsem se začal učit ve třinácti letech, ale s nástrojem jsem se začal seznamovat už jako sedmiletý. Zhruba ve stejné době jako na harfu jsem se začal učit také na trubku, protože otec to tak chtěl. Ale harfa byla první. V šestnácti letech, jsem odešel do New Yorku. Tam jsem se poprvé seznámil s jazzem a okamžitě jsem se do té hudby zamiloval. Protože nebyla možnost studovat harfu na střední škole, věnoval jsem se více hře na trubku. Z téhož důvodu jsem pak šel studovat trubku na vysokou školu. Díky studiu jsem poznal do hloubky jazyk jazzu, ale současně jsem po celou dobu hrál i na harfu.
Byly pro vás ty roky strávené hrou na trubku užitečné?
Trubka pro mne byla mostem, díky němuž jsem mohl porozumět jazzu. Mám ten nástroj rád, ale harfa, to je moje vášeň. A i proto jsem na ni hrál každý den. Přes den jsem cvičil na trubku a studoval Milese Davise, Charlieho Parkera a další jazzové velikány a večer jsem potom hrál na harfu.
Kdy potom nastal ten okamžik, kdy jste si řekl, že i s harfou v ruce byste mohl doprovázet jazzové hudebníky?
Nikdy jsem to takto neplánoval. Jak už jsem říkal, harfa byla moje vášeň, a to skutečně od mých sedmi lety. Nebylo to tedy tak, že bych si jednou řekl: Budu hrát na harfu jazz. Všechno to tak nějak přicházelo samo a já to vnímám jako dar od Boha.
Viděl jsem například video z vašeho společného koncertu s japonskou jazzovou pianistkou Hiromi. A bylo úžasné sledovat, jak jeden na druhého reagujete. Co je na takové spolupráci nejnáročnější?
Nejnáročnější na takových spolupracích je smířit se se skutečností, že harfa má velmi limitované možnosti. Na harfu nelze zahrát všechno to, co mohou například pianisté. Nemá k dispozici všechny tóny. Hrát jazz na harfu je svým způsobem výzva a například bebop plnohodnotně nezahrajete. Nehraji tedy jazz ve vlastním slova smyslu, ale snažím se do své hry zařazovat určité jazzové prvky – improvizaci, groove… Důležitá je především svoboda improvizace.
Do jaké míry máte skladby předem připravené a kolik z toho, co slyšíme, je improvizace?
Než jdeme na pódium, máme skladby už zaranžované. Předem tedy vím, co si s harfou mohu dovolit. A pak už je to jen záležitost improvizace. Musíme se tedy dopředu shodnout na skladbě, a pak už jeden z nás vede a druhý na něj reaguje. A určité skladby, například některé jazzové standardy, nemohu hrát vůbec, protože mi to můj nástroj neumožňuje.
Ovšem vaše harfa má oproti tradičnímu typu z kolumbijských plání určitá vylepšení. Jak vůbec nástroj, který pro vás zkonstruovala francouzská společnost CAMAC, vznikl?
Mnoho let jsem se sám pokoušel o určitá vylepšení harfy. Měl jsem naprosto konkrétní představy a jednou jsem se ve Francii seznámil se zástupci společnosti CAMAC. S nimi jsem se dohodl a oni všechny mé návrhy realizovali. Vyvinuli typ nástroje, který má název EC Llanera (EC = Edmar Castañeda, Llanera = z plání; pozn. aut.). Tento model sice vychází z tradiční kolumbijské harfy, ale na každé struně je navíc malá páčka. Díky tomu mohu vytvářet půltóny podobně jako u klavíru. Mám tedy při improvizaci větší škálu možností, ale určité limity nástroje stále zůstávají.
Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou se představíte jednak se svým sólovým programem a potom také v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou – spolu se senegalským hráčem na koru Seckou Keitou a s velšskou harfenistkou Catrin Finch. Zatímco oni dva spolu běžně koncertují a nahrávají, o vás vlastně nevím, jestli se se už se Seckou Keitou někdy potkal. A víte už, co budete v Náměšti hrát?
Ano, potkali jsme se asi před dvěma lety. Jamovali jsme spolu na jednom festivalu. Moje harfa a jeho kora, to jsou dva naprosto rozdílné nástroje. Každý z nich hraje úplně jinak. Ještě nevím, co budeme hrát, zatím jsme se nedomlouvali. To budeme asi řešit až na místě.
Máte jazzové vzdělání a zároveň jste vyrostl na lidové hudbě z kolumbijských plání. Jak tedy vůbec vypadají vaše samostatné recitály?
Hraji lidovou hudbu z Kolumbie, kterou prokládám tím, co znám z New Yorku. To je jazz, flamenco, funk, klasická hudba, tango. Harfa jako nástroj mě inspiruje třeba k tomu, že propojím brazilskou hudbu s naším stylem joropo a s flamenkem nebo vážnou hudbu s jazzem. Míchám všechno dohromady.
Máte i svou kapelu. Je to stále trio s trombónem?
V současné době hrávám v triu nebo kvartetu s hudebníky, se kterými jsem se seznámil tady v New Yorku. Na bicí se mnou hraje Rodrigo Villalon z Kolumbie a místo trombónu mám na saxofon Shlomiho Cohena z Izraele. Zpívá s námi moje žena Andrea Tierra. Společně propojujeme jazzový jazyk s hudebními kořeny různých zemí. Protože jsou všichni vytížení, občas hráče obměňuji. Někdy máme místo saxofonu flétnu nebo harmoniku.
Ale většinou je to tedy melodický dechový nástroj – trombón, saxofon, flétna…
Ano, dechové nástroje jsou v jazzu velmi důležité. Mne navíc inspirují při hře, vedou melodii. Je to pro mě ideální volba.
V minulosti jste spolupracoval také s českou zpěvačkou Martou Töpferovou. Hrajete na jejím albu La Marea z roku 2005. A letos s ní budete mít koncert v Praze v rámci série Jazz Meets World, jen několik dnů po večeru Harfy nad Oslavou.
Ano, jsem rád, že se můžeme po letech opět potkat a vystoupit spolu. Hodně jsme spolu hrávali před mnoha lety, když Marta ještě žila tady v New Yorku. Ona je naprosto úžasná. Je to jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček a skladatelek vůbec. Naučila se hrát na tradiční nástroje z Kolumbie a Venezuely, zná náš jazyk a přitom pochází z Prahy. Líbí se mi, jak zpívá, barva jejího hlasu. Navíc píše velmi dobré texty ve španělštině, což je hrozně těžké. A latinskoamerické rytmy jsou komplikované. Vždycky jsem se jí ptal: A jsi si jistá, že jsi z Prahy? Vždyť její texty působí, jako by se narodila v Jižní Americe.
Na začátku jste řekl, že harfa je vaše vášeň. Co vás na tom nástroji tak přitahuje?
Jak už jsem řekl, vnímám své nadání jako dar od Boha. Hudbu je pro mne způsob, jakým jej mohu uctívat, mluvit k němu, je to cesta, jak se s ním spojit. Svou hudbu vnímám jako zjevení od Boha, které zároveň předávám lidem. Je to opravdu moje vášeň. Jsem si jistý, že jsem se pro harfu narodil.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..